Zrní: Jsme srdcaři a maratónci

Měli jste v průběhu těch pětadvaceti let období, kdy jste si říkali, že stojíte na místě?

Honza Unger: Prošli jsme si určitou stagnací, hlavní příčinou byl asi nedostatek času. Všichni jsme měli malé děti, a tak bylo logicky míň času na kapelu. 

Honza Fišer: V té chvíli je vždycky důležitý cítit v rámci kapely novou výzvu, která člověku umožní nezůstávat v té fázi stagnace moc dlouho.

V nové písničce Polárka zpíváte: „Proč ráno vstát, proč ráno vstát, proč cokoli dělat?“ Je stále těžší hledat v muzice i v životě nové výzvy?

Honza Unger: Já osobně mám to štěstí, že mám životní motivaci a energii asi geneticky a díky šťastnýmu dětství v sobě. Prostě mě to na světě většinou baví. A co se kapely týče, pořád mě láká hledat, kam se lze hudebně posunout. Touha zaznamenávat a sdílet, co zrovna zažívám a objevuju, nemizí.

Honza Fišer: Je strašně lehký hudebně ustrnout. Když se tomu chcete vyhnout, musíte pořád hledat nový možnosti. Pohybovat se. Důvodem, proč ráno vstát, je pro nás tvorba, studiová práce. Chceme se s každou deskou někam posunout. 

Love You Love You je na první poslech jinde než předchozí album Široko daleko: řezavé kytary, elektronika, dynamika… Přiznám se, že mám pocit, jako byste se vraceli ke kořenům.

Honza Unger: Nejste první, kdo to říká. V tom rockovým zvuku ale není žádný úmysl, prostě to tak přišlo. Spíš než návrat je pro nás album krokem dopředu. Ale je taky možný, že už se po tom čtvrtstoletí cyklíme, jinými slovy říkáme totéž.

Honza Fišer: O návratu ke kořenům bych taky nemluvil, bilancování pro nás zatím fakt není téma.

Lišila se nějak samotná práce na desce a na nových písních – oproti tomu, jak vznikaly vaše starší alba a skladby? 

Honza Unger: Dřív se většina nových písniček rodila na kapelních soustředěních. Tentokrát je na albu víc těch, na kterých jsem ze začátku dělal sám. Ale hlavní rozdíl oproti dřívějšku je, že jsme si nový album nahrávali sami. Od našeho obvyklýho producenta Ondry Ježka jsme si jenom půjčili mikrofony a řekli si, že tentokrát to bude jen na nás. Byl to docela brutální krok k osamostatnění. Zkusili jsme i novýho producenta a vykročili ze zajetých kolejí. 

Honza Fišer: Album jsme nahrávali půl roku, hodně o víkendech, a byla to hodně intenzivní práce. Mentálně jsme řešili jenom tu desku.

Honza Unger: S Ondrou Ježkem se natáčení vždy drželo daných pravidel: nahrávalo se od deseti do šesti, jen určitý omezený počet pokusů, protože Ondra věděl, že dál se budeme jen točit v kruhu. Ale teď jsme jeli třeba do půlnoci a pořád jsme byli v euforii. Myslím, že tohle klukovský nadšení je na desce znát.

Honza Fišer: Došlo nám při tom, kolik energie v kapele pořád dřímá a jak moc chtějí všichni zase makat. 

Zmínili jste, že jste využili i základů starších skladeb. Jak poznáte, že je v tom, co jste dřív odložili, pořád potenciál?

Honza Unger: Já to poznám tak, že si fragmenty písničky, která se na starší desky nedostala, čas od času prozpěvuju. Prostě jdu po ulici a najednou si zpívám třeba osm let starou věc, pořád ji v té hlavě mám. To je pro mě známka, že o písničku ještě stojí za to zabojovat. A někdy ji klukům znovu nabídnu…

Honza Fišer: … a my jí dáme novou šanci. Často se stane, že ta skladba se posune úplně někam jinam, což jí ale hodně pomůže. Jindy se to zase nepovede. Stačí, aby se jednomu z nás písnička nelíbila, a neprojde. Ve finále musí být v kapele vždycky shoda. 

Padlo tu už, že jste natáčeli s jiným producentem než v případě řady předešlých desek – Ondřeje Ježka nahradil Lukáš Palán. Znali jste se z dřívějška?

Honza Unger: Lukáše jsme znali od vidění, protože hraje s naším bývalým manažerem v kapele 1flfsoap. Já pak někde zaslechnul kousek hudby z tanečního představení, na kterým pracoval s Never Sol, a zaujalo mě to. Tak jsme si řekli, pojďme to zkusit. Ukázalo se, že Lukáš nikdy jako producent nedělal celou desku, byl to pro něj tudíž nový typ práce – a pro nás zase velký krok v tom, že jsme byli bez dozoru toho zkušenýho Ondry Ježka. Bylo to dobrodružný.

Honza Fišer: Vztah mezi kapelou a producentem je hrozně zvláštní. Vždycky chcete, aby producent kapelu někam posunul, a zároveň mu lehce vnucujete svůj estetický pohled, což pro něj asi není komfortní.  

Honza Unger: Vyžadujete, aby vás producent nasměroval nebo omezil, aby vám třeba řekl, že je tam nějaký part navíc, ale zároveň za ty svoje party bojujete. Vzniká tak symbolická páka, kdy zápasíte, kdo koho přetáhne na svou stranu. Samozřejmě je správně, když kapela producentovi plně důvěřuje a odevzdá písničky do jeho rukou. To se ale snadno řekne.

Tematicky je album hodně rozkročené. Dá se přesto říct, že má nějakou jednotící náladu, pocit?

Honza Unger: Když už jsme měli pohromadě finálních deset písniček, všimnul jsem si, že mám v textech hodně motivů smíření, přijetí, vyrovnání se s něčím, co člověk nemůže změnit. Ale spíš v duchovním rozměru. Třeba s politickou situací se rozhodně nesmiřujeme. Jsme pořád dost nabroušený a třeba v dodávce cestou na koncert jsme pořád schopní si od plic zanadávat.

Honza Fišer: Nechceme nic nechávat bejt, to ne. Naopak. Čím je člověk starší, tím si za svými názory stojí víc. Ale taky míň řeší malichernosti.

I titulní písnička desky Love You Love You vyzývá ke smíření – v tomto případě s jedním dávným bolestným rozchodem. 

Honza Unger: Je to vzpomínka na konec mý první velký životní lásky, kdy se mi zdálo, že svět najednou ztratil smysl. Ten rozchod byl pro mě tak bolestný, že se mi vracel ve snech. I po dvaceti letech se mi pořád čas od času nepochopitelně zdávalo, že mě opouští holka, kterou jsem měl rád, a tak jsem si říkal, že o tom musím napsat písničku. Zvláštní je, že jakmile byl text na světě, sen najednou opravdu zmizel. Tím, že jsem to trauma po letech vynesl na světlo, zpracoval ho, tak přestalo působit.

K písničce vznikl v režii Johany Ožvold také videoklip. Nechali jste jí volnou ruku?

Honza Fišer: Je to tak, nechali jsme to na ní. I proto, že musel vzniknout hodně rychle. To je taková naše specialita, že na něčem děláme na poslední chvíli.

Honza Unger: Johana je moje švagrová a před rokem se přestěhovala do Ústí nad Labem. Hned u místa, kde s rodinou bydlí, stojí obrovský amfiteátr letního kina, a tak ji napadlo natáčet právě tam. Ten obrovský areál předurčil celou vizuální podobu písničky. 

Honza Fišer: Chceme ještě pár dalších klipů natočit. Nový skladby k tomu vyzývají, spousta z nich by se dala dobře obrazově ztvárnit. Byla by škoda toho nevyužít.

Jste kapela, která hraje pětadvacet let bez jediné změny v obsazení. Co tahle vzájemná věrnost obnáší? A máte recept na dlouhověkost?

Honza Fišer: Zažili jsme ponorky, ale dokážeme se navzájem respektovat. Jsme běžci na dlouhou trať, máme výdrž a věříme, že nás ta naše cesta někam dovede. Vnímám nás jako maratónce. 

Honza Unger: Zrní je víc než kapela sociálním projektem. Kdyby nám šlo jen o hudbu, spojíme se možná s lidmi, se kterými by to víc muzikantsky šlapalo, ale lidsky by to nebyla taková pohoda. Pořád chceme být spolu, a to nám stojí za nezbytný kompromisy. A asi jsme taky všichni submisivní, nikdo z nás není diktátor, dokážeme se vnímat navzájem.

Honza Fišer: Kapela je jako manželství. Je to vlastně taky vztah, na němž se musí pracovat, nejde jen nechávat problémy vyhnít. 

Není na překážku, že jste teď trochu víc rozstřelení po republice? 

Honza Unger: Já bydlím už přes deset let na kraji Vysočiny, u Poličky, a za klukama dojíždím vlakem. Tím pádem třeba nezkoušíme tolik, jako když nám bylo dvacet a začínali jsme. Tenkrát jsme trávili na zkouškách každý víkend, kolikrát jsme rovnou ze zkušebny jeli na koncert. Z mýho pohledu to bylo až zbytečný, řešili jsme tehdy každou notu, ale unikala nám celková flow písniček.

 A jak je dneska těžké udržet kapelu nejen vnitřně soudržnou, ale i ekonomicky soběstačnou? 

Honza Fišer: To je čím dál tím těžší. Ale zase víc vynikne, že v kapele jsou srdcaři. Musíme řešit každou korunu, ale i tak do toho všichni zase jdou.

Honza Unger: Finančně jsme na tom teď upřímně asi nejhůř, co jsme kdy byli. Ale pořád máme v sobě touhu dodržet počáteční slib, kterej jsme si dali, když kapela vznikala. Ten indiánskej slib, že to spolu zvládneme. 

Honza Fišer: Prostě je to v nás, jsme držáci, maratónci.

Spousta hudebních klubů dneska živoří, některé už zavřely. Dá se mluvit o soumraku klubového života?

Honza Unger: Asi jo. Když mluvím s pořadateli, často zmiňují, že lidi přestali pít na baru. Což zní hrozně starošsky, ale kluby opravdu hodně žily z toho, co se vydělalo na baru. Je rozhodně dobře, že se míň pije, ale pro klubovou scénu je to zdrcující. (smích) Ten obor je v nějakým přirozeným přerodu. 

Honza Fišer: V našem případě je navíc problém, že jsme pětičlenná kapela, plus osvětlovač, zvukař, k tomu musíme zaplatit dodávku, kterou si pronajímáme…

Honza Unger: Moje žena hraje v kapele DVA. Tak vidím, nakolik je to třeba ve dvou ekonomičtější. 

Honza Fišer: Ale nechtěl bych, aby to vypadalo, že si stěžujeme. Realita je prostě taková a nám nezbývá než doufat, že nastane nějaká změna a pětičlenná kapela bude jednou ten nejvýnosnější podnikatelský projekt!

Honza Unger: Ty jsi byl vždycky velkej optimista…

Jako kapela už jste ve věku, kdy by na vás mohly chodit děti vašich prvních fanoušků. Děje se na koncertech něco podobného?

Honza Unger: Zatím se vracejí fanoušci po rodičovských. Děti už jim stejně jako nám odrostly z kočárků, a tak zase začínají chodit po koncertech. Často slýcháme věty typu: „Já na vás nebyl snad deset let!“ Ale setkáváme se i s mladšíma, kteří nás znají od dětství, protože Zrní poslouchali jejich rodiče. 

Honza Fišer: Je to téma, který zrovna řešíme. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby naše muzika zajímala nejen fanoušky, co stárnou s námi, ale taky mladší publikum. 

Honza Unger: Na druhou stranu ti nejvěrnější fanoušci mají pro nás největší cenu. Naše fanouškovský jádro má i vlastní facebookovou stránku Máme rádi Zrní, je jich kolem tisíce a s kapelou opravdu žijí, pomáhají nám. No a pak je asi padesátka těch, co i třeba soutěží mezi sebou, kolikrát ročně nás vidí hrát na koncertech. Jsou lidi, co na nás loni byli i dvacetkrát. 

Honza Fišer: To už jsou fakt kámoši, na koncertech je pozdravíme, pokecáme… Taková naše rodina.

Desku čeká trojí křest, vedle Paláce Akropolis (10. listopadu) album hned dvakrát (20. a 21. října) pokřtíte v brněnském Kabinetu Múz. Budou ty koncerty v něčem speciální, výjimečné?

Honza Unger: Budou speciální v tom, že novou desku zahrajeme celou. Od začátku do konce. 

Honza Fišer: Takže publikum má šanci slyšet naživo i písničky, který asi jindy moc hrát nebudeme, protože třeba na festivalu by úplně nevyzněly. Nebo je taky někdo z kapely nebude mít v oblibě.

Honza Unger: Ale pozor, je pravda, že na každé desce Zrní byla aspoň jedna píseň, kterou někdo neměl rád. Ale na Love You Love You žádná taková není. Všichni se shodujeme, že nás baví celá deska – a ten Černej Petr se zatím neobjevil. A doufáme, že ani neobjeví.