Robert Křesťan a Luboš Malina: Memphis je nejdražší deska, jakou jsme s Druhou trávou natočili

Při našem minulém setkání v roce 2020 jste právě vydávali album Díl první a byla covidová krize. Za alba Díl první a Díl druhý (2022) jste pak získali Anděla, Robert Křesťan byl v roce 2021 uveden do Síně slávy Cen Anděl. Co dalšího jste jako kapela za těch šest let prožili?

Robert Křesťan: Nenastaly žádné změny, kapela fungovala a měl jsem pocit, že se všechno vyvíjí tak, jak se má vyvíjet ke konci života – v klidu se posouvat ke konci, který někdy musí nevyhnutelně nastat. Z mého hlediska je to velice šťastné a příjemné období – které ovšem skončilo tím, že se moji kolegové rozhodli, že natočíme desku, což pro mě znamená práci a duševní vypětí. (smích)

Luboš Malina: Já jsem tedy měl dojem, že to zrálo i v tobě. Bylo to táhnutí za jeden provaz.

Robert: Je pravda, že normálně když se začne mluvit o nové desce, já odcházím na záchod a nechci s tím mít nic společného. A mám nejenom řeči, ale i myšlenky o tom, že už jsem „vymlácená sláma“ a že všechno, co jsem měl v životě napsat, už jsem napsal.

Luboš: No to je krásný slogan: „Jsem vymlácená sláma.“

Robert: Já si to napíšu.

Luboš: A bude to název další desky. (smích)

Ale tentokrát se to nestalo. Tentokrát jste měl plán.

Robert: Tentokrát se mi od začátku chtělo na té desce pracovat. Nebo spíš jsem se tomu vůbec nebránil – ani vnitřně, ani vůči kolegům.

Luboš: Já jsem z toho měl podobný pocit, jako když jsme zakládali Druhou trávu. Najednou v té kapele fungovalo všechno, jak muzikantsky, tak lidsky. Všichni jsme se na to společně těšili. A když jsme sehnali zvukaře a producenta (Matt Ross-Spang, pozn. aut.) a rozhodli jsme se letět do Memphisu, měl jsem pocit (když si odmyslím obavy z obstrukcí na imigrační kontrole), že nás čeká krásných společných čtrnáct dní.

Kolik hudebního materiálu jste vezli už s sebou a co všechno vzniklo až v Memphisu v pronajatém domě během šestidenního soustředění před nahráváním?

Robert: Před odjezdem jsme měli tři zhruba čtyřhodinové zkoušky, na kterých jsme se dopracovali k podobám několika písniček. U ostatních skladeb jsme aranže a vůbec přístup k nim dotvářeli až v Memphisu. Rozhodně asi polovinu desky jsme dodělávali až tam.

A Matt Ross-Spang coby producent byl přítomen už tomuhle přípravnému procesu, nebo byl až ve studiu během nahrávání?

Luboš: Potkali jsme se hned na začátku a domluvili jsme se, že vždycky večer přijde a poslechne si, co jsme přes den nazkoušeli. Většinou neměl k aranžím, které jsme sami vymysleli, žádné připomínky.

Robert: Hlavní připomínky nebo doplňky přišly až ve studiu.

Nicméně jednotlivé aranže a formy už pak zásadně nepřekopával, že.

Robert: Byly to spíš detaily. Nebo rozhodnutí, když jsme se dostali na nějakou křižovatku, na rozcestí a nevěděli jak dál.

Stalo se vám někdy (i u jiných desek), že až ve studiu přišla nějaká náhlá inspirace a chuť nahrát písničku úplně jinak, než jste ji nazkoušeli? A je to vůbec dobrý nápad s ohledem na čas a peníze?

Robert: Já si na takový konkrétní případ nevzpomínám, nicméně při práci na tomhle albu přišla chvíle, kdy jsme se s jednou písničkou dostali na slepou kolej. Bylo to už po celém dnu natáčení a přišla krize. Nevěděli jsme, co s ní, mně se vůbec nelíbila přemýšlel jsem, že ji z celého konceptu vyhodím. A Tomáš s Martinem (basák Tomáš Liška a bubeník Martin Novák, pozn. aut.) pak předkládali nějaké návrhy a během hodiny jsme se dopracovali k výsledku. Nebyla to ovšem náhlá inspirace – byla to těžká práce.

Luboši, které banjo z těch, která vidíme ve videoklipech, bylo půjčené od Bély Flecka?

Luboš: Je to barytonové banjo, tedy laděné o kvintu níž. Abych nemusel do Ameriky vézt druhý nástroj, domluvil jsem se s Bélou Fleckem, že mi půjčí svůj. Použili jsme ho v písničkách Chryzantéma a Sbohem.

Jinak – vyjma téhle hvězdné výpůjčky – vozíte vždy své vlastní nástroje? Kapely si někdy při cestování přes mezi Evropou a Amerikou a zpět půjčují na opačném kontinentu i tamní gear...

Luboš: U banja je to trošku složitější. Tam strašně záleží na seřízení nástroje a já mám například i neobvykle široký krk – není to standardní nástroj. Takže si nemůžu půjčit jakékoli jiné banjo. Při cestách letadlem teď už nástroje běžně odbavujeme, máme na ně speciální tvrdé obaly. Netroufli bychom si je vzít do letadla na palubu.

Robert: Dřív to šlo, ale teď už jsme s tím vůbec nepočítali.

Jak vlastně vznikla celá spolupráce s producentem Mattem Ross-Spangem i nápad jet nahrávat album do Memphisu?

Luboš: Hledali jsme producenta a byli jsme v kontaktu s několika lidmi. A nakonec nám Roman Helcl doporučil Matta. Podívali jsme se, jakou práci má za sebou, zjistili jsme, že má mimo jiné čtyři ceny Grammy, a líbil se nám jeho přístup a jeho zvuk. Tak jsme ho zkontaktovali a dohodli podmínky. Mohli bychom ho přivézt i sem, ale po vzájemné debatě jsme se domluvili, že bude lepší, když pojedeme my za ním – do jeho prostředí, kde bude i zvukově „doma“.

Dovedu si představit, že nastěhovat celou kapelu na čtrnáct dní do Ameriky a nahrát tam desku byla obří investice, měli jste i kampaň na Donio...

Luboš: Určitě to byla nejdražší deska, jakou jsme kdy natáčeli. A když už jsme tam byli, využili jsme i tamní hudební hosty (Art Edmaison – tenorsaxofon, Al Gamble – hammondky, pozn. aut.).

Robert: Kdyby mi někdo řekl, abych šel natáčet znovu do Nashvillu, byl bych asi proti. Ale jakmile jsem slyšel „Memphis“, okamžitě mi vyskočila veškerá ta muzika, která tam vznikla a tvoří gloriolu kolem toho města. A v tu chvíli mi už samotné to slovo „Memphis“ bylo inspirací.

Proč už byste nechtěl do Nsahvillu?

Robert: Ne že bych nechtěl, ale jak lidi říkají: „Nashville je město pro bohatý.“

Luboš: To město se hodně změnilo.

Robert: Nahrávací studia jsou tam skvělá a jistě by tam všechno proběhlo hladce, ale už jen představa Memphisu ve mně vyvolávala chuť napsat písničku.

Luboš: Je tam úplně jiná energie. Nashville má člověk spojený s takovou tou „pěknou country písničkou“. Memphis má v sobě jistou... syrovost.

Robert: Neučesanost, tvrdost.

Nahrávali jste všichni společně, jako při studiové session. Ve videoklipech, které dělala Linda Arbanová, je to vidět a věřím, že i na zvuku je to krásně znát.

Robert: To je i povaha naší kapely. Jsme silní v tom, že umíme hrát živě. Takže jsme toho chtěli využít v prostředí, které je s námi jednak kompatibilní a zároveň nás bude i pozitivně ovlivňovat a inspirovat.

Už u vaší minulé spolupráce s Eddiem Stevensem na albech Díl první a Díl druhý mě napadalo, jak pracuje zahraniční hudební producent s českými texty a specifickým českým frázováním ve vokálu. Měli k tomu třeba nějaké výrazové připomínky, nebo tuhle složku tvorby nechávali čistě na vás?

Robert: Matt i Eddie k tomu přistupovali každý trochu jinak. Eddie dost často vyžadoval přesnější frázování.
Luboš: A taky se hodně zajímal o obsah textů.

Robert: Matt se na texty taky ptal, ale Eddie je rozebíral do detailu. Chtěl, aby byl text provázaný s aranží skladby.

Luboš: To byl ale také rozdíl, Eddie sám vytvářel jednotlivé aranže. Přes noc vždycky vytvořil koncept, ráno nám ho přinesl a my jsme to nahráli. Teď při spolupráci s Mattem jsme si dělali aranže sami.

Ptám se na to i z pohledu zpěvačky – snažím se ujasnit si, co vlastně očekávám od producenta. Jestli chci, aby mě víc vedl, co se týče výrazu nebo frázování, nebo aby mě spíš nechal dělat si vokály po svém.

Robert: Mě vlastně všichni producenti nechali zpívat... Já do toho nechám kecat jedině tady Luboše Malinu (smích), který za těch mnoho let asi třikrát navrhl nějaký krok... který se vyplatil.

Luboš: Možná čtyřikrát. (smích) Já si osobně myslím, že je čím dál míň potřeba. Respektive že u Roberta je to prostě dané.

Robert: Já nikdy nezapomenu na úplně první natáčení s Ivem Viktorinem. Předtím už jsem natočil spoustu věcí s Poutníky. Ale Ivo ve mně vyvolal spoustu věcí, které jsem do té doby neznal – ani ne tak ohledně frázování, ale zejména z hlediska tónu. Chtěl, abych vytvořil v hlase úplně nové tóny, abych je v sobě našel a uměl je používat v různých situacích. Věřil, že to v sobě mám. Jsem mu za to doteď vděčný. Do té doby jsem vždycky jenom otevřel pusu a často jsem spíš křičel než zpíval. Ale Ivo mě přesvědčil o tom, že to je málo.

Roberte, co se týče textů, už jsme to na začátku rozhovoru naťukli, že jste chtěl zachytit určité bilancování a ohlížení se za předchozí cestou. Jak jednotlivé texty pro album vznikaly? Minule jste mi říkal, že často píšete na poslední chvíli. Jak to bylo tentokrát?

Robert: Některé texty jsem kupodivu měl hotové už dopředu, před zkouškami. A některé jsem dokončoval až na místě. Hlavní inspirací byl blížící se konec života. To jsou věci, které mě provázejí celým životem – vzpomínky a bilancování, výhledy do budoucna... Takové běžné věci, nic převratného to není.

A jak přísný jste na sebe jako textař? I co se týče té řemeslné, jazykové stránky.

Robert: Dávám si pozor, ale pravda, občas mi unikne nějaká chyba nebo neobratnost, která mě potom mrzí po zbytek života. Samozřejmě postupně s praxí znám spoustu cest, jak se tomu vyhnout, ale přesto se to ještě tu a tam stane.

Když se to stane a objevíte v textu zpětně věc, která se vám nelíbí, jak pracujete s tím, že lidi už si písničku v dané podobě zapamatovali a chtějí ji tak zpívat i s vámi na koncertě?

Robert: Mám ve svých textech několik věcí, které mi dodnes vadí. A když jsem donucen tu písničku nějakým způsobem zpívat, jsou to místa, která těžko překonávám – samozřejmě to není vidět. Ale dost často si svědomí zvykne, na některé chyby už si při zpívání ani nevzpomenu. Netahají mě za uši a chyba není tak hluboká, abych toho věčně litoval.

Často se muzikantů ptám, jestli se jim během koncertních provedení mění prožívání i kontext písňového textu oproti době, kdy byl složen.

Robert: Určitě. Říkám si, jak jsem tehdy mohl být tak hloupý... (smích) Určitě mám hlubší vztah k písničkám z poslední doby. Písničky, které jsem napsal před třiceti lety, nejsem schopen tak prožívat.

A nemůže se vytvořit nový vztah k dané skladbě čistě z toho, jak na ni lidi reagují teď a tady?

Robert: Je spousta starých písniček, které mám rád a taky je rád zpívám. Pak je spousta takových, které rád nemám a odmítám je zpívat. Ale nikdy nejde o navázání nového vztahu nebo nového pohledu, protože u každého textu i melodie si pamatuju způsob, jak vznikaly, proč vznikaly – jestli jsem ji napsal z hlubokého přesvědčení nebo proto, že jsem musel, jestli vznikla závanem inspirace...

Luboš: ... nebo z hlubokého donucení. (smích)

Robert: Ano, z hlubokého donucení. (smích)

Nebo z vysezení.

Robert: I z vysezení. Pamatuju si dokonce, jak vznikaly jednotlivé sloky, nad kterým slovem jsem dlouho přemýšlel a podobně. Takže já vlastně i k těm písničkám, které nemám rád, mám pořád hluboký vztah. Jenom se s léty nijak nemění.

Když teď sestavujete playlist pro koncert v O2 Universum, hádám, že tam si zvolíte písničky, které máte všichni rádi.

Robert: Tam budou ty, které mám rád já. (smích)

Luboš: Teď jsme si zadali úkol, že máme podat návrhy...

Robert: Některé jsou jasné. Některé jsou z toho „šťastného oddílu“, že je mám rád jak já, tak také lidi v publiku a kapela. A samozřejmě zazní skladby z nové desky. Ale taky jsme si řekli, že uděláme tabulku a každý do ní napíše pár písniček z minulosti, které by rád hrál. A z toho pak vybereme třeba nějakou, kterou jsme nehráli dvacet let.

Schválně, jestli vás ostatní svým výběrem překvapí.

Robert: Vždycky mě překvapí. (smích)