Tereza Hrabini: Čím jsem starší, tím jsem v životě šťastnější

Co se všechno událo během tří let od vydání desky Přerod? Jak vnímáš svůj posun k novému albu?

Pomohlo mi projít si zkušeností vydávání debutové desky, zažít, co všechno to obnáší  Začít hrát živě pro mě byla úplně nová zkušenost. Nebyla jsem si jistá formou vystupování ani sama sebou. Řekla jsem si, že jediný způsob, jak s tím můžu pracovat, je obejmout nejistotu a jít s tím zase ven, být upřímná. Dovolila jsem si do jednotlivých témat ještě víc vstoupit, víc do tvorby otisknout sebe a zůstat u svých vlastních textů.

To je hodně odvážné. Na co jsi během celého procesu přišla?

U Přerodu pro mě bylo důležité zůstat soudržná, v jemnosti a klidu. Teď u Dceremonií pro mě bylo důležité nechat v tvorbě všechny své divnosti a být v ní přítomná ještě víc tak, jak to cítím. Tím se mi všechno vlastně nakonec i lépe podává živě.

„Přerod“ zní jako událost, která se jednou stane a pak je všechno jinak. Ale ono
to takhle jednoduché není, že?

Je to nekonečný proces. Přerodů v životě každý asi zažijeme mnoho.

Zároveň se v textu písně Ještě ne objevuje verš „jsem jenom dítě“. Musela jsem u toho myslet na dospělost, kdy se tě každý snaží z dětství spíš vytrhnout: „Přece už
nejsi dítě, chovej se dospěle.“

Nemám moc touhu být zpátky dítětem. Čím jsem starší, tím jsem v životě šťastnější. Ale přijde mi důležité nechat si v sobě i v dospělosti nějakou část dítěte – snílkovství a idealismu.

Souvisel Přerod i s přechodem od studentských let k „dospělému“ pracovnímu
zápřahu?

Možná trochu ano. Paradoxně mi přechod do pracovního života umožnil i víc se věnovat tvorbě, především finančně.

Na nové desce jsi spolupracovala s Nèro Scartchem. Jak tahle spolupráce
vznikla a co ti přinesla nového?

S Nèrem jsme se seznámili při nahrávání vokálů pro kapelu Ghost Of You. Oslovila jsem ho loni v prosinci a byla to moc hezká spolupráce, nemuseli jsme se na ničem dlouze domlouvat. Mám pocit, že nám songy rostly pod rukama. Písničky tvořím ráda o samotě, ale potom mě baví je s někým sdílet a dotahovat je.

Co bylo tentokrát tvým hlavním nástrojem pro skládání? Původně jsi vlastně
klavíristka, že?

Jsem určitě hlavně klavíristka, ale tentokrát jsem skládala hlavně na kytaru, teď mě nějak víc inspiruje. Většinou začnu tím, že vrstvím vokály do Logicu a postupně je doplňuji. Tentokrát jsem k tomu využila flétnu, djembe, gong, prostě všechno, co jsem zrovna doma našla.

Na debutové desce jsi zhudebnila čtyři texty básnířky Evy Černé, nové album je po textové stránce čistě tvá vlastní autorská tvorba. Jak vznikaly texty jednotlivých skladeb?

Nejčastěji jako útržky v poznámkách v mobilu nebo na papírech. Jsem ráda, když musím dělat nějakou rutinní práci, začne mě při tom napadat nejvíc věcí. Nebo taky v noci, když usínám. Pak jednotlivé nápady různě pospojuju, aby k sobě zapadaly.

A psala jsi texty už s vidinou toho, že budou zhudebněné?

Většinou ano, ale tentokrát u některých písniček vznikla jako první hudba, třeba u Toulavých koček. A často při zhudebnění ještě text upravuju, aby se mi dobře vyslovoval. Někdy je pro mě to, jakým způsobem se slova řeknou nebo zazpívají, ještě důležitější než samotný text.

Předělávala jsi třeba některé texty ještě i ve studiu?

Spíš jsem je doplňovala, než měnila. U písně Ještě ne jsem měla původně jenom první sloku, místo té druhé se opakovalo „jsem jenom dítě“ a až úplně na konci bylo „miluj mě“. A třeba u Jiný jméno na zvonku jsem taky vymyslela ještě jednu sloku, až když jsme na písni pracovali s Nèrem.

Ano, o „problému druhé sloky“ mluví spousta muzikantů. V první sloce vytryskne
potřeba sdělení a druhá sloka už se pak musí „vysedět“.

Někdy s tím mám problém, ale u Dceremonií nemám pocit, že by to bylo vydřené. Některé texty jsme sice dokončovali až ve studiu, ale když jsem si k nim sedla, většinou jsem chybějící část dopsala během jednoho dne. Při zpívání mi pak přišlo, že do písničky přirozeně zapadá, a neměla jsem potřebu text dál přepisovat.

Hodně lidí kolem mě, třeba i výtvarníků, řeší právě tuhle otázku: kdy už je dílo
hotové a připravené vyjít do světa?

Proto mi vyhovuje spolupráce – poskytne náhled druhého člověka, který v hudebním  materiálu zase vidí něco jiného.

Co se týče dalších spoluprací na nové desce, to všechno vzniklo přes Néra?

Ano, kromě Moniky Bucharové (která vystupuje pod uměleckým jménem moncello), domluvil všechny spolupráce Nèro a mám z nich velkou radost. Moncello (violoncello) a Michal Mihok (akordeon) s námi teď hrají i na koncertech. Společně jsme dali novou podobu i písničkám z Přerodu, což mě moc těší.

Na nové desce hudebně hodně pracuješ s disonancemi, jako třeba ve skladbě Kde se vzalo tolik smutku, kde se proplétá disonantní melodická linka ve flétně. Měli jste k tomu s Nèrem nějaký koncept, jak tradiční harmonickou strukutru trochu narušovat?

Zrovna tahle písnička měla asi pět verzí – několikrát se mi ztratila v Logicu, pokaždé
jsem o ten track přišla. Na jednu verzi jsme i tancovaly s mamkou v obýváku. (smích) Chtěla jsem, aby ta píseň byla trochu disonantní, a zároveň aby to byla taková letní pohodička. Text mi v něčem připadal strašně banální a pořád jsem přemýšlela, jestli
ho nemám přepsat. Ale byla to jediná cesta, jak vyjádřit, co jsem cítila. A proto jsem
k tomu chtěla v hudbě zachytit nějakou disonanci.

Ve zpěvu se dostáváš v návaznosti na text k poměrně expresivnějším polohám.
Jaké to pro tebe obecně je, potkávat se s vlastním hlasem na nahrávkách?

V pohodě, spousta věcí ve výsledném zvuku zůstala z demoverzí, které jsem nahrávala sama v noci v pokojíčku. Ty hlasové polohy pro mě byly přirozené a zvykla jsem si na to, jak zní. Mnohem větší problém mám slyšet samu sebe, jak mluvím.

Připadá mi, že tvá hudba vyžaduje na koncertech intimní atmosféru. Podle
čeho si vybíráš místa, na kterých budeš hrát?

Je příjemné hrát na místech, kde už jsem jednou hrála. Lépe se mi pak odhaduje atmosféra a na co se připravit. (smích) Mám dojem, že album Dceremonie nevyžaduje až tak intimní atmosféru, ještě pořád ale ideální živou formu hledám.

A týká se to víc logistické složky, nebo třeba dramaturgie?

Hlavně té logistické složky, zařídit všechno okolo.

Jaké to pro tebe jako introvertku je, řídit najednou kapelu?

Nejnáročnější je všechno dobře připravit a naplánovat. To je další velká disciplína vedle samotné tvorby. Ale s kapelou máme za sebou pražský křest a jsem dojatá, jak to funguje. Myslím, že mám štěstí na lidi.

Tady u nás je zvykem, že si spousta kapel a umělců dělá booking a
management sama, ale je to hodně náročné, přehazovat se stále z role
výkonného umělce do role manažera.

To je pravda. Jít na stage a zpívat je často to poslední, na co mám čas se soustředit. Všechno kolem se učím za pochodu a postupně hledám, jak si to lépe uspořádat. Po pražském křtu už mám pocit, že máme na čem stavět.

Když mluvíme o praktické stránce věci, jak jsi zafinancovala právě ty
spolupráce na tvorbě desky?

Spolupráce i celou desku jsem financovala z vlastní kapsy, z dotace OSA a z příspěvků lidí na Startovači. Crowdfunding byl velký výlet z komfortní zóny a dlouho jsem ho odkládala. Nakonec jsem ho ale začala vnímat i jako způsob, jak projekt představit a jak navázat kontakt s posluchači. Moc si té podpory vážím.

Skladba Ještě ne tematizuje stav, kdy se člověk pořád necítí na něco připraven.
Někdo takhle „na prahu“ pročeká celý život a stále má pocit, že „ještě není ten
správný čas“. Ty jsi ale ten odvážný krok vpřed udělala. Co bylo tím správným
impulzem?

Přijde mi dobré připomínat si, že jsme tady fakt jen na chvíli a není na co čekat. Tak proč to aspoň nezkusit...?