Rozhovory

„Kdybych vyrůstala ve městě v paneláku, dost možná bych ani nemohla hrát a zpívat tak, jak hraju a zpívám,“ říká Jana Vébrová. | Foto: Indies Scope
Jana Vébrová: Takovej bič člověk má, jakej si na sebe uplete
Veronika Fischerová a Aleš Opekar. | Foto: archiv Popmusea
Aleš Opekar (Popmuseum): Čím je umělec známější, tím méně je potřeba jej reflektovat v muzeu
Honza Plášil: První díl Basáren najdete už jenom na darknetu
„Kauza Bečva je opravdu bizarní,“ říká Tomáš Niesner. | Foto: Jan Vrba
Tomáš Niesner: Neumím psát skladby od stolu
„Nová deska je o radosti z přítomnýho okamžiku,“ říká Honza Unger z kapely Zrní (na fotce třetí zleva). | Foto: Zuzana Veselá
Zrní: Občas je dobrý kašlat na ego
„Daleko víc než sóla mě baví, když se kytary proplétají, hrají v různých polohách a když cítíš, jak je to barevné,“ říká Pavel Skála. | Foto: David Webr
Pavel Skála: Mám rád, když do sebe kytary zapadají
„Jsem extrémně citlivý člověk. Jediný způsob, jak se s touto emocionální zátěží vypořádat, je nějak ji ventilovat,“ říká Maella. | Foto: Beata Mathe
Maella: Učím se pracovat s oběma verzemi sebe sama
„Aranžuju tak, aby měl každý prostor k vlastní prezentaci. V ASPM nehrají frakouni, kteří jen dostanou kuličky a pak ty noty zahrajou,“ říká Jan Spálený. | Foto: Jiří Hrbek
Jan Spálený: Kdo chce zapalovat, musí sám hořet
„Myslím, že celkem mám schopnost se ‚načíst‘ na člověka, se kterým hraju,“ říká Honza Ponocný. | Foto: archiv umělce
Honza Ponocný: Necpat se tam, kde se necítíš dobře
„Neměl jsem v úmyslu hrát reggae, jen se mi prostě moc líbilo, takže jsem si začal kupovat desky a bavilo mě chodit na reggae kapely londýnské scény. A pak přišel punk a bylo to. Tím se pro mě všechno změnilo. Vzal jsem znovu do ruky kytaru a začal s ní dělat kravál.“ | Foto: Andy Lee
Steve Drewett (Newtown Neurotics): Chtěl jsem psát hudbu, která dokáže lidi emocionálně propojit
Zdeněk Lev s grafičkou knihy Péče o kytaru Lucií Velebovou na křtu. | Foto: Martin Novotný
Zdeněk Lev: Servis kytary může být na míru, jen správně vybrat
„Štěstí přeje připraveným,“ říká frontman kapely Jelen Jindra Polák. | Foto: Petr Kozlík
Jindra Polák (Jelen): Hudba je trochu jako fitness – když bolí, tak roste
„Mně je osmatřicet a až teď mám pocit, že jsem se coby muzikantka nějak osamostatnila. Přijde mi to docela pozdě a zajímalo mě, jestli to tak mají i ostatní holky,“ říká Marie Kieslowski. | Foto: Tereza Kunderová
Marie Kieslowski: Už se neostýchám říct, že jsem hudebnice
„Vždycky jsem byl stylový všežravec,“ říká Michal Němec. | Foto: Dušan Krejdl
Michal Němec: Jablkoň, to je jedna kapela a čtyři různé muziky
„Myslím si, že upřímnost a otevřenost srdce, mého často rozháraného srdce, je patrná úplně ve všech mých písničkách,“ říká Rozálie Havelková. | Foto: Tomáš Coufal
Rozálie: Textová upřímnost a otevřenost na naší scéně chybí
„Oba nás baví, jak písničky vznikají, jak se vyvíjejí, a celý tvůrčí proces kolem toho,“ říká Eric Stevenson, který spolu s Alešem Zenklem rozjel ve studiu Andel Sound workshopy Songwriting sessions. | Foto: archiv AZ
Zenkl a Stevenson (Andel Sound): V hudební produkci se věci mění každou minutu