Tony Iommi – From the Dark: Temnota, která příliš nepřekvapí

Už úvodní Over the Violent Sun dává jasně najevo, že Iommi nezapomněl, jak se staví riff, který se vám zakousne do páteře. Jeho typicky podladěná kytara má potřebnou váhu, jednotlivé tóny se valí vpřed a rytmika jim poskytuje pevnou půdu pod nohama. Ďábelské tritony tu hrají prim a nenechají posluchače vydechnout ani ve chvílích, kdy skladby ještě více zpomalí, aby nechaly naplno vyniknout svou šedivou, bezútěšnou atmosféru. Iommi nepotřebuje efektní kytarovou ekvilibristiku. Stačí mu správně poskládaných pár tónů a chvíle ticha před dalším úderem.

Black Times pokračuje v těžkotonážním tempu a World Alone, první singl alba, naopak přidává na pohybu. Právě tady se ukazuje, že Iommi není jen autorem nekonečných pohřebních pochodů. Umí riff rozhýbat, dát mu tah a nechat jej pořádně rozjet. Přesto se z desky postupně stává přehlídka známých postupů, jejichž účinnost je nepopiratelná, ale málokdy přichází s něčím, co by posluchače skutečně zaskočilo.

Nejlépe se Iommiho temná poetika potkává s náladou ve skladbě Beyond the Dead. Zpomalené tempo, těžkopádný tah a ponurá atmosféra připomínají, že v jednoduchosti tkví síla. Kytarista dokáže z několika úsporných motivů vystavět napětí, které nepotřebuje žádné okázalé berličky. Ještě výrazněji se jeho cit pro riffovou dramaturgii projeví v Stormwatcher. Ta přináší svižnější tah, melodickou průbojnost a kytarové sólo, které se nesnaží ohromit počtem not, ale především jejich správným načasováním.

Zásadní změnou oproti Iommiho sólovému debutu Iommi z roku 2000 je volba jediného zpěváka pro celou desku. Norský vokalista Jørn Lande, známý mimo jiné z Masterplan a Avantasia, měl původně přispět jen do několika skladeb. Nakonec se jeho hlas stal jedním z určujících prvků celého alba. A dává to smysl. Lande má dostatečně mohutný projev, aby se neztratil pod kytarovou hradbou, zároveň však umí pracovat s melodií a dodat skladbám potřebné emoce. Jeho hlas připomene Ronnieho Jamese Dia, místy i Davida Coverdalea, aniž by šlo o pouhé napodobování. V kombinaci s Iommiho riffy vzniká sehraná dvojice, která přesně ví, v jakém hudebním světě se pohybuje.

Tato koncepce má ovšem i svou stinnou stránku. Jednotný vokální rukopis drží album pohromadě, ale současně mu ubírá na barevnosti. Zatímco debut Iommi stavěl na střídání výrazných hostujících osobností, From the Dark připomíná v některých momentech spíše projekt Avantasia přenesený do Iommiho těžkotonážního světa. Tentokrát ale nechybí ústřední tvůrčí osobnost, která všechno drží pevně v rukou. A tou je samozřejmě sám kytarista.

Death Wake přináší vítané zpestření v podobě hostujícího sóla Briana Maye. Kytarista Queen do skladby vnáší melodický rukopis, který kontrastuje s Iommiho těžkými akordy, aniž by narušil její ponurý charakter. Return of the Arbalist zase přitvrzuje a těží z gotického nádechu, zatímco závěrečná Legacy dostává prostor k velkolepému rozloučení. Je to přesně ten typ skladby, v němž se Iommiho cit pro dramatickou gradaci potkává s Landovým hlasem v jejich nejpřirozenější podobě.

Texty, na nichž se Lande podílel, se pohybují v tradičním světě temnoty, osamění, smrtelnosti a lidského údělu. Nejde o žádnou revoluci v metalové lyrice, ale k hudbě přirozeně pasují. Důležitější než jednotlivé příběhy je celková nálada, kterou album vytváří. A v tom je Iommi stále mistrem svého řemesla.

Co tedy od From the Dark čekat? Především poctivou porci těžkého metalu, který se nesnaží podbízet současným trendům ani omlouvat vlastní minulost. Iommi stále umí vykouzlit riff, jenž by mohl nést polovinu skladby na vlastních bedrech, a Lande mu poskytuje hlas, který si s jeho kytarou rozumí téměř dokonale. Jenže právě tato jistota se postupně stává i limitem desky. Člověk by si přál, aby se kytarista občas vydal do méně očekávaných zákoutí, podobně jako na některých nahrávkách ze sedmdesátých let. Místo toho dostáváme další přesvědčivou, ale nepříliš překvapivou kapitolu příběhu, který už dobře známe.

Co oceníte na nahrávce jako hudebníci? 

Především Iommiho schopnost postavit silný riff na minimálním počtu tónů, pracovat s podladěním a dynamikou a nechat skladbu dýchat i v pomalém tempu. Kytaristé ocení jeho melodická sóla s bluesovým cítěním, která nestaví na technické exhibici, ale na frázování a výrazu. Jørn Lande předvádí, jak lze mohutným hlasem pracovat s dynamikou, aniž by zpěv ztratil melodickou čitelnost. A rytmická sekce baskytaristky Becky Baldwin a bubeníka Karla Brazila především podpírá masivní kytarový zvuk a dodává mu potřebný tah. From the Dark je tak lekcí z tradičního metalového řemesla: nic zbytečně nekomplikovat, ale také nezapomínat, že i ten nejtemnější riff potřebuje správný groove, prostor a cit pro gradaci.

Toni Iommi / Jorn – From the Dark
BMG 00:42:00
75 %