Tom Falle: Před každou písničkou si nejdřív určím strategii

Jak tě David Ondříček objevil a jak se z toho stala spolupráce na jeho filmu?

Hrál jsem vloni v červnu v Lucerna Music Baru jako předskokan Patricka Wolfa. Měl jsem pocit, že se povedl, ale pak jsem jel dál, myslím do Vídně, a tím to pro mě skončilo. Za dva nebo tři měsíce mi od Davida přišel e-mail. Byl krásný, napsaný skoro poeticky. A nabídl mi, abych se objevil v jeho filmu.

Takže nejdřív šlo opravdu o účinkování před kamerou, ne o skládání hudby?

Přesně. Trochu jsem si ho proto prověřil. Podíval jsem se na Samotáře, Ve stínu a Zátopka a říkal si, že to zní dobře. David mi poslal video jedné konkrétní písničky z toho pražského koncertu. Ještě ani nebyla vydaná. Natočil si ji na telefon a napsal něco jako: „Chci tuhle.“ Tak jsem řekl: Dobře, to můžeme udělat. V říjnu mě přivezli do Prahy a celou noc jsme natáčeli na střeše domu Radost. Postavili tam pódium a Davidovi se na něm podařilo velmi dobře vystihnout moji estetiku. Třpytivý závěs, syntezátory a všechny tyhle věci. Nechci prozrazovat moc, ale s herci a asi sto padesáti komparzisty jsme tam strávili celou noc. Byla to velká zábava. Myslel jsem si, že tím to končí. Během natáčení jsem mu dal jako dárek svoji poslední desku. On mi na oplátku dal soundtrack k Zátopkovi. A pak se mi v březnu ozval znovu: „Nechtěl bys zkusit napsat hudbu k několika scénám?“ Řekl jsem, že to zkusím. Něco jsem udělal, poslal mu to a chvíli se toho moc nedělo. Za několik týdnů se ozvala producentka Daria: „Neudělal bys hudbu k celému filmu?“ Tak jsem ji udělal.

Řekl ti, proč si vybral právě tebe?

Vědomě jsem si vypěstoval určitou estetiku. Je trochu retro, nostalgická, ale zároveň hodně emotivní. Není to jen napodobování nějakého stylu, má to i určitou hloubku. Myslím, že to sedělo jak k věku postav, tak k celkovému ladění filmu. Je to zábavná hudba, ve které je ale i smutek. Odhaduju, že právě proto. Na to se ovšem musíš zeptat jeho.

Hudba je pro Ondříčkovy filmy důležitá. Soundtrack k Šeptej má u nás kultovní postavení. Snažil ses nějak navázat na zvuk jeho předchozích filmů?

Ne. Snažil jsem se udělat něco, co by se mu mohlo líbit, ale nechtěl jsem to kopírovat. Oslovil mě kvůli tomu, co dělám. Nechtěl po mně, abych byl Tom Falle, filmový skladatel. Chtěl Rhumba Club, toho interpreta. Snažil jsem se tedy zůstat ve svém hudebním světě, ale zároveň nebýt úplně sobecký. Dát mu to, co jsem si myslel, že hledá. Zajímavé bylo, když jsem před dvěma večery viděl hotový film. Některé věci, o kterých jsem byl přesvědčený, že je bude milovat, v něm vůbec nejsou. A naopak tam zůstalo něco, co jsem mu jen tak poslal přes WhatsApp. U takových lidí nikdy nevíš.

Měl jsi už zkušenosti s komponováním k obrazu?

Dělal jsem hudbu pro módní kampaně, třeba pro Fendi, a taky nějaké věci pro Adidas.

Jak se člověk k takovým zakázkám dostane? To by chtěl asi každý.

Oslovili mě. Myslím, že je to tím, jak moje hudba funguje. Je to pop, ale poslední album jsem koncipoval jako souvislý celek, mezi skladbami je jen minimum mezer. Může proto působit dost filmově. Hodně mě zajímá vytváření vlastního světa a myslím, že to může fungovat jak u filmu, tak pro značky.

Začal jsi skládat k českým dialogům, kterým jsi nerozuměl. Jak ses orientoval v tom, co se ve scénách děje?

Většinou jsem se, myslím, trefil. Začal jsem psát ještě předtím, než u toho byly titulky. Měl jsem stručnou synopsi a jinak jsem se řídil atmosférou. Několikrát jsem se ale spletl. K jedné scéně jsem například udělal takovou věc se syntezátorovou trubkou, tatadá! Pak jsme měli schůzku a David mi řekl: „Víš, ona se právě chystá na potrat.“ Říkám, tak dobře, na tom ještě zapracuju. Na Davidových filmech jsem si ale všiml, že mají velmi silnou atmosféru. I když přímo nerozumíš dialogu, něco ti napoví samotné prostředí, šedá obloha nebo tempo, jakým spolu postavy mluví. To mi opravdu pomáhalo.

Film vypráví o současném Česku. Dokázal ses do těch situací vcítit, přestože žiješ v Londýně?

Myslím, že jsou v něm univerzální témata. Třeba Karel je dost smutný případ a zároveň takový hédonista. Když žiješ v Londýně, nějakou podobnou fází sis prošel. Jednu svoji skladbu, Cheap Talk, respektive její instrumentální podobu, jsem pro tu postavu přepracoval. Už původně byla o hédonismu, takže jsem věděl, že k němu sedne. A David to intuitivně cítil taky. Obtížnější pro mě nebylo ani tak to, že je film český, ale spíš některé konkrétní situace. Třeba právě scény kolem potratu. S tím nemám osobní zkušenost, takže jsem nad nimi musel opravdu přemýšlet a hudbu upravovat. Jestli se něco ztratilo v překladu, to musí posoudit čeští diváci, ale z hlediska nálady si myslím, že ne. Uvidíme.

Dostával jsi od Davida hudební reference, nebo jsi měl volnou ruku?

Dával mi jednoduché zadání, většinou tak na odstavec. Třeba že ve scéně má být láska, emoce nebo jistota a pod tím má být cítit duch lesa. Takový typ poznámek. Měl jsem pocit, že záměrně nejde do přílišných podrobností. Že chce, abych udělal to, co mi bude připadat přirozené. Pak jsme si jednou prošli připomínky, ale až na pár věcí byl spokojený. Myslím, že mi důvěřoval.

Ve filmu je osamělost a zklamání, zatímco tvoje hudba vybízí k tanci. Pracoval jsi s tím kontrastem vědomě?

Ano. Myslím ale, že David tohle v mé hudbě už slyšel. Opakovaně se setkávám s tím, že ji lidé vnímají jen jako takovou bláznivou zábavu. Zábava v ní samozřejmě je a já chci, aby tam byla. Chci, aby se lidé na mých koncertech uvolnili. Jenže pod tím je vždycky ještě něco. Může to být text, basová linka, nějaké drobné zvukové zadrhnutí nebo určitá drsnost. Něco, kvůli čemu to není úplně v pořádku. Podle mě tohle výborně umějí Pet Shop Boys. V tom jsou pro mě vzorem. Takže ano, u filmu jsem se na to soustředil. Zároveň jsem věděl, že nemůžu psát jen smutnou hudbu. To by nefungovalo. To David nechtěl, jinak by si mě nevybral.

Zajímal ses kvůli filmu také o českou hudbu?

Ne tak, že bych si předem dělal nějaký průzkum. Víc mě to začalo zajímat až s objevováním Davidových filmů. Něco jsem věděl, třeba že jsou v Česku velcí Depeche Mode, takže určitou představu o vkusu jsem měl. Teď ale pracuju na albu, které je inspirované hudbou z Evropy, především ze střední Evropy. A nechci nikomu lichotit, ale od té doby, co sem jezdím, jsem se do Česka a Prahy trochu zamiloval. Na afterparty chci zahrát písničku, kterou jsem napsal o svém pobytu v Praze. Není to taková ta písnička o dovolené, je temnější. Mám ale pocit, že tu atmosféru vystihuje.

Ve tvé hudbě je slyšet osmdesátková estetika, ale taky současnější taneční produkce. Odkud vycházíš?

V době, kdy vznikala deska, z níž je ve filmu několik písniček, jsem hodně poslouchal taneční hudbu. Což je samozřejmě široký pojem. Konkrétně mě velmi inspiroval Patrick Cowley. Ne ani tak jeho známější, komerčnější věci, ale hudba, kterou na konci sedmdesátých let dělal k pornofilmům. Přišla mi mimořádně atmosférická. Vlastně často ani není tak sexy. Někdy ano, ale jindy na mě působí spíš hodně tělesně, bezprostředně. To pro mě byl důležitý zdroj inspirace. Kombinoval jsem to ale se současnými produkčními postupy. Můj zvukař pro mix a někdy i spoluproducent Mikko Gordon pracoval s The Smile a Radiohead, kde se také dějí velké elektronické věci. Hodně jsem se od něj naučil a přenesl to do své hudby.

Proč se podle tebe tolik současných muzikantů vrací ke zvuku osmdesátých a devadesátých let?

Částečně je v tom podle mě lenost. Některé tehdejší věci jsou totiž tak dobré! I mezi těmi nejkomerčnějšími najdeš nádherně napsané popové písničky. Pak jsou tu samozřejmě nějaké třicetileté cykly, ve kterých se trendy vracejí. Myslím ale i na to, že to bylo těsně předtím, než se software pro hudební produkci začal masově šířit. Později přišel Ableton, Pro Tools měl najednou kdekdo. Předtím jsi ale zpravidla musel mít dobrou písničku ještě před vstupem do studia. Za ten čas jsi platil. Nemělo moc smysl jít tam s něčím, co za to nestálo. Podle mě je to jeden z důvodů, proč byly ty písničky tak silné. Dneska to můžeš dělat doma v ložnici.

I tehdy ale vznikaly velké skladby až ve studiu. Třeba Everybody Wants to Rule the World od Tears for Fears.

Jasně, to se stávalo. A tohle je úžasná písnička. Myslím, že se k ní navíc váže příběh, že ji jeden z členů neměl rád.

Roland Orzabal. K dokončení a zařazení na desku ho prý přesvědčila manželka.

Nakonec to vždycky nejlíp ví manželka. (směje se)

Které interprety z osmdesátých let máš nejradši?

Pet Shop Boys. Jsou velmi britští, vtipní, ale zároveň upřímní a citoví. A je s nimi velká zábava. Miluju, když je něco současně trochu tragické a zábavné. Můžeš se bavit a zároveň ze sebe dostávat smutek. Talking Heads mám rád pro jejich vynalézavost. Jsou tak zvláštní! A pak The Smiths. Především jejich texty.

Co tvoje hudební začátky? Hrál jsi odmala na nějaký nástroj?

Chodil jsem na klavír a dělal zkoušky, ale to pro mě bylo spíš něco vedlejšího. Moje skutečné hudební vzdělání spočívalo v tom, že jsem se naučil na klavír všechny písničky Beatles. A všechno ostatní už pak bylo zklamání, tak bych to řekl.

Takže jsi vyrůstal jako velký fanoušek Beatles? To by z tvé hudby člověk možná neodhadl.

Obrovský. Lidé to ode mě nečekají, ale bylo to tak. A taky jsem poslouchal Davida Bowieho. Pamatuju si, jak jsem jako dítě slyšel ty písničky a nechápal: Cože? Třeba Day Tripper. Je ti deset a říkáš si: Co to je?! Opravdu silně jsem na to reagoval. Když jsem byl starší a vyvíjela se moje osobnost, začaly mě zajímat ty specifičtější, literárnější stránky Pet Shop Boys nebo Morrisseyho. Ale základ mého hudebního vzdělání jsou Beatles.

Dáváš přednost starým analogovým nástrojům, nebo ti je jedno, na čem zvuk vzniká?

Není mi to jedno. Ale nechci znít jako snob. Nemyslím si, že bez nich nemůžeš dělat skvělou hudbu. Dobrou hudbu můžeš udělat i s kusem dřeva. Jen mám trochu fetiš na Juna, Prophety a Minimoogy. Baví mě. A myslím si, že je to i slyšet. Ne že by to nutně bylo lepší. Je to prostě jiné.

Opravdu bys v hotovém mixu poznal rozdíl mezi hardwarovým Prophetem-5 a jeho pluginovou verzí?

Když je dobře smíchaný, myslím, že ano. Kvalitní signál z Propheta můžeš špatným mixem samozřejmě úplně zničit. Ale když je to udělané dobře, má to pro mě něco podobného jako kytara. Zvlášť v basech to tak cítím. Klidně to ale může být jen v mé hlavě. Nejsem v tomhle snob. Nedívám se na lidi, kteří používají jen digitální nástroje, a neříkám si, že je to špatně.

Jak vypadá tvoje londýnské studio a v čem pracuješ?

V Abletonu Live. Velmi mi vyhovuje způsob práce. Jinak mám kolem sebe klávesové nástroje zapojené do mixu, takže je stačí zapnout. Prophet-6, Juno-106, Yamahu CS-10, která je dost osobitá, taková garynumanovská. A nějaké bicí automaty, třeba 808. V zásadě sedím obklopený klávesami. Nepotřebuješ je, ale mě to baví.

Když nahráváš hardwarové syntezátory, necháváš hru volnou i s nepřesnostmi, nebo ji řídíš kvantizovaným MIDI?

Záleží na situaci. U basových linek většinou používám kvantizaci. Můžeš ale měnit její míru, takže to nenechávám úplně rovné, nějaký groove tam zůstává. Dělám to hlavně proto, že si nejdřív připravím MIDI, pošlu ho zpátky do nástroje a pak nahrávám živé průchody přes kompresor. Přitom hýbu ovladači. Pro mě právě v téhle fázi přichází ta opravdová kreativita. Musím u toho poslouchat celou skladbu. Nedokázal bych zároveň hrát basovou linku a dělat všechny tyhle zásahy. Takhle ta hudba nefunguje. Takže ano, u basy používám kvantizaci.

Říkal jsi, že dřív musel člověk přijít do studia s hotovou písničkou. Ty máš ale studio pořád k dispozici. Jak vzniká tvoje album?

Mám asi dost zvláštní pracovní postup. Dělám všechno najednou. Někdy přijdou texty úplně poslední. Nejdřív si vytvářím ten svět: skládám dohromady různé nálady, beaty a zvuky. Postupně se to vrství a vrství. Najednou se objeví písnička. Pak ji třeba na dva měsíce nechám být a teprve potom se k ní vrátím. Není to postup, při kterém dokončíš jednu fázi a přejdeš do další. Spíš všechno pozvolna vzniká současně, bez jasně oddělených etap.

Zmínil jsi Pet Shop Boys, Talking Heads a The Smiths. Všechny tři kapely mají výrazné texty. Jak důležité jsou pro tebe?

Naprosto zásadní. Trávím nad nimi hodně času. Na univerzitě jsem studoval angličtinu a mám takovou filozofii, že žádné slovo nesmí být zbytečné. Každé musí být něčím naplněné. Pokud je tam jen jako výplň, musí pryč. Všechno musí mít sílu. A v tom byl podle mě Morrissey opravdu dobrý.

Co ti zabere víc času, hudba, nebo texty?

Odpovím trochu nepřímo. Nejvíc času mi zabere vytvořit si ten svět. Než začnu psát texty, potřebuju vědět, o čem to celé je. Na zdi si věším velké papíry a píšu si: Mluvím o Praze. Nebo o drogách. Nebo o čemkoli jiném. Tady chci tyhle nástroje, tady má být taková nálada a mezihra má připomínat Depeche Mode. Když ten svět drží pohromadě, začínají přicházet konkrétní věci.

Takže nejdřív strategie?

Přesně. Je to tím, že přemýšlím v albech. Rád vydávám alba, což dneska není zrovna výhodná obchodní strategie, ale pořád tak uvažuju. Nechci ti dát jen jednu věc. Chci ti nabídnout celý svět. A jakmile v něm jsem, začíná zábava.

Zmínil ses, že nepoužíváš AI. Co ti na ní při tvorbě vadí?

Mám pocit, že je to zase o krok dál od autenticity, a ten krok už je pro mě příliš velký. Jednou jsem zkusil vložit svoje texty do ChatGPT a zeptal se, o čem jsou. Začalo to být návykové a trochu samolibé. Jako kdybys měl proti sobě novináře, který se ti věnuje a říká ti, jak jsi skvělý. Jenže tady ho navíc můžeš vypnout a přimět, aby říkal to, co chceš slyšet. Začal jsem si uvědomovat, jak je to příjemné, ale zároveň že to není dobrý tvůrčí proces. Je z toho někdo, kdo ti pořád přikyvuje. A když se ti jeho odpověď nelíbí, změní ji tak, aby ti vyhovovala. Neříkám, že bych nikdy nepoužil nic, co souvisí s AI. Klidně si vyhledám synonymum ke slovu „oheň“, když ho nechci použít. Za to se nestydím. Jen mám pocit, že ta okamžitost tě od vlastní práce trochu vzdaluje. Přestáváš sám hledat a ono tě to začne vést a říkat ti, co chceš slyšet. Proto mám odstup.

A co AI v nástrojích pro produkci? Třeba pluginy, které ti navrhnou ekvalizaci nebo nastavení kompresoru?

Za to nikoho napadat nebudu. Já si třeba nedávno koupil hardwarový kompresor právě proto, že jsem chtěl mít ten fyzický, bezprostřední zážitek z práce s ním. Přijde mi to zábavnější. Ale nebudu člověku, který si něco takového nemůže dovolit, říkat, že se nesmí pokusit udělat dobrou hudbu. Myslím, že pokud se ty věci časem nenaučíš sám, doplatíš na to hlavně ty. Tobě bude chybět ta dovednost. Ostatně nějakou formu inteligence už dlouho používáme třeba na opravování vokálů, i živě. Je to tu léta, teď se to jen velmi zrychlilo. U pluginů mi to tedy zas tolik nevadí.

Pojďme do Londýna. Kde se dnes odehrává klubový život? Je to pořád Camden?

V Camdenu se koncerty samozřejmě konají, ale já jsem svoje hudební a koncertní vzdělání získal spíš v Hackney. Hrál jsem v místech jako Moth Club, Paper Dress Vintage, The Victoria nebo Oslo. A pokud jde o opravdové noční kluby, tak třeba Dalston Superstore. V Hackney se toho pořád děje hodně. Teď ale taky v jižním Londýně, například v Peckhamu. Tam je silný i současný jazz. Hodně současný. To už musíš mít jazz opravdu rád, aby sis to užil.

Jak zní současné Hackney?

Elektronicky, ale ten záběr je široký. Vzniká spousta nových scén. Pro mě osobně je skvělý večer queer disco party. Takových akcí je hodně a zažívám na nich ty nejlepší noci, protože DJs jsou opravdu výborní. Když půjdeme trochu hlouběji a do temnějších poloh, objevily se taky kluby ve skladech a průmyslových prostorech. Třeba FOLD má naprosto neuvěřitelný zvukový systém. Tam se dá strávit skvělá noc. Zároveň se ale vracejí kapely. V Londýně jsou výborné živé kapely, i rockové. Mám třeba moc rád Silver Twin. V něčem připomínají Beatles, takže je tu i určitý návrat staršího zvuku. A musím zmínit dark wave a cold wave. Těžké industriální bicí automaty, atmosféra, kouřostroje, černé paruky. I toho je hodně. Existuje tu spousta malých scén. Je to Londýn, právě proto ho mám rád. V podstatě tu najdeš všechno. Což asi není moc užitečná odpověď!

Kde tě může člověk v Londýně vidět naživo? Máš nějaké stálé místo?

Když hraju v Londýně, bývá to obvykle v Hackney. V sobotu 5. prosince mám koncert v Paper Dress Vintage, kdyby se tam někdo chystal. Pro spoustu kapel, jako je ta moje, je ale ikonickým místem Moth Club. Původně to byl takový ten britský dělnický společenský klub. Částečně ho předělali a celý strop pokryli zlatými třpytkami. Je to skvělé místo a pořádají i velké osmdesátkové večery. Nejdřív zahraje kapela, potom nastoupí DJ a pokračuje se osmdesátkami. Všechno na sebe navazuje, takže tam můžeš zůstat od devíti večer do tří do rána.

Chodíš i dnes na koncerty kapel z osmdesátých let? Je to pro tebe ještě inspirativní?

Záleží. Pet Shop Boys mám rád proto, že jsou pořád svěží a dál se proměňují. Jejich koncert je fantastický. Nejsou napodobeninou svého někdejšího já. Pořád něco vymýšlejí, píšou hudbu k filmům a dělají nové věci.

Zrovna teď vyšlo jejich A Man from the Future, věnované Alanu Turingovi.

Ještě jsem to neslyšel, ale zaznamenal jsem to. To jsou podle mě opravdu zajímavé věci. Pak ale vidíš jiné kapely, které nebudu jmenovat, a působí jako zvláštní napodobeniny sebe samých z osmdesátých let. Objíždějí ty nostalgické festivaly, kde na jednom místě uvidíš všechny možné známé kapely. To může být skvělá zábava, ale já to nevyhledávám. Na Morrisseyho ale pořád půjdu. Což je kontroverzní.

The Smiths mám rád, s Morrisseyho osobností už je to složitější.

To je ten problém. Spousta lidí to tak má. Sám jsem byl překvapený, když jsem na něj šel. Kolem byli holohlaví chlapi v dresech anglické fotbalové reprezentace a já si říkal: Tohle nejsou The Smiths, které si pamatuju. Pořád je ale tak výrazná postava, že mě fascinuje vidět ho naživo.

Díky filmu se s tvojí hudbou seznámí čeští diváci. Chystáš tady i koncerty?

Mluvíme o tom a doufám, že ano. Snad můžu říct, že bych měl v červenci hrát na Colours. Slyšel jsem o tom festivalu úžasné věci, líbí se mi jeho pestrost. A jednáme i o dalších koncertech. Mluvím s bookery a v zákulisí se toho děje dost, takže ti zatím nedám konkrétní odpověď. Ale určitě o to stojím.

INFOBOX

Tom Falle je britský zpěvák, skladatel a producent z ostrova Jersey, který žije v Londýně. Od roku 2019 vystupuje pod názvem Rhumba Club. V jeho hudbě se potkávají synthpop, disco a nová vlna s osobními texty o vztazích a queer identitě. K jeho vzorům patří Pet Shop Boys a Talking Heads. Vydal alba Welcome to the Rhumba Club (2021), Love Apokalypto (2023) a HONCHO (2025). Na posledním spolupracoval s producentem Mikkem Gordonem a zpěvákem Patrickem Wolfem. Komponoval také pro módní značky Fendi a Adidas. Pro film Davida Ondříčka Kluci to vidí jinak než holky složil hudbu a sám se v něm objevil.