Budoár staré dámy: Občas přijde zásah jindy, než by člověk čekal

Název alba V úplně pitomé době mi připomíná havlovskou „blbou náladu“, přitom v textu písničky z alba má ten verš trochu jiný kontext. Jak vznikl nápad použít ho coby název desky?

Marta: Jasně, když se řekne „v úplně pitomé době“, mohlo by to znít jako kritika doby. Ale v té písni to znamená, že se nějaká dobrá věc stane v nečekaný okamžik a ty pak nevíš, co si z toho vzít, jak takový „dotyk shůry“ zpracovat. A připadalo mi, že „pitomá doba“ spojuje všechny naše písničky po hudební stránce – v každé z nich se nečekaně, čili trochu v nevhodné době, stanou nějaké změny. Na naši hudbu se nedá tancovat a celé je to trochu „uhlé“ a nečekané. Občas prostě přijde zásah jindy, než by člověk čekal – a to je program celé téhle kapely, nejen poslední desky.

Petr: „Probabilistická“ hudba, kde změny vpadnou v nečekaných momentech.

Něco jako řízená aleatorika... prvek náhody... Mně zase při poslechu Budoáru vždycky připadá, že máte písničky hodně hudebně promyšlené, byť to tak posluchači nemusí vnímat.

Petr: Možná to tak vypadá, ale já bych řekl, že je to vždycky výsledkem Martina okamžitého tvůrčího záblesku – nahraje na diktafon něco, o čem vůbec netuší, na kolik je to dob. Pak se to na zkoušce snažíme rekonstruovat a zachytit, takže skladba vznikne metricky ve zvláštních násobcích.

A zafixujete pak výslednou formu, aby zůstala stejná i na koncertech, nebo se i tam někdy dějí změny?

Petr: Pak už se to zafixuje.

Marta: Víme, jak by to mělo vypadat – během živého hraní se vztahujeme k zamýšlenému vzoru, ale ne vždycky to tak dopadne. (smích)

Co dělá vaše publikum, když mu naservírujete rytmicky tak zamotanou písničku, že na ni nemůže tančit?

Marta: Oni stojí a občas se tak jakoby „cuknou“. A někteří dělají takový současný výrazový tanec, který těmi dobami proplouvá. Nebo mají naše písně tak senzačně naposlouchané, že se rytmicky trefují.

Petr: Na druhou stranu, když se díváš na koncertech na lidi, oni často i na obyčejný čtyřčtvrťový rytmus tančí v úplně jiných hodnotách, v triolách a podobně. Takže bych neřekl, že pro tanec nutně potřebuješ pravidelné metrum. Každopádně naše publikum spíš pije pivo a povídá si.

Marta: Ale já je vždycky okřiknu, protože su učitelka: „Kázeň. Tahle písnička je jemná.“ (smích) A navíc si teď zkouším osahávat nový nástroj, kontrabas. Učí mě pokoře v rytmu – aby beaty nebyly na nějakou pátou nebo patnáctou dobu a aby to vycházelo. Vede mě k větší strukturovanosti.

Budeš na kontrabas hrát i na koncertech?

Marta: Ne, je strašně velký, nepraktický, jde obtížně nazvučit. Používám ho pro svoje domácí hraní pro radost a jako inspirační zdroj. Výjimečně s ním vystupuju sólo na malých akcích pro odvážné.

V jednom dávnějším rozhovoru jsi říkala, že skládáš hudbu potichu v kuchyni, když děti spí. Jak skládání probíhá teď, když už máš děti větší?

Marta: To se naštěstí změnilo, děti se dokonce stávají parťáky ve skládání – některé rané verze písní si zahraju třeba se synem, který teď hraje na bicí. Děti jsou i mými prvními kritiky.

Takové to: „Mamiiii, to tam nedáveeeeej, to je trapnýýýý“?

Marta: Jo, občas říkají: „Mami, to je dobrý.“ Nebo právě: „Mami, to je blbý.“ Hodně si to užívám a myslím, že děti odfiltrovaly hodně nervů chlapcům v kapele – některé věci díky tomu ani nedošly do zkušebny. (smích)

Na nové desce máte taky hodně elektroniky, která ve vaší tvorbě předtím nebyla. Jak to vzniklo?

Marta: To přišlo tady s naším novým bubeníkem. Mám z toho velkou radost. Chtěla jsem na nové desce zapříst novou spolupráci a nám shodou okolností odešel bubeník Laďa Šiška, protože se odstěhoval, a tak jsem řekla Petrovi, jestli by s námi nechtěl bubnovat. A je to ideální parťák, protože ho krom bubnování baví hrát i s aranžemi, a to i doma po zkoušce.

Takže se navíc stal kapelním producentem.

Petr: Byla to spíš kolektivní práce. Měl jsem ty nahrávky – skvěle nahrané od Broňka Šmída ze studia Indies – dlouho doma, takže jsem mezitím navrhoval nějaké aranže a zvukové vrstvy a s kapelou jsme kutili...

Marta: Před odevzáním stop na mastering jsme pak měli takzvané celokapelní schvalovačky – Peťák nám pustil svoje nové vrstvy a my jsme říkali „ano-ne“. Když to skončilo, povídám mu: „Peťáku, já se omlouvám, tys tomu věnoval tolik času a mně je strašně líto, že jsme hodně věcí vyhodili.“ A on říkal: „To je úplně v pohodě, to důležitý už proběhlo – že jsem si pohrál.“ To mi přišlo tak osvobozující!

Co dalšího se ještě za těch šest let od poslední desky v kapele událo?

Marta: Natočili jsme soundtrack k dokumentu Jiříkovo vidění. Vyšlo to i jako digitální deska v roce 2023. Tím jsme se bavili docela dlouhou dobu.

Petr: Tomu se Marta hodně věnovala. A díky tomu jsme hráli na filmových festivalech.

Marta: Výhodou bylo, že jsme se dostali na spoustu zajímavých míst, kde bychom si jinak asi nezahráli. A poslední písnička Don't tax the carbon locally, tax the carbon globally byla filmová hitovka, která měla nastolit správný systém, jak celosvětově snižovat emise CO₂. Hostoval v ní můj otec-vědec, který složil text a k tomu i vtipnou „chorošku“.

Kde se ve vaší tvorbě bere ta „hrobní“ tématika? Předtím byly Kostřičky, teď máte třeba verš „ve své rakvi dřepím“ a podobné obrazy...

Marta: Vidíš, mně to tak nepřipadá, vnímám to jako součást života. (smích) Ale je pravda, že lidi říkají: „Tvoje písničky jsou tak smutný – a přitom ty jsi tak veselá.“ Co myslíš ty, Petře? Jako sociolog bys to mohl nějak posoudit.

Petr: Není v tom žádný záměr.

Marta: Určitě v tom není fascinace smrtí nebo něco podobného.

V písni To nemůžu být já máte téma, kdy se člověk najednou přistihne v životě na nějakém místě nebo ve fázi, kde vlastně vůbec být nechtěl – a v práci, kterou třeba vůbec nechtěl dělat... Částečně tam vidím i téma vyhoření. Inspiroval vás konkrétní příběh z vašeho okolí?

Marta: Nejsem si jistá, jestli se to týká přímo mě, snad ne.

Petr: Myslím, že jo. (smích) Je to jen otázka nějaké reflexe, to se týká každého, kdo od sebe dokáže odstoupit. Marta měla hlavně skvělý koncept videoklipu k té písni – ačkoli pak diváci říkali, že ho z toho videa vůbec nepochopili. Každopádně šlo o myšlenku, že každý z nás přinesl tři gesta, která používáme v práci, a v další fázi je naučil ostatní členy kapely, kteří je mechanicky předváděli. Tyhle drobnosti, gesta nebo myšlenková schémata, prožívá každý z nás neustále, nedokážeme se od toho oprostit – a je dobré si jich všímat.

Ano, všimla jsem si, že v klipu celá čtveřice opakuje určitá kancelářská gesta, jako třeba psaní na klávesnici, a ve spojení s textem mi to připadalo jako zobrazení určité „stádnosti“.

Petr: Stádnost bych tam úplně neviděl, naopak to beru jako symboliku individuální osoby, která se zamotává do vlastní smyčky a do toho, že její život je ritualizovaný a že tu naučenou činnost nedokáže překonat...

Marta: Ano, potřeba vytvořit si odstup je jedním z témat v písni.

Petr: ...a na konci Marta vymyslela, že jeden z té čtveřice se jakoby oddálí a pak vidí ty ostatní. Je to skoro princip socio-dramatu, určitá terapeutická technika, kdy ti někdo přehraje situaci z tvojí rodiny a u tebe nastane katarze.

Marta: Celé se to odehrává v bílém prostoru, což je náš ateliér na katedře Umění a tvorby na Pedagogické fakultě v Brně, kde učím. Chtěla jsem natáčet ve vyčištěném prostoru, aby právě vynikla ta výrazná gesta, jejich pestrost a různorodost. Vyabstrahovat je, aby je nic nerušilo.

A je pravda, že v klipu ke skladbě Zprávy účinkují tvoji vlastní rodiče?

Marta: Jo, naštěstí mám takovou rodinu, která se do podobných akcí nebojí jít. Bohužel už máma teď asi nebude moct chodit do obchodu, kde se klip natáčel. (smích)

Byly vaším tématem i mezigenerační rozdíly ve způsobu, jakým konzumujeme zprávy?

Marta: Nechce odpovídat sociolog?

Petr: Ne, já tomuhle moc nerozumím. Zabývám se sociologií rodiny. Ale určitě tam nějaké rozdíly budou.

Marta: Myslím, že zprávy se nějakým způsobem dotýkají všech, i když každý z nás je na ně jinak citlivý. Mění se jenom prostředek konzumace – mladí sledují sociální sítě a podcasty, zatímco staří spíš sledují televizi. A tématem klipu bylo to, jak je celá ta záplava zpráv neutuchající, je to všudypřítomný proud. A ani nejhorší zprávy se nás pak nedotýkají, protože cítíme přetlak a sami si vytváříme něco jako „skafandry“. V klipu jsme schválně umisťovali obrazovku se zprávami do absurdních prostředí, abychom podtrhli jejich „všudypřítomnost“ a netečnost okolí.

Právě proto obdivuju, jak dokážete v tom neutuchajícím proudu informací najít prostor pro vlastní tvorbu. Jak si takový bezpečný prostor vytváříte?

Marta: Já se považuju za průtokový ohřívač, mlýnek, který právě zprávy a dění kolem nasává – a z toho pak vypadávají písničky. Beru to jako přirozený proces. Nejčastěji tvořím doma, nebo pak na cestách, kdy si do mobilu dělám „tu-du-tu-tu...“ a pak to analyzuju. (smích) Způsobů je hodně, ale s dětmi a poté, co jsem se přestěhovala, jsem se naučila, že by to neměl být jen pokoj, kde se zavřu, odhlučním a mám ideální podmínky. Kdybych na toto čekala, neudělám skoro nic. (smích)

Co se týče textů, v tom mi hodně pomáhá můj muž. Už mě má přečtenou a ví, co by se mi mohlo líbit. Dá mi knížku na noční stolek, já ji pak otevřu a jásám: „To je skvělý!“ A psaní vlastních textů je můj terapeutický proces, kdy mě něco zasáhne nebo naštve a já se z toho vypisuju. Pomáhá mi to.

Zajímavé je, že i když máte různé zdroje textů a i když jednotlivé skladby jsou hodně různorodé i zvukově – Zprávy jsou hodně punkové a „špinavé“, naopak To nemůžu být já je hodně „vyčištěné“ –, celé album drží konzistentně pohromadě. Možná to je tvým výrazným vokálním projevem...

Marta: Myslím, že i rukopis ostatních členů kapely je rozpoznatelný – ale nevím, čím to přesně je. To by měl říct spíš nějaký kritik.

Když se ještě vrátím k názvu desky – nakolik právě verš „V úplně pitomé době“ jednotí všechny písničky tematicky?

Marta: Nevím, jestli se to dá najít ve všech textech, ale když jsem uvažovala o nějakém pojítku, myslím, že tohle album se víc obrací do vnějšího světa a čerpá podněty z něj. Oproti tomu, když jsem před deskou Kostřičky psala texty já sama, hodně jsem se hrabala v sobě a svých pocitech. To už mám teď vyřešené a můžu „obrátit tykadla ven“.

Jak vznikly jednotlivé hudební spolupráce? Kde se na albu vzal třeba ženský sbor z Dolní Cerekve, rapper Erkyll a další hosté?

Marta: Rapper Erkyll s námi byl na obědě, zrovna když jsme natáčeli desku. A náš basák Tom Ergens měl nápad: „Pojď, zkusíš něco zarapovat ve studiu.“ Dali jsme mu pro inspiraci náš text písně, a on šel a vyfikl ve studiu svůj vlastní. Byla to neskutečně rychlá práce – on je tím pověstný, je ohromně vtipný a bryskně dokáže zpracovat podněty z vnějšku.

Petr: Správný rapper, tak to má být! A takhle to bylo se všemi hosty, zrovna se zkrátka vždycky namanula správná příležitost...

Marta: Sbor z Cerekve právě zkoušel u nás v ložnici. (smích) Já v něm účinkuju a dřív jsme zkoušeli v kostele. A protože jsme začali zpívat písně, které se už do kostela nehodí, našli jsme útočiště u nás v ložnici. Ale Petře, jak to vlastně vzniklo s tím hostováním?

Petr: Protože v té písničce byla na začátku „dechovka“.

Marta: Ano, s tím přišel Petr, který zrovna dělal výzkum se seniory...

Petr: Výzkum o výživě ve stáří. Jezdili jsme po domovech pro seniory a tahle písnička je z podobného prostředí.

Marta: Je to autentický zápis deníku seniorky. A ona měla ráda dechovky, takže jsme jednu takovou dechovku Ej, svítilo slunéčko nazpívali se sborem a stala se součástí naší písně Babičko.

Petr: Zároveň na konci se z písně stane takové minimalistické, repetitivní pulzování, což mi svým způsobem připomínalo dechovku.

Petře, nemáš někdy chuť sociologicky zkoumat kapelu?

Marta: To dělá furt. (smích)

Petr: Přemýšlím o tom, ale zatím se mi tyhle dva obory – sociologii a muziku – nějak nepodařilo propojit. Jednou jsem chtěl natočit dokument o festivalu Mišmaš, ale nedopadlo to.

Ještě mi vrtá hlavou, jak jsi před chvílí říkala, že ty nitrozpytné věci máš už vyřešené. Vzpomněla jsem si na verše z nové desky: „Počkám, až si zase budu vyhovovat / můžu se sama k sobě nastěhovat“. Tak to vypadá, že už ses nastěhovala.

Marta: Vždycky si chvíli myslím, že jo, ale pak v sobě zase něco najdu. Takže tady říkám, že jsem si v sobě všechno vyřešila, ale pořád se v něčem překvapuju.

Takže tvému stěhování ještě není konec.

Marta: Určitě ne. (smích)