Petr Linhart: Je správné se děsit svých stínů

Na obalu tvého nového alba Šénau je liška ze strun Goldfuchs, kterou sis schoval už jako patnáctiletý. Máš ji dodnes jako talisman? A na jaké struny vlastně hraješ dnes?

Mám, ale už to není ta původní. Liška na mě znovu vykoukla na Aukru, neodolal jsem, za nevelký peníz jí vydražil a následně se jí nechal inspirovat. Dneska už ale používám jedenáctky D´Adario EXL115 Nickel Wound na elektrickou kytaru, na mandocello to různě střídám, nejčastěji asi dvanáctky Elixir phosphor bronze Nanoweb. Ale obě značky jsou už bez zvířátek, takže trochu nuda.

Narodil ses na Kladně. Jak vzpomínáš na tamní hudební scénu a co ti dala? A sleduješ, jak se proměnila? Třeba projekty jako Kolektivní halucinace?

Když mi bylo tak patnáct, chodili jsme na „čaje“, kde hrála tehdy velice mladá kapela Akustik, převzatý věci, ale dobře. Náš spolužák ze základky Jirka Výravský hrál v partě Anopheles, Lída Šimůnková měla o pár let později pěkný projekt Pink Folk. Dalo mi to chuť taky něco tvořit, ovšem zpočátku to šlo dost ztuha. Hudební Kladno se ke mně vrátilo až pak díky Kolektivní Halucinaci. To je ovšem už naprosto jiná liga. Skvělý, přesný a výstižný texty, velkej tah na bránu. Samozřejmě nezapomenu na Radúzu a na Zrní, jasně, to je taky Kladno. Ale KolHal jsou mi zdaleka nejbližší.

Na Šénau zazní věta, že „nostalgie je mrcha prolhaná“. Kdy ses k tomuhle poznání dopracoval?

Vždycky mě zaráželo, když jsem na všelijakých drážních nostalgických akcích viděl lokomotivy s rudými hvězdami. Jak jsme přitom tenhle symbol kdysi z duše nenáviděli! Dneska vám šotouši řeknou: vždyť to bylo tenkrát tak fajn, jezdily přece párovky... Nostalgie vytahuje z minulosti to, co se nám dnes jeví být krásný a naopak tam nechává všechno, co rádi vytěsníme a tak nás ta mrcha prolhaná obelhává, říká: dřív bylo všechno lepší, jó, to byly zlatý časy. I za těch komunistů, třeba. Nebo klidně za Hitlera, jak se komu líbí. Někdo chce mít na lokomotivě rudou hvězdu, jiný zase sbírá militárie s hákenkrajcem. Je to relativizace nebo rovnou popření zla. A také našich vlastních stínů. Tahle lež má hodně dlouhý nohy.

Na albu vzpomínáš na Oldřicha Janotu. Co ti jako autor i člověk dal?

Mnoho. Nejprve poznání, že nemusíš psát tak, aby bylo každému vše jasné na první dobrou, kouzlo spočívá v tom nechat posluchači prostor, aby si do tvého textu promítl vlastní vize, zážitky, vzpomínky. Tedy dát mu prostor pro vlastní interpretaci. Tohle poznání se mi přihodilo na Oldřichově koncertu s Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem. Byl jsem z toho úplně paf. S Pepou Lábusem jsme pak pořádali janotovské výpravy po stopách Radlické suity a nejspíš někde tam začínají moje písně v krajině. S Oldřichem jsem se pak osobně seznámil, jezdil jsem i na jeho neoficiální bytové koncerty, občas se povedl i nějaký společný výlet – do Adršpachu nebo na hradiště na Závisti. Když jsme pak začali oživovat kostel ve Skokách, jezdíval tam Oldřich s rodinou každé léto pobývat a provázet návštěvníky. Když Oldřich odešel, první co mě napadlo, bylo, že se už nikdy v životě s nikým tak nenasměju. V tomhle jsme si moc rozuměli.

S kytaristou Josefem Štěpánkem spolupracuješ už řadu let. Jak probíhala práce na Šénau? Přinesl Josef nějaký nápad nebo aranžérské řešení, které by těsamotného nikdy nenapadlo?

Takové nápady přináší Josef zcela pravidelně, ostatně jako od producenta alba se to od něho i očekává. Já sice obvykle chystám nějaké demosnímky, na kterých se snažím naznačit, jak bych si to tak zhruba představoval, ale tentokráte jsem ty písničky nahrál jen tak s kytarou, aranže už byly plně rukách Josefových. Takže ano, Šénau je plné aranžérských řešení, které by mě samotného nikdy nenapadly.

Jak vznikal výsledný zvuk alba? Měli jste jasnou představu od začátku, nebo se rodil metodou pokus–omyl?

Jasná představa byla od začátku. Akustická kytara a klavír prolnutý s elektronikou, výrazná role kontrabasu. Akustické nástroje se s elektronikou mimochodem skvěle propojují, to já mám moc rád.

Když píšeš novou píseň, slyšíš už při skládání i konkrétní nástroje, nebo to necháváš až na společnou práci s kapelou?

Velmi záleží na tom, pro koho to píšu. Pokud jsou v kapele velké muzikantské osobnosti, vždycky se vyplatí jim vysvětlit jen kontext písně a zbytek ponechat už na nich. Jindy se snažím nějaké mé představy alespoň rámcově vložit do dema.

Ve tvých písních se konkrétní místa často proměňují v téměř mytické krajiny. Jak hledáš rovnováhu mezi skutečností a vlastní představivostí?

Někdy i docela těžko. Ono to hrozně láká rovnou vytvořit nový mýtus, mně takové věci velice rychle naskakují. Tak se snažím o jakýsi magický realismus – propojit realitu místa s tím, co by třeba mohlo být za ní. Třeba písnička o Mostu je v zásadě realita, jen mi to pak v poslední sloce nedá a nechám to zmizelé město zjevit na půlnoční obloze.

Píšeš, že písně se odehrávají ve vnějších i vnitřních krajinách. Jak poznáš, že nějaké místo už dozrálo v píseň?

Když najdu základní kámen, na kterém se dá ta píseň postavit. Když začnu chápat, co to místo svým příběhem, obrazem nebo třeba nečekanou souvislostí říká. Když mi dojde, v čem je to jedinečné.

Sudety jsou tvým celoživotním tématem. Překvapuje tě, že v nich i po tolika letech pořád nacházíš nové příběhy?

Člověk nikdy dokonale nepozná ani zemi, ve které žije. A Sudety jsou její nemalou součástí. O mnoha věcech stále nevím, na mnoha místech jsem nikdy nebyl, třeba Šumava je pro mě v tomhle smyslu slova víceméně tabula rasa. Takže nepřekvapuje, těch příběhů je na jednoho Linharta stejně příliš mnoho.

Jaký je nejsilnější nebo nejděsivější příběh ze Sudet, který jsi slyšel, ale zatím ses ho neodvážil zpracovat?

Jsou příběhy a události, o kterých vím, a když na ně myslím, tak se mi pak špatně spí. Je jich bohužel mnoho, obvykle se týkají divokého jara a léta 1945. Odvahu k nim zatím nemám, nebo jsem zatím nenašel adekvátní cestu. Ale zapomenuty být nesmí. Jsem moc rád, že jsou lidé, jako třeba Jiří Padevět, kteří se jimi zabývají a kteří je připomínají ve všech potřebných souvislostech. Je to velmi důležitá národní psychoterapie – vědět, že nejsme jenom obětí, ale také viníkem. A pochopitelně to dost bolí. Je správné se děsit svých stínů.

Dlouhodobě jsi spjatý s poutním místem Skoky a tamním kostelem Navštívení Panny Marie, ostatně právě odtud pochází známé rčení „Panenko skákavá“. Místo, které bylo dlouho téměř zapomenuté, se podařilo znovu dostat do povědomí a dnes tam pořádáte i pravidelný kulturní program. Co podle tebe ve Skokách zažije člověk, který přijede poprvé? A dodává ti jejich příběh naději, že i zdánlivě ztracená místa mohou dostat nový život?

Začnu od konce – ano, všechna místa mají šanci na nový život, jen se jim musí najít nějaký nový smysl existence, protože ten původní už často až tak nepatří do přítomnosti, nebo třeba už ne v takovém rozsahu, jako kdysi. Což samozřejmě není vždy snadné, znám mnoho zrekonstruovaných památek, o kterých se v podstatě neví, co s nimi bude dál. Skoky si v sobě zachovaly kus toho původního poslání místa na konci pouti. Do poslední chvíle jsou příchozímu skryty za hradbou stromů a otevřou se mu až na poslední chvíli. A najednou se objeví ten neočekávatelně velký kostel, co má dvě věže a kolem se zvedají přívětivě zarostlé stráně, co mu dodávají zvláštní dojem útulnosti. Zjevení uprostřed lesa. Asi každého to nějak osloví, mnozí se vrací a třeba se pak i zapojí do místního dění. Skoky jsou místo setkávání – duchovní i světské.

Každoročně se ve Skokách koná také česko-německá Pouť smíření, která připomíná složitou společnou historii zdejšího kraje. Může hudba schopnost podobné smiřování podporovat?

Každé společné konání je smiřující.

Tak mě napadá, posloucháš německé písničkáře?

Nejsou, ale není to jejich vina, já jsem se k nim nikdy pořádně nedostal, prostor, který obsáhnu, je docela omezený, občas bych potřeboval mít ještě nějaké přídavné kapacity.

Tvoje písně vytvářejí zvláštní mapu zmizelých i proměněných míst. Neláká tě jednou vytvořit uceleného sudetského průvodce, třeba propojením písní, textů a map? Podobně jako ty pracuje s příběhy míst i Marek Dusil, který takovou mapu vytváří.

Ano, láká, a láká to i Tomáše S. Polívku, což je výborná zpráva. Tomáš s tím přišel hned po té, co jsme dokončili práci na rozhovorové knize. Bude nám to tedy asi chvíli trvat, ale máme to v plánu.

Téměř současně s albem Šénau vyšla kniha rozhovorů Autobus do Sudet s Tomášem S. Polívkou. Jak dlouho vlastně vznikala a jaké bylo stát se tentokrát spíš objektem vyprávění než jeho autorem?

Původní představa, že vyjde k mým šedesátinám, se lehce protáhla až do mých šedesátičtyř. Bylo to samozřejmě úplně jiné a překvapilo mě, na co všechno si dokážu vzpomenout – ale často až druhý den. Takže na začátku každé kapitoly byl Tomášův přepis mého prvotního povídání, který jsem pak doma doplňoval tím, na co jsem si v mezičase vzpomněl.

Jak moc se při práci škrtalo? Zůstalo v šuplíku něco, co by dnes stálo za zveřejnění?

Šuplík je prázdný, dali jsme do toho všechno.

Přistihl ses během rozhovorů někdy při autocenzuře?

Nechtěli jsme jít do rovin příliš osobních nebo intimních. Ale to jsme si řekli hned na začátku. Jinak jsem byl myslím dost upřímnej.

Dozvěděl ses díky knize něco nového sám o sobě nebo o vlastní tvorbě?

Když Tomáš sestavil diskografii, užasl jsem, kolik toho je. A díky tomu, jak Tomáš volil otázky i kapitoly se mi trochu otevřel i pohled na mě samého zvenčí. Ale nebyl to zas až tak velkej šok.

S knihou vyšlo také album rarit. Co na něm posluchači najdou a odkud jste ty nahrávky, lidově řečeno, vyhrabali?

Vyhrabali jsme je v mém počítači, ony to jsou převážně domácí demosnímky věcí, které se buď vůbec nerealizovaly, nebo se pak realizovaly úplně jinak. A také čtyři kousky z „nultého“ alba Majerovek, kdy Majerovky bývaly ještě pozdní pražskou novou vlnou.

Nemáš řidičský průkaz a železnice je pro tebe skoro životní styl. Jezdíš na koncerty pořád hlavně vlakem? Dá se to dnes ještě skloubit s muzikantským životem?

Jezdím pořád a skloubit se to dá. Jen je občas nutné, aby si pro mě pořadatelé dojeli na nádraží, a často potřebuju na místě přespat, protože zpátky už nic nejede. Na druhou stranu mám zase velmi levný cesťák!

Pracuješ jako konstruktér jízdních řádů. Pomáhá ti tahle profese i při plánování hudební kariéry? Máš rád řád i v muzice, nebo tam naopak hledáš prostor pro improvizaci?

Profese se s hudební kariérou dá docela dobře propojit, je v podstatě předvídatelná a díky tomu lze věci hudební plánovat tak, aby si s profesí moc nepřekážely. Mít ve věcech jistý řád je asi mojí vrozenou vlastností, bez toho bych nedokázal nic organizovat. To budou ty sudetský geny po babičce. I v muzice jsem si jistější, když je předem jasné, co se má dít. Improvizace je pro mě spíš záchranné lano, když se třeba na pódiu něco sesype. Poradím si, ale že bych to vyhledával, to zas až tak ne. I když… teď si uvědomuju, že málokdy něco zahraju úplně stejně, že to dávám vlastně dost pocitově, podle místa, času, souvislostí. Což do jisté míry improvizace je. Improvizuju taky výběr a pořadí skladeb, málokdy se mi přihodí, že bych hrál přesně připravený playlist, trochu to měním podle své nálady i podle reakcí publika.

S Majerovými brzdovými tabulkami jsi procestoval kus světa. Jaká je nejbizarnější nebo nejvtipnější historka z koncertních cest, kterou dnes už můžeš vyprávět?

Těch historek je plná kniha Autobus do Sudet. Tak třeba slušně bizarní byla litevská cesta na festival do města Visaginas, které podle map neexistovalo a nebylo snadné ho najít. Bylo to krátce pro rozpadu Sovětského svazu a město bylo tajné, protože u něj byla jaderná elektrárna a dost možná i ještě něco dalšího jaderného. Jindy jsme vyrazili coby hudební doprovod s cestovkou do Bretaně a u Merlinovy studánky v mystickém Údolí bez návratu po nás účastníci zájezdu požadovali, abychom jim tam, v autentickém prostředí krajiny artušovských legend, zahráli Stánky nebo zkrátka prostě něco od Nedvědů. S odstupem času mám dojem, že ty naše cesty byly především řetězem takovýchto příhod. Nemůžu je tady propálit všechny, jsou k nalezení ve výše zmíněné knize, samozřejmě podrobněji vylíčené.

Vydavatelství Galén je unikátní tím, že vedle zdravotnické literatury vydává i výjimečné hudební a literární tituly. Jak se ti spolupracuje s Lubomírem Houdkem?

Skvěle. Lubomír je nesmírně stručný a ve své stručnosti nesmírně vtipný. Je mužem krátkých, výstižných, a někdy i dost překvapivých vzkazů typu „čau, jedu na dovolenou, v srpnu budeš na vinylu“. Muzikanti, kteří s ním pracují poprvé a jsou zvyklí na obvyklá složitá dohadování u jiných vydavatelů, z něj bývají trochu v šoku, nevěří, že k domluvě stačí jen málo slov, která pak vždy platí. A Lubomír, pokud se do něčeho pustí, tak to dotáhne do nejlepšího možného konce. Mám i podezření, že ho to vyloženě těší.

Kdybys měl doporučit knihy nebo alba z produkce Galénu, která by neměla zapadnout, co by to bylo?

Doporučil bych nejraději všechno. Takže prosím pěkně zcela osobní rychlý výběr: Samoty, nové a už opět zcela samostatné album dua Hmlisto. Josef Lábus a TrutnoForte – Uzamčená brána, Pepovy písničky s doprovodem smyčcového kvarteta fungují skvěle. Jiří Konvrzek – Spadlo, Jirkovy písně miluju a rád se pochechtávám jeho koncerty, jsou to věci nadčasově vtipné a jedinečné. A potom pár knih: Tomáš Hrubý / Robert Křesťan – Psát texty mě bolí, Jiří Smrž – Dosud.

Za spolupráci s Hmlistem jsi získal slovenskou cenu Radio_Head Awards. Sleduješ slovenskou scénu i dnes? Jak podle tebe prochází současnými společenskými změnami?

Sleduju trošku z povzdálí. Dostávám pravidelné zprávy od Slnko records a tedy si samozřejmě leccos pustím. Na Slovensku je pořád plno výborné muziky a to, co se tam teď v politice děje, má pochopitelně na tu tvorbu velký vliv. Z toho, co mě oslovuje, mě letmo napadá třeba Slovenská ludová tieseň Doroty Nvotové. Pochopitelně a očekávatelně také Lucia Piussi a Živé kvety. A samozřejmě Veronika Kicková z Hmlista, Slovensko je její velké téma.

Vnímáš nějak proměnu české hudební scény ve smyslu ryze praktického - domlouvání koncertů, propagace, větší nároky na prezentaci na sítích apod.?

Řekl jsem si, že se z prezentace na sítích nehodlám zbláznit. Kdybych to bral tak, jak si doba snad žádá, nedělal bych pomalu nic jiného. Mám web, krmím facebook a pokud mě potká nějaké video, pošlu ho na youtube. Jinak se držím spíš v povzdálí, nemyslím si, že bych měl své příznivce informovat o tom, co jsem měl dnes k snídani a jak to znělo na posledním koncertě, kde někdo natočil na mobil zrovna ten kousek písničky, kdy mi vypadl text. Ale jasně, že s tím stejně nějak musím pracovat, protože celá muzikantská „sláva“ a smysl toho konání je budování komunity lidí, které zajímá to, co dělám. A s těmi musím být nějak propojen.

Všímám si, že v mém žánru ubývá „oficiálních“ scén a naopak přibývá hraní na místech často neobvyklých. To mě nesmírně baví a myslím, že posluchače též.

Naopak mě mrzí, že není moc prostoru pro koncerty ve větších sestavách – a nevidím to zdaleka jenom u mě, všímám si, jak se z kvartet operativně stávají tria, dua, aby šly koncerty vůbec realizovat. Celé to stojí na penězích a já mnohé pořadatele podezřívám, že dostatečně nevyužívají možnosti, které jim dávají dotace a granty z nejrůznějších zdrojů. Jako pořadatel koncertů ve Skokách si to mohu myslet dokonce naprosto oprávněně, vím, o čem mluvím. Správci grantů rozhodně nemají potřebu si své prostředky ponechat, potřebují je naopak rozdat, byť pochopitelně podle daných pravidel. Tedy milí pořadatelé, nenechávejte prosím ležet peníze na ulici, věnujte tomu potřebný čas a námahu, potěšíte muzikanty, publikum a určitě i sebe.