Monika Načeva: Vždycky mě zajímaly výpravy do temnoty

Devět koncertů z deseti k reedici desky Nebe je rudý na vinylu je za tebou a čeká tě Akropole. Jak prožíváš celé turné?

Předchozí koncerty byly úplně skvělé. Jsem hrozně šťastná, že jsem měla svou vnitřní pravdu a naplno jsem věřila, že s touhle kapelou to vyjde dobře. Protože my nemáme kytaru, u nás jsou jen klávesy, ale Vojtěch Procházka to prostě všechno zastoupil. A na koncerty přišli lidi, kteří tu hudbu milovali, znali ji ze svého mládí. Zpívali všechny texty a po koncertě za mnou chodili a říkali, že jim to něco připomnělo. Nebo že v té době před třiceti lety řešili něco vážného a ta deska pro ně byla hrozně důležitá. Myslím, že se nám fakt podařilo přenést ducha desky Nebe je rudý do současnosti. Na pódiu to vnímám stejně silně, jako když jsme to hráli tenkrát. Mám z toho radost a kluci jsou ohromně šikovní.

Která část tvojí divadelnické duše se při koncertech může nejvíc vyřádit?

Divadlo mi vždycky pomohlo uvědomit si, že je potřeba, aby bylo rozumět každému slovu, a nebát se ho lidem předat a mít s nimi kontakt. Proto bych třeba nehrála v nějakých obrovských prostorách. Mám ráda kontakt s publikem a uvědomuju si, že když stojím na pódiu, musím lidem dát prostě všechno nejkrásnější a nejsilnější ze sebe.

Zrál v tobě tenhle pocit postupně, anebo už tehdy, když deska Nebe je rudý vyšla poprvé?

Ale ne, vůbec jsem o tom takhle neuvažovala, až teď, když jsem starší, si některé věci uvědomuji zpětně. Zkrátka jsem zjistila, že je to pro mě základ.

Když koncipuješ vizuální složku svých koncertů, přemýšlíš do detailu i o kostýmech, svícení, mizanscéně... zkrátka divadelnějším způsobem?

Ano, určitě, vždycky o tom přemýšlím jako o celku, jak to bude vypadat i pro oči. Třeba teď jsem chtěla mít speciálního osvětlovače na Nebe je rudý, protože jsem nějak cítila, že by svícení mělo být černo-bílé a bez projekce. Jenom hra stínů na zdech sálů.

Jde to pak přenést do jakéhokoliv prostoru?

Když máš šikovného osvětlovače, a to Zbyňka Oudyse, dají se dělat zázraky. (smích) Samozřejmě je to v každém sále jinak. Některé sály jsou syrové, jiné jsou divadelnější, se sametem. A některé jsou spíš technařské, je to různé...

Já jsem vlastně nikdy nesledovala tvé divadelní výboje kontinuálně. Viděla jsem tě samozřejmě se sklepáky v Mlýnech kdysi na Dobešce. Lákalo tě vždycky vyloženě alternativno a experimentálnější formy?

Určitě. Já si myslím, že v umění prostě musí být svoboda. A já ji naprosto potřebuji mít. I když nejsem čistě autorka, že bych uměla třeba složit píseň nebo text. Ale prostě si to nějak vyčmuchám, najdu a sestavím. A mám od začátku do konce určité představy, které musím udržet v hlavě. Musím najít takové lidi, kteří to pochopí a vezmou za své. A ještě to rozvinou podle svého umu.

A ty jsi původně chtěla být vyloženě herečkou?

Chtěla, chvilku, jo. A pak jsem zjistila, že je dobře, že jsem se na DAMU nedostala. (smích) Díky tomu jsem se dostala ke zpěvu. A dostala jsem se k umění úplně jiným způsobem než přes školu – sama přes sebe a přes svoje cítění a přes to, že jsem si začala věřit a prostě jsem to zkusila. Buď to vyjde, nebo to nevyjde. Když to nevyjde, otřepu se a jdu dál.

Už jsme se o tom vlastně bavily v našem minulém rozhovoru, ale co děláš, když máš pochybnosti? Kde máš své kontrolky, že jdeš správným směrem?

Pochybností se nebojím. Pochybnosti musí být. Jsem velký nervák a mám před vším velkou pokoru. Ale je to vlastně i takové dobrodružství. Mě prostě baví hledání – a právě proto potřebuju naprostou svobodu. Nebojím se, že třeba narazím do zdi a bude průšvih. Prostě to zkouším a jdu dál s úmyslem, že chci předat lidem svou představu, jak nejlépe to jde. Jdu do toho upřímně a když něco po cestě nevyjde, na koncertech nebo tak, snažím se to už neopakovat. A uvědomit si, že to byla chyba. A co jako? Člověk dělá chyby.

Proč se podle tebe tolik lidí dnes chce nostalgicky vracet k devadesátkám, které třeba ani nezažili, a nebo si nějak zvláštně idealizují své vzpomínky? Měli jste vy sami tehdy pocit, že prožíváte nějakou speciální dobu?

Speciální doba to byla hlavně v tom, že se absolutně změnil systém. A to byla najednou taková jízda! To byl takový rozdíl z toho šediva najednou do barev. Jak píše Jáchym Topol v románu Sestra, bylo to jako výbuch světla. Já to taky tak vnímám. Lidi byli tehdy prostě strašně nadšení a šťastní. Chtěli se chodit bavit, navštěvovali kulturu. Pořád byly plné koncerty, plná divadla, všude úplně narváno. A tehdy bylo zvláštní, že pop jakoby trošku ustoupil do pozadí. Populární hudba byla najednou mínus – ta bývalá prorežimní. Najednou bylo chvilku takové volno a bylo super, že vylézaly různé alternativní věci a přirozeně se stávaly populárními.

Cítila ses být spolutvůrkyní novodobé popkultury?

Ne, takhle jsem to vůbec nevnímala.

Zároveň říkáš, že alternativa dostala větší prostor.

To ano, dostala. A my jsme najednou jeli. Byl o nás velký zájem a jezdili jsme hodně koncertů. Když se mě teď lidi ptají, jaké to bylo před třiceti lety, vždycky říkám, že my jsme s tou kapelou žili společně. Pořád jsme jezdili na nějaká soustředění, tam jsme tvořili a pak jsme odtamtud jezdili hrát. Nikdo neměl děti, byli jsme mladí... Byla to velká jízda a lidi na nás chodili ve velkém.

Pravda, reedice alba vždycky svádí ke srovnávání, bilancování. Jak vznikla myšlenka na znovuvydání desky Nebe je rudý?

Jednak mi pořád píšou fanoušci, že nemůžou sehnat první tři moje desky – Možnosti tu sou..., Nebe je rudý a Mimoid – na žádném nosiči, že to nechtějí jen v digitální podobě. A že by bylo nejlepší, kdyby tyhle desky byly na vinylu. Když bylo výročí dvaceti let od vydání prvního alba, šla jsem do Supraphonu, jestli by to nevydali. Ale nebyla jsem vyslyšena, takže se dlouho nic nedělo.

A pak jsem se na nějaké akci sešla s Honzou Muchowem a on říkal, že Nebe je rudý bude mít letos výročí třicet let. Tak jsem zavolala na Supraphon a zkusila to znovu. A tentokrát mi řekli: „Hm, to nevím, my bychom radši vydali ty Možnosti tu sou...“ A já na to: „Nechcete s tím počkat? Teď je třicet let od Nebe je rudý.“ A jsem hrozně ráda, že se mi povedlo je přesvědčit. Možnosti tu sou můžou počkat třeba na čtyřicetileté výročí.

Když jsem teď tu desku poslouchala, říkala jsem si, jaký je to rozdíl oproti Možnostem, kde je slyšet, že se Michal Pavlíček jako kytarista potřeboval vyřádit, nacpal tam strašně zajímavé akordy a postupy. A mně to až trhalo pozornost od tvých slov k jeho kytaře. Kdežto u druhého alba tím, jak je hudba kompaktní a podporuje tě, se můžu krásně soustředit na texty.

To je super. Jo, ono to tak i bylo, protože u první desky byla kapela uměle sestavená k natáčení a ke koncertům. Ale u alba Nebe je rudý jsme prostě byli kapela, jmenovali se Načeva a tvořili jsme dohromady. A já měla už připravené básně od Jáchyma Topola, psané přímo pro mě. Na první desku jsem si vybírala texty z jeho básnických sbírek.

Ale při prvním albu jste s Jáchymem Topolem ještě neznali osobně, je to tak?

Neznali. Já jsem ho tenkrát oslovila, jestli můžu zpívat nějaké jeho verše, které si vyberu. A on říkal, že jo. Pak jsme se skamarádili a texty pro Nebe je rudý už psal přímo pro mě s tím, že je budu zpívat. Je to celé takové intimnější, hudba i text. A je pravda, že kapela opravdu přistoupila od začátku na to, že tam jsou silné texty, je to moje osobní výpověď a oni k tomu tvoří základ, takový domek, který to nese. Proto celek působí jednolitě.

A basa tvoří kontrapunkt k tvému hlasu – i když ty zpíváš hodně nízko, takže se spíš proplétáte v jedné hladině. Každopádně basa tam je hodně výrazná. Když jsem si pustila verzi některých písní s Pavel Bořkovec kvartetem na desce Na svahu, překvapilo mě, jak se celý zvuk dekonstruoval.

A to mi zase přijde zajímavé, protože kvarteto to udělalo taky dobře, že?

Nemyslím to kriticky, jenom že to je opravdu jiný pohled na ten materiál.

Já jsem tenkrát vybrala songy z Možností i z Nebe, takže album Na svahu je takový krásný mix. Pořád ještě spolu s kvartetem hrajeme. A je to pro mě hrozně zajímavé, zpívat ty stejné písničky s Michalem Pavlíčkem, tedy jenom se španělkou, a pak se smyčcovým kvartetem nebo s kapelou. A nebo třeba jen s basistou – to taky zažíváme občas, že jedeme někam jen s Michalem (Michal Koval, pozn. aut.). A taky hraju třeba s Vojtou Procházkou, jen s klavírem. Mám ráda tyhle různé variace stejného textu, stejné básně.

Jana P. Muchowa jsi taky poznala až díky desce Nebe je rudý?

Ano, věděla jsem o něm jen to, že existuje kapela Ecstasy of St. Theresa, se kterou byl v Anglii a točili tam desku. Nasál tam trošku ten vibe. A proto jsem ho oslovila pro svou desku. Myslím, že písnička Měsíc je hodně jeho práce – aranžérsky a vůbec zvukově. Hodně té desce pomohl.

Čili on přišel až do té studiové fáze?

Ano. Samozřejmě jsme mu dali všechny demáče... Ale aranže a dodělávka každé písně vznikala až ve studiu. A on byl opravdu správný producent, aktivně do té hudby vstupoval.

Jaký producentský přístup máš radši? Spíš drsnější a vyzývající k výkonu, nebo raději bezpečné prostředí?

V mém případě určitě na 100 % bezpečné prostředí. První deska pro mě byla taková roztržitá, ještě jsem nevěděla přesně, co a jak. Ani to nebyl můj nápad, byl to nápad mého kamaráda Tadeáše Věrčáka, kytaristy. On mě vlastně zavedl k Pavlíčkovi a já jsem se trošku bála, zároveň jsem byla trochu líná něco dělat. Fakt jsem nevěděla, co od toho čekat, ale pak jsem najednou zjistila, že mě to baví. Že zhudebněné texty nesou určitý názor. A tím, jak byli ti muzikanti dobří, z toho vznikaly dobré věci. Ale byl to trochu chaos, strašně moc lidí a já si od té doby uvědomila, že potřebuji větší intimitu. Potřebuji pracovat s méně lidmi a naplno.

To mě přivádí k tématu spolupráce s Justinem Lavashem, jeho kytara se vedle tebe na albu Milostný slabiky zase trošku víc prosazuje, ale úplně jiným způsobem. Jak vznikla vaše spolupráce? A hrajete ještě někdy společně?

Nehrajeme společně, ukončit to byl Justinův nápad, on řešil nějaké své problémy a dlouho nehrál... Prostě už jsme se k sobě nějak nevrátili. Ale myslím, že ta deska měla taky smysl, že je hodně dobrá. A pro mě byla spolupráce s takovýmhle bluesovým kytaristou hrozně zajímavá. Neznám nikoho, kdo by takhle hrál na kytaru – opravdu čistě bluesovým způsobem.

Taky tam úplně jinak frázuješ, víc rytmizovaně.

Určitě, já se chytám, to tě najednou vede. S Justinem jsme skládali písně u mě doma, na domečku. Vlastně jsme to složili docela rychle, za pár dní. Prostě jsme tvořili, od rána do noci, někdy od rána do rána. On pořád hrál, já jsem měla připravené texty, básně Sylvy Fischerové. Tenhle způsob práce mám nejradši, když pracuju s jedním muzikantem. On jamuje, hraje, já do toho říkám ty básně, napůl zpívám, nakonec úplně zpívám a vyjede mi kus nějaké melodie, která se použije třeba do refrénu a nastartuje se od ní celá písnička. Tahle cesta je pro mě daleko zajímavější, i když je pak můj zpěv nakonec tím pádem jednodušší, než když to vymyslí nějaký skladatel.

Když jsem koukala na videoklip ke skladbě Měsíc, došel mi ten kontrast – tam jsi strašně křehká, zranitelná. A do toho spustíš tím hlubokým hlasem. S hloubkou a barvou širokého krku pracuješ i u refrénu skladby Nebe je rudý a obecně se spíš pohybuješ ve spodních rejstřících, přestože víme třeba z refrénu Ledničky, že dokážeš jít i do poměrně velkých výšek. Do jaké míry přemýšlíš o tom, jakou barvu hlasu a hlasovou polohu kde použiješ?

To samo, to vychází zevnitř, já nad tím nepřemýšlím. Pro mě je nejdůležitější výraz – abych věděla, o čem přesně zpívám, a abych to cítila. A ono mě to pak samo vede. Někdy písničky vznikají až před lidmi, až když se jde do studia nebo po několikátém hraní. A někdy si písnička i potom žije svým životem, mění se během koncertů a během let. Najednou tam dávám i trošku jiný, další výraz, protože ve mně ta slova otevírají jiná témata.

Ty jsi říkala, že se mnou máš spojené slovo „ponor“. A můj prvotní ponor jsou právě básně. Když hledám nové texty a nová slova, jsem obklopená básněmi a sbírkami, prostě čtu a čtu a opravdu to musím úplně cítit. Ono mi to pak samo řekne, který text chci zhudebnit.

Na besedě k desce Nebe je rudý v Čítárně Unijazz jsi vzpomínala mimo jiné i na focení ikonického obalu alba – ten titulní portrét spousta lidí vnímá jako hodně intimní až erotický. Jak se tahle rovina dostala tak lehce a přitom nedoslovně do textů Jáchyma Topola?

My jsme se hodně scházeli a hodně jsme mluvili. On měl pořád tužku a papír a pořád si všechno zaznamenával. Když se mu ode mě líbila nějaká věta, hned si to napsal a druhý den přinesl třeba kus textu. Bylo tam velké propojení, je tam hodně mých slov – už si ani nepamatuju, které bylo moje a které jeho. Ale on to dal dohromady, dal tomu silný vnitřek, aby to byl text nebo báseň. To je jeho práce, já myslím, že bych to tak neuměla.

O tom vizuálnu jsi právě mluvila, že tě to vlastně až překvapilo, jak moc živelně tě vidí fotografka...

Já jsem o tom nikdy nepřemýšlela – i když jsem na pódiu třeba vystupovala v pánském obleku, úplně strašně obrovském a ve velkých botách. Nebo pak třeba v kombiné, které bylo dost průhledné. Jak to cítím, to si vezmu. Já to takhle mám se vším – i s hudbou, i se slovy, prostě dávám na svůj cit, není to nic vymyšleného. Každý to má jinak, já jsem intuitivní typ.

Takhle jsem se dostávala i do Topolových románů, které v té době vycházely. První deska Možnosti tu sou... je spjatá se Sestrou a Nebe je rudý zase s Andělem – říkala jsem na besedě tu historku, že se Topolova kniha měla jmenovat Nebe je rudý a já jsem mu to sebrala.

Nedávno jsem poslouchala podcast tl:dr a Jan Bělíček s Evou Klíčovou tam vyjádřili hypotézu, že generace dnešních dvacátníků už nemá šanci číst Sestru s tím prožitkem jako vy, kteří jste tu dobu zažili. Máš k Sestře podobně intenzivní vztah?

Určitě mám, protože ji napsal můj nejoblíbenější žijící spisovatel. Já jsem k Jáchymovi opravdu hodně nekritická. Já ho mám fakt ráda, jak píše, jak přemýšlí, jak mluví – ale hlavně jak přemýšlí. Stačí s ním sedět u stolu a nemusíš vůbec mluvit a jenom ho poslouchat. A jeho bráchu Filipa jsem taky hrozně uznávala. Pořád si myslím, že Psí vojáci byli jedna z nejoriginálnějších českých kapel u nás. A měla jsem ráda i jejich dědu Karla Schulze, který napsal román Kámen a bolest. Když čtu jeho knihy, vidím v něm Jáchyma. Je to prostě jedna krev.

Stejně tak mám ráda Sylvu Fischerovou, jak píše. Je to taky hrozně zajímavá autorka, syrová, zvláštní... Taky proto jsem z jejích textů udělala dvě desky – s Justinem Lavashem Milostný slabiky a pak s elektronikou (DJ Five a slovenský hudebník Tentato, pozn. aut.) Průvan v hlavě.

Pro mě je umění strašně silný pocit a stav, o kterém se nedá mluvit. Buď v tom kouzlu jsi, anebo nejsi. Pak to pro mě není umění, když neumí udělat kouzlo – ať už je to obraz, hudba, psané slovo, to je úplně jedno. Musí mě to prostě obalamutit, musí mě to dostat dovnitř. Pokud se to nepodaří, tak mě to neba.

Neměla jsi chuť po Nebi pokračovat dál ve spolupráci s Janem Muchowem?

Mně přišel tehdy do cesty Angličan Augustus Fernald aka Dj Gus a bylo to pro mě najednou strašně zajímavé. A půlka mojí kapely se mnou do toho nechtěla jít, měli úplně jinou představu. Tak jsem je prostě nechala být a udělala hudbu s Gusem, aniž bych uvažovala o tom, že jsem tím právě přišla o kapelu.

Ale teď jste se k sobě vrátili a pokračujete.

Ono je to pokračování kvůli tomu, že já po těch třiceti letech mám znovu opravdovou kapelu. Mezitím to byly jenom dvojice nebo trojice, se kterými jsme vystupovali, ale nikdy to nebyla celá kapela. Teď mám znovu rytmiku a nějaký melodický nástroj... Není to propojené jenom tou Michalovou basou – kterou mám samozřejmě pořád nekriticky ráda. (smích) Já když si takhle něco oblíbím, už mi to nikdy nikdo nevymluví.

Tvou muziku jsem vždycky vnímala jako poměrně temnou, v dobrém slova smyslu. A nedávno jsem se bavila s několika dalšími zpěvačkami, a ony říkaly, že právě temnotu nemají rády. Znělo to, jako by to bylo pro zpěvačku-umělkyni něco jako přitěžující okolnost. Proč?

Ono záleží na tom, co to slovo pro koho znamená. Já jsem teď křtila nové album Never Sol. A ono právě taky šlo hodně do hloubky. Je to temné album – a to jsem jí pochválila. Myslím, že v temnotě je tajemství a velká hloubka. Proto mě výpravy do temnoty vždycky zajímaly. Nemáš tam žádné mantinely a žádné dno. Pro někoho je to třeba až nesnesitelné. Někdo to prostě nedá. Bojí se, myslí si, že je to deprese nebo nějaká nemoc. Ale on je rozdíl dělat něco temného a něco depresivního. Já vždycky říkám, že v sobě nemám ani trochu deprese. Jsem veselý člověk. Naštěstí netrpím touhle smutnou nemocí. To je úplně něco jiného. Lidi si to pletou.

Ty spíš bereš temnotu a hloubku jako metaforu pro podvědomí, ne? Ze kterého pak vyvěrá i ta pudovost, která se třeba promítla i do vizuálu alba Nebe je rudý.

Určitě. Pro mě je temnota vždycky jenom začátek.