Moře dní: Nejdůležitější je zachovat si vnitřní svobodu

Na první poslech je z Barevné továrny cítit, že si své písničky pečlivě hlídáte. Jak funguje vaše autorská autocenzura?

Mám ji v sobě od začátku. Už v první kapele jsem měl tendenci všechno porovnávat s hudbou, kterou sám poslouchám. Říkal jsem si, jestli by mě ta písnička bavila i vedle alb, která mám rád. Pokud ano, pokračovali jsme na ní dál, případně jsme ji zkusili zahrát naživo.

Stejně fungujeme i dnes v Moři dní. S Kubou Hajduchem často během jednoho nebo dvou večerů vytvoříme spoustu nápadů. Některé pak zkoušíme s kapelou a když obstojí před publikem, dostanou se na desku. Jiné vzniknou nejdřív ve studiu a na koncerty přijdou až později.

Důležitý je ale odstup. Když si skladbu pustím za rok nebo dva a pořád se mi líbí, vím, že obstála. Ve většině případů ale stejně najdu něco, co bych dnes udělal jinak.

Barevná továrna vznikala z materiálu napsaného v různých obdobích. Jak složité bylo vytvořit album, které drží pohromadě?

Je zajímavé, že se nám to stalo už podruhé. I první deska vznikala z písniček napsaných v různých etapách. Tentokrát jsme sahali nejen do mých šuplíků, ale i do starších nápadů Kuby nebo Lukáše.

Myslím, že největší roli hraje čas. Když některé věci několik let leží, snadněji poznáš, co má opravdu smysl a co ne. Jakmile jsme měli hotových pár skladeb a cítili jsme jejich atmosféru, bylo jednodušší rozhodovat, které další písně do alba patří.

Oproti debutu je novinka zvukově mnohem bohatší. Co vedlo k té proměně?

Velkou roli sehrál Lukáš Lukáš. Stal se producentem, respektive spoluproducentem, a přirozeně jsme cítili, že nechceme zůstat u „pokojíčkového“ zvuku první desky.

Nešlo o to dělat věci profesionálněji za každou cenu, ale posunout se. Chtěli jsme mít pocit, že jsme jako kapela zase o kus dál. Samotné psaní písniček se přitom nezměnilo. Pořád vzniká dost spontánně – házíme si s Kubou nápady, dlouho je přebíráme a až potom z nich skládáme finální písně.

Na desce hrají výraznou roli smyčce i folklórní motivy. Kdy jste si uvědomili, že právě tímto směrem chcete jít?

Začalo to vlastně úplnou náhodou. U skladby Alžběto přišel Lukáš s nápadem doplnit závěr o smyčce. Když jsme pak slyšeli, co s písní udělaly, řekli jsme si, že bychom tenhle princip mohli využít i jinde.

Postupně přibyly další nástroje, kontrabas, cimbál nebo další smyčcové aranže. Už dlouho jsem chtěl vytvořit něco, čemu říkám „venkovský soundtrack“. Myslím, že právě Barevná továrna je tomu zatím nejblíž.

Na desce hostuje řada muzikantů. Překvapil vás někdo?

Určitě Veronika Boráková v Duši v pokoji. Měl jsem určitou představu, jak by to mohlo znít, ale výsledek předčil všechna moje očekávání.

Stejně tak muzikanti v Koláčku. Tam odvedli fantastickou práci. Tyhle spolupráce posunuly skladby mnohem dál, než jsme si původně dokázali představit.

Ve vašem biu zmiňujete Deža Ursinyho nebo kapelu Buty. Kde podle vás končí inspirace a začíná vlastní rukopis?

To se podle mě vůbec nedá přesně oddělit. Inspirace jsou vždycky přítomné. Na začátku byl pro mě zásadní Dežo Ursiny, hlavně způsob, jakým pracoval s textem. Pomohl mi najít vlastní pěvecký projev.

Hudebně nás zase ovlivnila spousta dalších kapel, třeba The Brian Jonestown Massacre. Nikdy jsem se ale nesnažil někoho kopírovat. Inspirace je spíš plynulý přechod než jasná hranice.

A inspirací není jen hudba. Obrovský vliv na mě měl David Lynch. Twin Peaks nebo Mulholland Drive se propsaly do atmosféry první desky možná víc, než jsem si tehdy uvědomoval.

Jak důležití byli pro vznik kapely Kuba Hajduch a Lukáš Lukáš?

Naprosto zásadní. Kuba mě přivedl k tomu, že jsem vůbec začal psát vlastní věci. Otevřel mi dveře.

Lukáš mi potom dodal sebevědomí pokračovat. Povzbuzoval mě, ať píšu dál, a zároveň začal psát i sám. Vzniklo z toho skutečné tvůrčí partnerství. Barevná továrna by bez něj zněla úplně jinak.

I když jsme se nakonec rozhodli, že každý půjdeme dál svou cestou, jsem za tu společnou etapu nesmírně vděčný.

Název Barevná továrna působí trochu paradoxně. Továrna evokuje systém, barvy naopak svobodu.

Přesně ten kontrast mě baví. Pocházím z Ostravska, kde je industriální prostředí pořád silně přítomné. Továrny jsou součástí krajiny i mentality.

Zároveň ale každý člověk nosí uvnitř spoustu barev, nálad a představ. Kdyby všichni lidé z jedné továrny dostali štětec, vznikl by úplně jiný obraz. Pro mě je Barevná továrna připomínkou, že i když žijeme v nějakém systému, měli bychom si zachovat vlastní vnitřní svobodu. To je téma, které se prolíná celou deskou.

Vaše texty často pracují s konkrétními místy nebo postavami. Jak moc vycházejí ze skutečnosti?

Je to půl na půl. Některé písně jsou velmi osobní. Duše v pokoji vznikla z rozhovorů s mojí babičkou a z přemýšlení nad tím, jak se mění svět kolem nás.

Akvarijní rybičky zase vycházejí přímo z mojí rodiny. Všechno, co se v té písni děje, je pravda.

A pak jsou skladby jako Alžběto, které vznikly skoro jako hra. Zrovna běžely zprávy o úmrtí královny Alžběty II., téma nás začalo bavit a nakonec z toho vznikla písnička. Baví mě, že se na desce potkávají hluboce osobní věci s úplnou nadsázkou.

Mastering vznikal u Stevea Kitche v britském Devonu. Proč jste se k němu znovu vrátili?

Se Stevem spolupracujeme už řadu let. Je to skvělý profesionál, který dokáže interpretovi naslouchat. Nedělá mastering podle jedné šablony, ale snaží se pochopit konkrétní hudbu.

Navíc je s ním výborná komunikace. Vždycky víme, že výsledek bude kvalitní a že naši hudbu posune správným směrem. Proto jsme se k němu znovu rádi vrátili.

Barevná továrna se pohybuje mezi alternativním rockem, psychedelií, folkem i písničkářstvím. Je dnes pro kapelu výhoda nebýt žánrově ukotvená, nebo to naopak komplikuje komunikaci s publikem?

To je téma, které jsme nedávno řešili s naším kytaristou Markem Sloninou, který má na zvuku nové desky velký podíl. Bavili jsme se o tom, jestli není jednodušší říct si na začátku: budeme dělat jen tvrdé písničky, nebo jen rychlé věci, budeme znít jako určitá kapela a toho se držet.

Mám pocit, že dnes je to možná z marketingového hlediska jednodušší. Publikum často rádo ví, co od kapely čekat. Tím, že my mezi žánry přecházíme, si to možná sami trochu komplikujeme.

Na druhou stranu naživo všechno začne dávat větší smysl ve chvíli, kdy kapela ukáže svůj charakter a energii, které jednotlivé písničky propojí. Na desce jsou přitom smyčce, banjo, cimbál nebo kontrabas, takže to opravdu působí, že si děláme, co chceme. A vlastně je to pravda.

Mě osobně by nebavilo celý život psát jednu a tu samou desku. Samozřejmě existují kapely, které čtyřicet let rozvíjejí jeden styl a funguje jim to skvěle. Obdivuju je. Jen já to mám nastavené jinak. Vyrostl jsem na různých typech hudby – od tvrdých věcí přes folk až po vážnou hudbu – a všechno to ve mně zůstalo. Kdyby se podle mě současné kapely nebály častěji vystupovat ze svých žánrových škatulek, byla by současná scéna možná ještě pestřejší. Ale je to jen můj pohled.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Na podzim nás čekají křty Barevné továrny, která by do té doby měla vyjít také na vinylu. Doma v ostravském Provozu zahrajeme 6. listopadu, v Praze 16. listopadu v Čítárně Unijazz. A pak už budeme plánovat další koncerty a festivaly. Rádi bychom se dostali na další velké akce v sezoně 2027, takže budeme oslovovat dramaturgy a uvidíme, co se podaří.