RECONNECT: Bez malých klubů nemá kde vyrůst další generace kapel

Letos se konference RECONNECT a festival BATCH spojují pod jednu značku RECONNECT. Co to prakticky změní v programu a fungování akce?

Petr „Kužel“ Blažek: Pro návštěvníky se toho vlastně moc nezmění, protože RECONNECT a BATCH byly už v minulosti hodně propojené, jen to nebylo tolik vidět navenek. Letos jsme to proto sjednotili i pod jednu značku. Pro lidi to bude hlavně jednodušší – celý program najdou na jednom místě na reconnect.cz a můžou si koupit zvýhodněný Full Pass na konferenci i festival. Spíš než změna programu je to tedy odstranění zbytečné hranice mezi dvěma akcemi, které spolu už dávno souvisely.

Márton Náray: Jak říká Petr, chtěli jsme jen zvýraznit to zjevné propojení, tedy že denní program a večerní koncerty jsou dvě strany téže mince. Rozvíjet prostředí, které stojí na uznání menších klubů, nastupujících kapel a živého města, je z našeho pohledu základem silné scény do budoucna.

BATCH měl vlastní identitu a zároveň fungoval jako přehlídka brněnských klubů. Co spojením s RECONNECTem festivalová část získává – a o něco tím naopak přichází?

Radovan Válek: Myslím, že nepřichází o nic, ale naopak získává větší provázanost s konferenční částí, a tím vystupujícím i návštěvníkům nabízí možnost více nahlédnout do zákulisí organizování koncertů a vůbec dělání hudebního klubu.

Mezi hosty jsou Ivan Milivojev z EXIT festivalu, Login Kočiški spojený s PIN konferencí a Dubioza Kolektiv, Jarda Stanko z Roxy nebo Kamila Zlatušková. Podle čeho jste je vybírali a čím jsou jejich zkušenosti relevantní právě pro české hudebníky?

Petr: Vždycky se snažíme vybírat hosty primárně z našeho regionu, kteří mají inspirativní zkušenost přenositelnou i do českého prostředí. Ivan Milivojev a Login Kočiški jsou skvělými příklady toho, jak něco vybudovat prakticky od nuly a zároveň rozvíjet hudební scénu v rámci CEE regionu. Jarda Stanko je zase zkušený mazák, kterého znám ještě z devadesátek, kdy jsem dělal bedňáka a on v 10:15 Promotion vozil do ČR velké zahraniční kapely. Dnes se mu podařilo stabilizovat legendární klub Roxy. A Kamila Zlatušková má zase co říct k fungování městské a klubové kultury a k tomu, že by spolu podle mě měly spíš spolupracovat než si konkurovat. Přesně takové příběhy chceme na RECONNECT přinášet – aby návštěvníky inspirovaly, přinesly jim něco využitelného pro jejich práci a třeba otevřely dveře k nové spolupráci.

Jedním z témat je otázka, co dnes vlastně znamená hudební klub. Co všechno musí klub v roce 2026 dělat, aby dokázal přežít a zároveň zůstal relevantní?

Radovan: Musí být aktuální. Vnímat svou cílovku a její potřeby a zájmy. Nestačí „jen dělat koncerty“. Musíš vytvářet prostor, který je bezpečný, jedinečný a plný skvělých zážitků.

V programu se objevuje blockbooking. Co může tento způsob práce prakticky přinést kapelám a promotérům? Může pomoct stavět smysluplnější turné a snížit ekonomické riziko klubů?

Radovan: Jasně. Celý průběh tour je mnohem příjemnější a výhodnější pro všechny. Kapela ušetří spoustu času a nervů při přesunech a pro klub se výrazně snižují ekonomická rizika koncertu díky rozloženým nákladům.

Petr: Zároveň to ale neznamená, že chceme vynechat agenty nebo manažery. Naopak, i oni v tomhle modelu hrají důležitou roli – někdo musí celé turné s kluby a umělci naplánovat a následně koordinovat. Proto jsme pozvali i zkušeného agenta z Holandska, který k blockbookingu přidá svůj pohled z praxe.

Kamila Zlatušková propojuje kulturní praxi s regionální politikou. Jak dobře dnes hudební scéna umí komunikovat s městy a politiky, zvlášť v době nejistoty kolem veřejného financování? Co by měl stát nebo města u živé hudby dlouhodobě chránit – a co už si musí scéna obhájit sama?

Petr: Tomuto tématu se věnujeme už několik let a vidíme, že komunikace mezi scénou a městy funguje v každém regionu jinak. Záleží přitom na obou stranách. Někde jsou města spolupráci otevřená a chápou, že rozvoj kultury je lepší dělat společně s lidmi, kteří se v ní pohybují. Jinde komunikace prakticky nefunguje a město má pocit, že když jednou za rok zaplatí velké jméno, má o kulturu postaráno.

Podle mě by ale stát i města měly především chránit kulturní podhoubí, které vzniká v klubech a mezi začínajícími umělci. Právě tam se rodí scéna, ze které jednou vyrostou velká jména. A tohle musí scéna umět politikům i veřejnosti neustále vysvětlovat – zvlášť v době nižších návštěvností a škrtů ve veřejných rozpočtech. Protože když lidé nemají ve svém městě kvalitní kulturní vyžití, začnou ho přirozeně hledat jinde.

Márton: Myslím, že tohle téma má víc rovin. Na té ekonomické: pokud se lidé cítí dobře, zakořeněně a spokojeně, mají větší chuť obecně utrácet – a to posiluje ekonomiku na místní i národní úrovni. Pomáhat městům budovat silný kulturní a komunitní život a pocit sounáležitosti zvyšuje právě tu míru spokojenosti, která vede k vyšší spotřebě, tedy k silnější ekonomice. Na rozdíl od míst, kde lidé žijí v neustálé úzkosti.

A pak si myslím, že nikdy dřív nebylo tak zřejmé, že je efektivnější začínat s rozvojem na místní úrovni, podporovat infrastrukturu a propojení mezi aktéry, než čekat na národní programy, které jen zřídka vědí, co se lokálně děje. Ale město a kluby mohou začít třeba tím, že se spolu prostě baví o tom, co by tomu druhému pomohlo v jeho práci… Když navážu na Petrův příklad: možná je lepší zapojit místního pořadatele do organizace městské akce než přivézt velký festival, aby zabookoval nějakou staronovou hvězdu, protože tak dostanete skutečnou zpětnou vazbu o tom, co lidé na místě potřebují, a můžete jim pomoct.

Workshop Hudební úspěch, ale za jakou cenu? otevírá otázku, co vlastně znamená v hudbě uspět. Změnila se podle vás v posledních letech samotná definice úspěchu?

Radovan: Definice úspěchu se asi dost změnila, ale ta podstata zůstává stejná. Pro každého je úspěch něco jiného. Někdo chce vyprodávat velké venues a někdo hrát v klubu pro pár lidí. Jsou úspěch velký čísla na Spotify, když ti na koncert přijde pár lidí? Chceš hudbou vydělat velký prachy, nebo utéct před všedností každodenního života?

Petr: Já bych k tomu přidal ještě jednu věc, kterou v praxi vidím docela často. Člověk si může říkat, že chce být úspěšný, ale vůbec nemusí mít jasno v tom, co to pro něj vlastně znamená. A pak snadno začne honit čísla, která jsou důležitá pro někoho jiného. Za těch více než dvacet let v branži jsem viděl spoustu lidí, kteří dosáhli věcí, o kterých jiní sní, a přesto nebyli spokojení. Takže podle mě je stejně důležité jako otázka „Jak být úspěšný?“ vědět, proč vlastně úspěšní být chceme a co jsme za to ochotni obětovat.

Kde se dnes nejčastěji láme přechod od DIY kapely k profesionálně fungujícímu projektu – a na čem české kapely v téhle fázi nejčastěji ztroskotají?

Radovan: Na kopírování zahraničních kapel, přílišné snaze být slavní… asi. Ale já vlastně nevím, co je to fáze přechodu od DIY kapely k profesionálně fungujícímu projektu (smích). Nejvíc profesionální je vypadat, že nejsi profesionální. Tady se asi vytratí nějaká ta přirozenost a energie a začne to jít do…

Petr: Tohle je sakra těžká otázka, protože profesionalita kapely podle mě není jedna konkrétní věc. Ten přechod nastává ve chvíli, kdy si kapela řekne, že už nechce jen odehrát další koncert, ale chce z hudby systematicky budovat fungující projekt. Začne řešit, kdo ji zastupuje, kdo komunikuje s pořadateli, technický setup, vlastního zvukaře, manažera, finance nebo plánování koncertů a vydávání hudby. Tyhle věci je potřeba postupně posouvat o level dál. Co ale může být průšvih, je začít si na profesionalitu hrát a přitom ztratit vlastní identitu. Ať už kopírováním zahraničních kapel, nebo snahou vypadat jako někdo, kým nejste. Dnes podle mě funguje spíš opak – lidi chtějí autentické umělce, se kterými se můžou ztotožnit.

Mártone, před několika lety jsi v rozhovoru říkal, že teprve čekáš na generaci sebevědomějších muzikantů, kteří se nebudou bát říct si o radu. Dorostla už?

Márton: To má bohužel dvě strany. My jako exportní kanceláře musíme umět dlouhodobě a strategicky provozovat programy, aby se lidé postupně naučili, jaké možnosti existují, a mohli se na ně napojit. Bohužel nemohu říct, že by se to SoundCzechu dařilo pokrývat tak, jak je potřeba, zejména kvůli velmi pozdním a nejistým rozpočtům, které nás po dlouhém čekání nutí spouštět projekty narychlo, na poslední chvíli. Opravdu se snažíme dělat maximum, ale jsme závislí na nejistých financích, což je letos u veřejných institucí běžné. Doufám, že se to v budoucnu vrátí do normálního rytmu. Co se týče umělců: doba se rychle mění a otevřela jim jiné cesty k publiku. Pořád si ale myslím, že můžeme pomoct „promazat ložiska“ na cestě vpřed, když nás o to někdo požádá. Moje krátká odpověď zní: naše dveře jsou stále otevřené.

Petře, ty jsi dřív mluvil o nedostatku informací o hudebním managementu. Dnes existuje výrazně víc workshopů, konferencí, mentoringu i veřejně dostupného know-how. Je ještě problémem nedostatek informací, nebo spíš schopnost převést je do praxe?

Petr: Informací už si dnes může každý najít víc než dost. Problém je spíš v tom vyselektovat ty, které jsou opravdu relevantní právě pro něj, a hlavně je převést do praxe. Každý umělec je v jiné fázi kariéry a to, co funguje jedné kapele, může být pro jinou úplně mimo. Proto mi dnes přijde nejcennější možnost potkat lidi, kteří si tím sami prošli, a řešit s nimi konkrétní situace. A přesně o tom je podle mě RECONNECT – nechceme jen přivézt know-how, ale hlavně propojovat lidi, kteří ho dokážou společně převést do praxe.

Radovane, co dnes při komunikaci s klubem pořád často neumějí?

Radovan: Vlastně mě asi nejvíc překvapuje, jak některé kapely neumí propagovat samy sebe. Když děláš koncert, musí to promo fungovat na obou stranách, to se ale často moc neděje. Spousta kapel v té propagaci není vůbec kreativní a nejsou ani ochotné svůj koncert propagovat nějak víc než jedním postem na Instagramu. To je smutný.

Jinak se profesionalita v tý komunikaci dost zvedla. Kapely mají dobré technické znalosti, snad každá kapela už má hezky udělaný technický rider…

Jedním z letošních témat je AI. Kde už podle vás hudebníkovi skutečně pomáhá – a kde byste byli naopak velmi opatrní, ať už kvůli autorství, právům nebo samotné tvorbě?

Radovan: Já bych byl teda hodně opatrný obecně v práci s AI. Hlavně v rámci hudební tvorby. AI je super na spoustu věcí, ale tu lidskou energii a autentičnost nenahradí.

Petr: Souhlasím s Radovanem, hlavně u samotné tvorby bych byl hodně opatrný. AI podle mě může být skvělý pomocník v celé řadě věcí kolem hudby – od rešerší a administrativy přes marketing až po hledání inspirace nebo rychlé zpracování informací. Ale pořád je to nástroj. Jakmile začne rozhodovat místo člověka o tom, co má umělec říkat, jak má znít nebo jak má vypadat, může se velmi rychle vytratit to nejcennější – vlastní rukopis a autenticita. A právě o tom chceme na RECONNECTu diskutovat. Ne jestli je AI dobrá, nebo špatná, ale jak ji používat tak, aby nám práci usnadnila a přitom nám z ní neodnesla člověka.

Mártone, podle čeho dnes poznáš, že má pro konkrétního interpreta smysl jet na showcase nebo konferenci – a kdy už je to spíš drahá položka bez reálného efektu?

Márton: Věřím, že smysl to pořád má, ale navrhoval bych, aby si umělci mnohem pečlivěji vybírali, na kterou akci jedou a proč. Nejezděte někam automaticky, ale zjistěte si, co vám showcase může přinést, jací profesionálové a jaká scéna se tam sejdou, jakou část Evropy nebo světa akce pokrývá. Když se dobře připravíte, snadno si to obrovské množství showcase akcí zúžíte podle své scény a svých potřeb.

Právě se uzavřely přihlášky na showcase ESNS a viděl jsem tam tolik umělců, kteří si evidentně neověřili úroveň té akce. Neříkám nehlaste se, ale hlaste se s plánem v ruce, s vědomím, co od kapely profesionálové na místě chtějí vidět: jen dobrou live show, nebo i sociální sítě, turné, vydání, přítomnost v syncu. A poslední věc: pokud na showcase jedete, buďte připraveni vyrazit na turné a budovat si v zemi, na kterou cílíte, přítomnost od základů, protože celé to je investice.

Na druhou stranu spousta umělců pořád nerozlišuje mezi svými možnostmi – někdy vás účast na songwriting campu a společné napsání nové skladby pro velké jméno posune mnohem rychleji než jakákoli showcase akce. Najít značku, která k vaší hudbě sedí, spolutvořit, vyměňovat si koncerty (gig swapping) a podobně, to všechno jsou karty, které se dají při rozvoji kariéry hrát.

Petře, jako manažer jsi absolvoval množství nejen evropských showcase festivalů a konferencí. Jak poznáš, že je interpret skutečně připravený na export – a že zatím jen draze cestuje s kytarou po Evropě?

Petr: Připravenost na export podle mě ukazuje několik věcí a překvapivě to není jen jazyk skladeb – v některých žánrech vůbec nemusí být překážkou. Důležité jsou zkušenosti a určité renomé z domácí scény, které zahraniční agenti a pořadatelé hodně řeší. Umělec musí být „vyhraný“, mít šlapající kapelu, dobrou live show a profesionální promo i technické podklady. Stejně důležitá je ale zapálenost a chuť hrát, ochota na začátku do zahraničí investovat prostředky a čas. A v dnešní době si navíc snadno ověříte, jestli už má umělec v daných zemích fanoušky a zda tam jeho hudba rezonuje. To všechno dohromady podle mě ukazuje, jestli je skutečně připravený na export.

Jako viceprezident IMMF máš široké mezinárodní srovnání. Změnily ti cestování a práce na různých hudebních trzích pohled na českou scénu? V čem sami sebe zbytečně podceňujeme a v čem si naopak možná příliš věříme?

Petr: Myslím, že se pořád zbytečně podceňujeme a málo věříme, že máme na úspěch i na světových pódiích. Naštěstí se to v posledních letech mění a pomáhají tomu malé i větší úspěchy českých a slovenských umělců. Na druhou stranu na nás venku nikdo nečeká. Je potřeba si to odmakat a počítat s tím, že každý zahraniční trh se buduje prakticky od začátku. Proto bych se nesnažil hned dobývat USA, ale vybral si pár zemí, kde už má umělec nějaké fanoušky, kde funguje jeho žánr a kde nejsou počáteční náklady nesmyslně vysoké. Zahraniční kariéra se podle mě staví postupně – krok za krokem.

Po covidu jsi v rozhovoru říkal, že krize hudební sektor spojila a naučila ho mluvit společným hlasem. Vydrželo mu to?

Petr: Ne až tak docela, ale určitě je to lepší než před covidem. Zdá se mi, že větší spolupráci vždycky nastartuje až nějaká krize. Když po covidu klesla návštěvnost klubů, konečně vznikla Česká asociace hudebních klubů, kterou jsme se s BACHem snažili neúspěšně iniciovat už během covidu. A teď se zase větší část kulturní scény spojila v Kulturní a kreativní federaci kvůli návrhu nové Státní kulturní politiky.

Pořád jsme ale hodně zvyklí pracovat každý na svém písečku, což je škoda. Společně bychom dokázali vytvořit silnější kulturní prostředí, ze kterého by nakonec profitovali všichni – včetně fanoušků. Jako příklad vždycky uvádím filmový průmysl, který má díky společnému postupu a Státnímu fondu audiovize podstatně silnější pozici než třeba v okolních zemích.

Z klubové scény je slyšet, že publikum mnohem víc vybírá, za který koncert utratí peníze. Radovane, vidíš na Flédě menší nebo méně předvídatelnou návštěvnost běžných klubových koncertů? A jak do toho zapadá fakt, že lidé zároveň neváhají utratit vysoké částky za velké festivaly, stadionové koncerty nebo akce, „u kterých je potřeba být“?

Radovan: Jo, tohle se radikálně změnilo. Ale není to celý tak jednoduchý. Nejde jen o ty interprety, jde o celý večer. Lidi nemají problém utratit peníze za skvělý zážitek… jen bohužel samotný koncert už nestačí. Potřebuješ k dramaturgii klubu přistupovat úplně jinak. Klub má být místo, kde se cítíš bezpečně, zažíváš tam skvělý věci, potkáváš zajímavý lidi. Když tohle všechno funguje, tak právě na koncerty do tvého klubu budou lidi chodit.

Pokud se dostává pod tlak malé a střední klubové koncertování, není to problém celé scény? Kde se mají nové kapely naučit pracovat s publikem, pokud začne mizet prostor mezi zkušebnou a velkým festivalem?

Radovan: No tak já hlavně věřím, že ten prostor nějak zásadně mizet nezačne. Ale chápu, co tím myslíš. V tom „růstu“ kapel ty malý kluby trošku nahradily streamovací platformy a sociální sítě. Můžeš v obejváku nahrát dobrý track, který bouchne, a rovnou jedeš na velkou stage. Tam ale zjistíš, že vlastně vůbec nevíš, jak to celý funguje, a možná tím hned skončíš. Taková facka „úspěchu“.

Takže pro všechny je nezbytně nutné tuhle scénu udržovat, hýčkat ji a klubů si vážit. Ta přirozenost je naprosto nezbytná. Takže se to prostě nenaučíš nikde jinde než právě v klubu.

Petr: Přesně. Z manažerského pohledu je klub místo, kde si můžeš relativně bezpečně ověřit, jestli kapela opravdu funguje – nejen hudebně, ale i jako tým. Zjistíš, jak reaguje publikum, co funguje na pódiu, jak kapela zvládá cestování, techniku nebo třeba komunikaci s pořadateli. Když tohle přeskočíš a po jednom virálním tracku rovnou skočíš na velké festivalové pódium, může to být spíš průšvih než výhra. Proto potřebujeme, aby kluby zůstaly místem, kde se kapely můžou postupně vyhrát a vyrůst.

RECONNECT letos zahajují Tata Bojs. Je to vědomá sázka na jistotu, která přitáhne širší publikum a umožňuje být ve zbytku programu dramaturgicky odvážnější?

Radovan: Ano, i to je ten důvod. RECONNECT by, aspoň za mě, měla zahajovat nějaká česká kapela, která je kvalitní, nějak „alternativní“, přistupuje k tvorbě trošku jinak a zároveň je vlastně komerčně úspěšná. Tata Bojs tohle všechno splňují.

Loni v rozhovoru s produkční Lenkou Frízlovou zaznělo, že díky propojení klubů přes BACH se dá v Brně podobná multi-venue akce dělat způsobem, který by byl třeba v Praze obtížný. Platí to pořád? V čem je dnes brněnská klubová scéna specifická?

Radovan: Tak brněnská scéna je oproti té pražské specifická hlavně tím, že je v Brně. To je asi největší rozdíl. Takže ta největší výhoda je ve vzdálenosti mezi kluby. Brno je sice poměrně velké město, ale pořád zvládneš chodit mezi většinou klubů pěšky. Není tady nějaká návaznost na městskou část, ulici… takže není problém stihnout za večer koncerty ve 4 klubech. To je v Praze prostě výrazně těžší a možná i nereálné.

Co je dnes podle vás jedna věc, kterou by česká hudební scéna potřebovala změnit nejrychleji?

Radovan: Nevím, jestli je to úplně správná odpověď, ale rozhodně si více uvědomovat důležitost hudebních klubů.

Petr: Souhlasím s Radovanem a přidal bych k tomu ještě celý tým kolem umělce – manažery, agenty, zvukaře a další profese, bez kterých se hudební scéna neobejde. Říkáme tomu hudební ekosystém a podle mě potřebujeme víc pracovat na jeho budování, vzdělávání a hlavně na důstojných podmínkách pro lidi, kteří v něm pracují. Jen tak můžeme dlouhodobě vychovávat nové talenty a dát jim šanci prosadit se nejen u nás, ale i v zahraničí.