post-hudba: Nechtěli jsme bestof. Chtěli jsme dát písním nový život

Letos slavíte patnáct let existence. Mnoho kapel podobné výročí připomíná výběrovou deskou, vy ale přicházíte se zpěvníkem a albem post-hudba ’26. Proč právě takhle?

Tomáš: Vlastně je to naše verze bestofky. Jen jsme se nechtěli ohlížet tradičním způsobem. Mnohem zajímavější nám přišlo podívat se na vlastní písničky z úplně jiného úhlu.

Dominik: Chvíli jsme samozřejmě zvažovali i klasickou cestu – vzít deset nejposlouchanějších skladeb podle streamovacích platforem a předělat je do akustické podoby. Nakonec jsme ale dospěli k tomu, že to není měřítko, které nás zajímá. Důležitější pro nás bylo, jestli akustická verze přináší něco nového.

Tomáš: Chtěli jsme, aby deska fungovala sama o sobě. Aby nebyla jen nostalgickým ohlédnutím, ale plnohodnotným albem s vlastní identitou.

Dominik: Měli jsme jednoduché kritérium. Když někdo zná původní verzi a pustí si tu novou, chceme, aby si řekl: „Tohle jsem vůbec nečekal.“ Pokud byla reakce spíš: „Je to hezké, ale je to vlastně ta samá písnička,“ skladbu jsme vyřadili.

Říkáte, že jste skladby nechtěli jen akusticky přehrát, ale skutečně přepsat. Kde je podle vás hranice mezi novou verzí a úplně novou skladbou?

Tomáš: V našem případě zůstával především text. Ten byl výchozím bodem. Všechno ostatní bylo otevřené hledání nového pohledu na starou písničku.

Dominik: Když jen přehraješ vlastní skladbu na akustickou kytaru, pořád je to stejná písnička. Má stejné tempo, rytmus, harmonii i melodii. Změní se jen aranž.

A právě to nám nestačilo. Mnohem zajímavější bylo začít od začátku. U některých skladeb jsme změnili melodii, rytmus nebo harmonii. Některé čtyřčtvrťové písně jsme přepsali do valčíku. Jindy jsme zahodili úplně všechno kromě textu.

To je třeba případ Slepých much. Původně to byla taneční, skoro hiphopová věc bez kytar. V nové verzi zůstal jen text. Hudba vznikla úplně znovu.

Tohle nás bavilo mnohem víc. Nevznikala kopie původní skladby, ale nová písnička se starým textem.

Překvapila vás při přepisování některá skladba tím, jak dobře – nebo naopak špatně – funguje bez původní elektroniky?

Tomáš: Asi nejvíc 90's Kids. Překvapilo nás, že vlastně nefunguje.

Dominik: Jsou písničky, které jsou podle nás ve své původní podobě definitivní. Když se je snažíš převést do úplně jiného prostředí, nevznikne nová interpretace, ale jen horší kopie originálu. A právě 90's Kids byly jednou z nich.

Součástí výročí je i zpěvník obsahující kompletní tvorbu post-hudby. Jaké bylo projít po patnácti letech celý vlastní katalog?

Dominik: Byla to zvláštní cesta zpátky do vlastní hlavy. U těch nejstarších EP jsme dokonce neměli texty nikde uložené – nebyly na Bandcampu ani na Spotify a počítač, kde jsem je měl, mi kdysi shořel. Musel jsem je znovu přepisovat přímo z nahrávek.

Při tom jsem si uvědomil několik věcí. Zaprvé, že některé texty mám dodnes opravdu rád. Zadruhé, že jsem byl neuvěřitelný grafoman. (smích)

Dneska bych spoustu věcí bez milosti škrtal. Třeba text Remorkérů má přes šedesát veršů. To už je skoro bakalářská práce.

Ale zároveň jsem si uvědomil, že nejde jen o obsah. Jasně, ve dvaceti píšeš o jiných věcech než ve čtyřiceti. Mnohem víc se ale proměnila forma. Naučil jsem se být úspornější.

Další zajímavá věc byla, že jsem objevil vlastní autorské stereotypy. Najednou jsem viděl, kolikrát používám stejná slova nebo motivy. Spánek. Formule 1. Barikády. Nikdy jsem si neuvědomil, jak často se mi do textů vracejí.

Často říkáte, že pod produkční vrstvou post-hudby vždycky existovalo folkové jádro. Měli jste pocit, že jste ho dřív schovávali?

Tomáš: Ani ne. Spousta našich skladeb vzniká úplně obyčejně – s kytarou a několika akordy. Až potom je obalíme elektronikou nebo další produkcí.

Myslím, že ten písničkářský základ je v naší tvorbě slyšet pořád. I když jsem některé věci psal já a nemám k folku tak silný vztah jako Dominik, stejně většinou začínám úplně stejně – písničkou.

Dominik: Výjimkou je asi druhé album Svět na konci roku nula. To vznikalo od začátku jako experimentální taneční elektronika a s folkem nemělo skoro nic společného.

Ve zbytku naší tvorby ale ten základ opravdu je. Nemyslím si ale, že je to tím, že bychom chtěli dělat folk. Spíš máme oba rádi dobře napsané písničky. Silnou melodii, harmonii a refrén. To je pro nás důležitější než konkrétní žánr.

Tomáš: Přesně. To řemeslo songwritingu je pro nás důležitější než instrumentace.

Ve vaší hudbě se dlouhodobě potkává folk s elektronikou, intimita s hlučností nebo metalové kořeny s popem. Akustická deska tyhle kontrasty spíš stírá, nebo zvýrazňuje?

Tomáš: Myslím, že vzniká úplně nový kontrast – mezi původní verzí a tou současnou. A právě to je na tom zajímavé.

Dominik: Nevnímám to ani jako stírání, ani jako zvýrazňování rozdílů. Je to prostě jeden z možných pohledů na naše písničky.

Stejně dobře bychom mohli udělat metalové verze. Přidat dvojšlapku a celé to převrátit opačným směrem. (smích) Akustická deska je jen jedna z podob, kterou naše skladby mohou mít.

Zpěvník obsahuje kompletní historii kapely. Co vám o vás samotných po patnácti letech prozradil?

Tomáš: Především to, že vypráví náš vlastní příběh. Když si projdeš jednotlivé desky za sebou, vidíš nejen vývoj kapely, ale i to, jak jsme se měnili jako lidé.

Je tam vidět, jak jsme přemýšleli o světě, jak jsme reagovali na stejné situace v různých obdobích života. To je pro mě na tom zpěvníku možná nejcennější.

Máte pocit, že se společně s vámi vyvíjí i vaše publikum?

Dominik: Část určitě ano. Máme fanoušky, kteří s námi jsou od úplného začátku, kdy jsme hráli pro pár lidí ve sklepních klubech. Zároveň ale neustále přicházejí noví posluchači.

Tomáš: A to je něco, čeho si strašně vážíme. Překvapuje nás, že naše hudba pořád oslovuje mladé lidi. Není to samozřejmost.

Dominik: Nikdy jsme ale neměli pocit, že bychom měli nějakého typického posluchače. Nejsme kapela, u které si dokážeš představit jednu jasně definovanou komunitu.

Jsme vlastně někde mezi. Na pop jsme příliš alternativní, na alternativu moc popoví a na rap zase málo rapoví. (smích) Možná právě proto se naše publikum skládá z velmi různorodých lidí.

Tomáš: Nikdy jsme nebyli pevnou součástí jedné konkrétní scény.

Dominik: Přesně. Hráli jsme koncerty s Kubou Königem nebo Kubou Čermákem, kteří vycházejí z folkové tradice, ale stejně tak jsme stáli na pódiu vedle P/\ST. To rozpětí je obrovské.

A vlastně nám to vyhovuje.

Vydání zpěvníku dnes působí skoro jako manifest. V době streamovacích platforem je to vlastně návrat k tomu, aby si lidé hudbu znovu sami hráli. Je to záměr?

Dominik: Máme pocit, že se dnes hudba stále víc mění v produkt. Algoritmy ti servírují náladové playlisty, platformy investují do generativní hudby a všechno směřuje k tomu, aby byla hudba co nejefektivnější kulisou. To je nám strašně cizí.

Zpěvník proto vnímáme jako symbolické gesto. Jako pozvání vzít kytaru a zahrát si. Myslím, že právě dnes je to důležitější než kdy dřív.

Tomáš: Souhlasím. Čím dál víc cítím potřebu dělat hudbu, která je lidská.

Hudbu, která není dokonale vyretušovaná, nespoléhá na předpřipravené samply ani na generativní nástroje. Mám rád nedokonalost. Právě ta z ní dělá něco skutečného.

A akustická deska je toho podle mě krásným příkladem.

Mluvíte o hudbě jako o komunitním zážitku. Co tím konkrétně máte na mysli?

Dominik: Když chodíš na koncerty, zvlášť na alternativní scéně, velmi rychle zjistíš, že se z ní stává komunita. Potkáváš pořád stejné lidi, vznikají přátelství, spolupráce, nové kapely. To je strašně cenné.

Tomáš dlouhé roky dělal zvukaře v Café V lese a právě taková místa jsou pro podobná setkávání naprosto zásadní. Nejen v Praze, ale i v menších městech. Bez nich by spousta hudby vůbec nevznikla.

Tomáš: Přesně. Existuje spousta malých klubů a kulturních prostorů, které navzdory ekonomické realitě drží živou scénu při životě. A myslím, že bychom si toho měli mnohem víc vážit.

V rozhovoru několikrát zazněla kritika generativní AI. V čem je podle vás problém?

Tomáš: Nejde o technologii samotnou. Vadí mi spíš přístup, kdy se hudba stává prostředkem k maximalizaci dosahů nebo zisků. My jsme nikdy nezačali dělat hudbu proto, abychom optimalizovali algoritmy. Začali jsme ji dělat, protože nás bavila. Pořád si chceme hrát na svém malém pískovišti a dělat věci tak, aby dávaly smysl především nám.

Dominik: Hudba je komunikace mezi lidmi. Když poslouchám písničku, zajímá mě, co mi ten člověk chce říct. Nezajímá mě, jak dobře umí napsat prompt. Klidně ať je ta výpověď nedokonalá. Právě v té nedokonalosti je lidskost. A tu žádný algoritmus nenahradí.

Vedle post-hudby se oba věnujete také vlastním projektům. Co si z nich přinášíte zpátky do společné tvorby?

Tomáš: Pro mě je sólová tvorba hlavně prostor objevovat sám sebe. Zkouším nové hudební i textové postupy, zjišťuju, co mě baví a kam se chci posouvat. Když pak přijdu zpátky do post-hudby, všechny ty zkušenosti se přirozeně promítnou do společné práce.

Samozřejmě už ale projdou filtrem dvou lidí. To je na tom to nejzajímavější. Přineseš nějaký nápad, ale kapela ho promění v něco, co by člověk sám nikdy nevytvořil.

Dominik: Myslím, že bez té několikaleté pauzy by dnešní post-hudba vůbec nevypadala tak, jak vypadá.

Po Artefaktech jsme si dali několik let pauzu a já během ní vydal tři desky pod pseudonymem Děti mezi reprákama. Bylo to období, kdy jsem mohl psát úplně svobodně, bez ohledu na to, jestli se to hodí do kapely nebo ne.

Když jsme se pak s Tomášem znovu potkali, přinesl jsem si s sebou úplně jinou zkušenost. Myslím, že právě díky tomu dnes post-hudba zní jinak než dřív.

Stejně tak Tomáš prošel vlastním vývojem jako producent, zvukař i skladatel. Kdybychom oba těch několik let jen čekali, až se kapela znovu rozjede, asi bychom dnes stáli na místě.

Když se ohlédnete za patnácti lety post-hudby, co je pro vás dnes nejdůležitější?

Tomáš: Že nás to pořád baví.

To zní možná jednoduše, ale myslím, že právě to je největší výhra. Po patnácti letech máme pořád chuť hledat nové cesty a zkoušet věci, které jsme ještě nikdy neudělali. Nemáme pocit, že bychom jen opakovali sami sebe.

Dominik: A možná právě proto jsme nechtěli vydat obyčejnou bestofku. Mnohem zajímavější nám přišlo vrátit se ke starým písním a zjistit, jestli v nich po patnácti letech pořád něco je. Jestli nám ještě mají co říct.

Ukázalo se, že ano. Jen často úplně jiným jazykem.