Druhá tráva – Memphis: Když bluegrass dýchá americkým jihem

Druhá tráva patří k těm kapelám, které se nemusí vracet ke svým kořenům, aby si připomněly, kým jsou. Stačí jim vzít do rukou nástroje a nechat hudbu plynout. Na albu Memphis však Robert Křesťan a jeho spoluhráči dokazují, že návrat k bluegrassovým základům nemusí znamenat krok zpátky. Právě naopak. Novinka je deskou, která s mimořádnou lehkostí balancuje mezi minulostí a současností, mezi akustickou tradicí a moderní americanou, jež z ní dýchá od prvních tónů.

Už samotné místo vzniku napovídá, kam se kapela vydala. Nahrávání v memphiském studiu Southern Grooves pod vedením producenta Matta Ross-Spanga nebylo pouhým výletem za americkou autenticitou. Výsledkem je zvuk, který nepůsobí jako napodobování zámořských vzorů, ale jako přirozené pokračování hudební cesty, na níž si Druhá tráva dávno vydobyla vlastní postavení. Devět autorských skladeb na necelých čtyřiačtyřiceti minutách přináší pestrou kolekci příběhů o lásce, vzpomínkách, pomíjivosti i věcech, které člověk pochopí teprve tehdy, když už je nemůže změnit.

Bluesová Chryzantéma otevírá desku s odzbrojující samozřejmostí. Křesťan vypráví o smíření a konečnosti s optimismem člověka, který už ví, že život málokdy nabízí jednoduché odpovědi. „Nic není horší než klopýtat domů, nevědět“ – tahle slova rezonují moudrostí starého harcovníka, který se naučil přijímat nejistotu jako součást každodenního bytí. Bluesový základ, slide kytara a hřejivé hammondky vytvářejí atmosféru, v níž se americký jih potkává s Křesťanovou osobitou poetikou. Úvodní skladba nastavuje laťku vysoko, ale především naznačuje, že Memphis nebude jen sbírkou povedených písní. Je to deska, která má svůj vlastní svět.

Rebeka pak přichází jako srdceryvný návrat k bluegrassovým kořenům. Svižné tempo, banjo Luboše Maliny a strhující souhra celé kapely připomínají, na jakých základech Druhá tráva vyrostla a kam až se dokázala dostat. Není v tom ovšem ani stopa po sentimentální nostalgii. Křesťan se znovu obrací k vlastnímu životu a zkušenostem, aby z nich vytěžil něco obecně platného. „Jen málo zůstává, jaké to bylo, náš svět je představa, ne veledílo.“ Právě v takových okamžicích se ukazuje jeho schopnost proměnit osobní bilancování v úvahu, v níž se může poznat téměř každý. Rebeka je energická, melodická a muzikantsky strhující. Především ale dokazuje, že bluegrass může být živým jazykem současnosti, nikoli jen vzpomínkou na hudební mládí.

Pomalá balada Cesta do Damašku naopak zpomaluje krok a otevírá prostor melancholii. Je to příběh o marné lásce, o člověku, který ztrácí jistotu ve vlastní zemi i ve vztahu k Bohu. Křesťan nic nevysvětluje polopatě, jeho obrazy zůstávají otevřené a posluchač si do nich může promítnout vlastní zkušenosti. Hudebně se skladba opírá o střídmé aranže, v nichž mají jednotlivé nástroje dostatek prostoru. Jemná sóla nikam nespěchají a nesnaží se na sebe strhávat pozornost za každou cenu. Jejich síla spočívá v načasování, v drobných melodických odpovědích a v umění nechat ticho doznít.

V podobném duchu se nese také Vzpomínka, nejdelší skladba alba. Její atmosféra připomíná ráno, které nikdy nekončí, okamžik, jenž se člověk snaží zachytit, přestože mu nevyhnutelně uniká mezi prsty. Nástroje jako by vyprávěly vlastní příběhy, vzájemně se doplňovaly a zase ustupovaly do pozadí. Přesto je to především Křesťanův hlas a jeho text, které drží skladbu pohromadě. Žádná okázalá gesta, žádné zbytečné zdůrazňování emocí. Jen pozvolna plynoucí hudba a vědomí, že některé vzpomínky v nás zůstávají mnohem déle, než bychom si sami přáli.

Karakorum pak představuje okamžik, kdy se bluegrassové běsnění znovu rozjíždí naplno. Banjo, bublající rytmika a hammondky společně roztáčejí vlak americany, který jako by neměl v plánu nikde zastavit. Píseň vypráví o cestě bez konečné stanice, o prázdnotě, která by neměla přijít, i o lásce, jež se málokdy obejde bez bolesti. Čas tu přestává hrát zásadní roli a odpovědi na nejdůležitější otázky se přesouvají někam hlouběji – k člověku samotnému, k jeho vlastnímu srdci. Hudební energie přitom nepřebíjí text, ale dává mu další rozměr. Právě takhle vypadá propojení bluegrassové tradice s moderní americanou, které není třeba složitě obhajovat. Stačí poslouchat.

Stopy v písku patří k vrcholům alba. Bluesová óda na život, pomíjivost a stopy, které po sobě zanecháváme, staví na Křesťanově zálibě v nečekaných metaforách a přirovnáních. Obrazy obelisků propadajících se do minulosti i člověka schouleného jako dikobraz vytvářejí zvláštní, místy až surreálnou krajinu. Není to poezie, která by nabízela pohodlné interpretace. Každý verš může znamenat něco jiného podle toho, v jakém životním okamžiku ho posluchač zastihne. Hudebně skladba těží z podmanivé souhry akustických nástrojů a rezofonické kytary Luboše Novotného, který se podílel také na její hudební podobě. Stopy v písku jsou důkazem, že Křesťanova poetika ani po letech neztrácí schopnost překvapovat.

Nietzsche přináší další pohled do temnějších zákoutí lidské existence. Pochmurná, téměř plačtivá skladba se dotýká bytí a nebytí, smrti i vzpomínek, které postupně šednou a ztrácejí původní barvy. Filosofický podtext není samoúčelnou ozdobou, ale přirozeně vyrůstá z nálady písně. Goya následně mění perspektivu a nechává promluvit především atmosféru. Její hudební obraz působí jako zastavený okamžik na hranici snu a skutečnosti, kde není nutné každé gesto překládat do slov. Obě skladby ukazují, že Memphis nespoléhá pouze na kontrast mezi rychlými bluegrassovými čísly a pomalými baladami. Dokáže pracovat také s jemnými odstíny nálad, nejednoznačností a napětím, které se nemusí vždy proměnit ve velké finále.

Závěrečné Sbohem pak desku uzavírá pomalou, téměř psychedelickou codou. Nástroje šumí, melodie se pozvolna rozplývá a kapela se loučí bez potřeby velkých gest. Je to skutečné sbohem, ale nikoli nutně definitivní tečka. Spíše tiché přijetí toho, že každá cesta jednou končí, aby mohla začít jiná. V kontextu celého alba působí závěr mimořádně přesvědčivě. Po všech úvahách o lásce, čase, smrti a vzpomínkách už není třeba nic dodávat.

Co oceníte na nahrávce jako hudebníci

Pokud vás zajímá nejen to, co Druhá tráva hraje, ale také jakým způsobem toho dosahuje, Memphis nabízí učebnicovou ukázku souhry, která nikdy nesklouzne k samoúčelné instrumentální exhibici. Producent Matt Ross-Spang vsadil na společné nahrávání naživo v jedné místnosti, díky čemuž jednotlivé nástroje reagují jeden na druhý s přirozeností, jakou nelze jednoduše vytvořit dodatečným vrstvením studiových stop. Banjo Luboše Maliny žene energické skladby kupředu, lap steel a dobro Luboše Novotného dodávají hudbě tklivost i dravost, zatímco akustická kytara Radka Hlávky drží pevný rytmický základ. Kontrabas a baskytara Tomáše Lišky posouvají rytmiku za hranice tradičního bluegrassu a bicí Martina Nováka přidávají potřebnou hutnost, aniž by potlačily akustický charakter kapely. Hammondovy varhany, jižanský bluesový nádech a citlivě vystavěné aranže pak vytvářejí zvuk, který je současně vzdušný i plný detailů. Největší předností přitom zůstává schopnost všech muzikantů ustoupit ve správnou chvíli do pozadí. Každý umí zahrát víc, než kolik skladba potřebuje – a právě proto celek funguje tak přesvědčivě.

Memphis je deskou, která si zaslouží pozornost nejen u příležitosti pětatřiceti let Druhé trávy. Robert Křesťan a jeho spoluhráči natočili album, na němž se zkušenost potkává s chutí hledat nové cesty a virtuozita se přirozeně podřizuje písním. Americká inspirace tu není maskou ani marketingovou nálepkou. Je slyšet v prostoru, rytmu, barvě nástrojů i v odvaze nechat hudbu dýchat. A především v tom, že Druhá tráva zůstává sama sebou, ať už se její příběhy odehrávají doma, nebo tisíce kilometrů za oceánem.

Druhá tráva – Memphis
MUSICRAFT 00:43:00
85 %