Petr Váša: Jak je to doopravdy?

Od posledního alba Syčáků uplynulo osm let. Dá se novinka nazvat comebackem?

Trochu jsme ji tak plánovali, i díky mezeře v našem tvoření a publikování způsobené hlavně osobními dramaty, která někteří z nás zažívali. Ale vše jsme úspěšně zvládli a opět si nalezli prostor, který je vždy zapotřebí k tomu, abychom v klidu a soustředěně pracovali na něčem novém. Naše kapela je definovaná proměnlivostí a tím, že si můžeme dovolit hrát to či ono a hlavně sami od sebe, bez stísňujících deadlinů. Také naši posluchači očekávají pokaždé něco jiného, jak z hlediska obsahu, tak formy. Na to je třeba dost času a my rozhodně nechtěli nic uspěchat. 

I tentokrát jste si dali na desce záležet, protože výchozí materiál alba je už staršího data.

Ano, texty byly z větší části publikovány v roce 2018 v mém románku Idealisté. Nové album je tedy projektem, který byl v obrysech připravený celkem dávno, ale až teď jsme se dostali k tomu ho dokončit.

Alba Syčáků mají zpravidla příběh, který má začátek a konec, své hrdiny i jednotící myšlenku. Je to pro vás snazší způsob, jak vytvářet nové písně?

Mně se od malička líbila alba pojatá jako vyprávění. Každému v té souvislosti jistě naskočí řada slavných světových konceptuálních alb, ale já jsem s dovolením začínal u naprosto skvělé české desky, kterou dneska už málokdo zná. Jmenovala se Zvon šílencův a v roce 1971 ji natočila skupina Apollo Beat s Petrem Spáleným. V té době hráli hudbu ve stylu Blood, Sweat & Tears, než je tedy režim přiškrtil. Zvon šílencův je podle mě ohromně nedoceněné koncepční album, já ho poslouchal už ve svých šesti letech a pamatuju si, jak kolem mě tehdy celá rodina chodila po špičkách.

A zmínil bych i druhé nejoblíbenější koncepční album, tím je pro mě nahrávka Divadla Spejbla a Hurvínka Mánička v pasti. Pamatuju si, jak pro mě bylo v dětství fascinující položit jehlu na první drážku téhle gramodesky a nechat se vtáhnout do děje. Samozřejmě mám rád i běžná písničková alba, fascinuje mě ten formát dvou a půl minutových pop nebo rock songů, ale zároveň jsem vyrůstal právě na albech, kde je hudba propojena s mluveným slovem.

Pár takových ostatně natočili i Syčáci.

Je to tak, stále se raduju z toho, že jsme albem SSSS… (Samota, sláva, smrt a spása) už v roce 2002 předběhli pozdější vlnu audioknížek, podcastů a celkové renesance mluveného slova. Naše nové album Dlouhá široká a bystrozraká je odpovědí na tuto proměnu scény a na návrat audio žánru, který byl ještě relativně nedávno považován za mrtvý.

Novinka Dlouhá široká a bystrozraká je příběhem Michaely Novotné, která se s dvojicí dalších dívek, vydává na cestu za nalezením osobní i tvůrčí identity. Jak vás napadl právě tenhle koncept?

Shodou okolností jsem se jednu dobu od různých kamarádek dozvídal, jak těžké je být progresivní mladou ženou v situaci, kdy tradiční myšlení a sebenastavení z dávných dob a patriarchálních konceptů přetrvává a sváří se s moderními trendy. Zdálo se mi, že to je silné téma, protože je s ním spojena i spousta humoru a podivností, přičemž je to téma ale smrtelně vážné, protože to, jak si o sobě mladá žena zvykne uvažovat, ovlivňuje celý její další život. To byl základní důvod, proč jsem dal dohromady materiál, o kterém mluvíme. A protože jsem chtěl, aby v něm byla přítomna i nadsázka a imaginace, místo skutečných příběhů reálných lidí jsem si vymyslel trio feministických performerek.

A ta pohádková jména? Je v nich něco jako ironický vztah k Čechy tak oblíbenému žánru lidové slovesnosti, tedy pohádce?

Kdykoli začnu vytvářet umělecké dílo, vždy se ptám, jestli nabízí nový, neotřelý pohled na žánr nebo na formát, se kterým pracuju. Nebavilo by mě jen přidávat další hudbu, knížku nebo básničku k tomu, co už dávno známe. Inovace a překvapivé postupy je ale nutné vyvažovat něčím tradičním, zakořeněným. Z toho důvodu mě baví práce s různými klišé, protože klišé mají často silné a pravdivé jádro – právě proto stojí za to, opakovat je stále dokola. Také Erbenova pohádka o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém pracuje s různými klišé, nad kterými se lze pousmát, ale v symbolické rovině může ten příběh fungovat překvapivě a možná inspirativně.

Na novém albu se objevuje povícero národních symbolů, vedle pohádky jakožto specifického českého prozaického žánru jsou to i reálie jako hora Říp, Labe a Radobýl, v jedné z písní dokonce parafrázujete českou hymnu. Řešíte přes hrdinky alba svůj vztah k tomu, čemu se obvykle říká „domov“?

Určitě. Jde o téma, na kterém mi velmi záleží a na albu jsem si dával pozor, abych ho neuchopil povrchně. Otázka domova je velmi silná v paradoxu, o kterém věděl už Jan Amos Komenský, že totiž jedna věc je fyzický domov, přirozené a silné vazby k místu našeho narození, které nikdy nepominou. A druhá věc je domov interní, který si vytváříme sami v sobě.

Můj otec byl stejně jako Komenský emigrantem, v roce 1968 odešel do Kanady, i proto mám to téma v hlavě odmalička. Otci i Komenskému nezbývalo než věnovat pozornost vnitřnímu domovu, protože na žádném místě na světě se nebudeme cítit doma, pokud si nebudeme připadat jako doma sami v sobě. Tohle napětí je dneska cítit třeba i na politické úrovni, kde vnímáme spor mezi konzervatismem a liberalismem. Zatímco ten první proud sází na lokální tradici, druhý přehnaně zdůrazňuje univerzalismus. A oba často přehánějí.

Je ten rozpor vůbec řešitelný?

Myslím, že ne, ale právě v tom je jeho síla. Třeba závěrečná skladba našeho alba, píseň Kde, začíná až třeskutě vtipně. Posluchač si může dopřát ironii, kdy citujeme slova z naší hymny „zemský ráj to na pohled“, která ve hře, z níž hymna pochází, zpívá slepý mládenec. Ale pak se ta píseň zlomí až do mystického finále v Komenského duchu… Chtěl jsem, aby album bylo výrazné a neslo silné symboly a slogany, které posluchače vtáhnou, ale současně aby vytvářelo prostor pro přemýšlení. Rozhodně nemá jít o plakát, feministický nebo vlastenecký, ale ani antifeministický nebo antivlastenecký.

Na albu sympatizujete s ženským hrdinkami. Jste feministou – třeba jen proto, že je to způsob, jak se vypořádat s mačismem, jak ho nyní ve vyhraněné podobě reprezentují mocipáni planety?

Já jsem feministou už odpradávna, protože už někdy ve dvaceti jsem si přečetl knihu Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir. Každá stránka té knihy je pozoruhodná a silná, platná dodneška. Simone de Beauvoir už v úvodu píše, jak jí v jedné pařížské kavárně zčistajasna došlo, že polovina lidstva je tisíce let považována za méněcennou, aniž by si té nespravedlnosti vůbec kdo všímal.

Mnohokrát jsem se o tom pak bavil s Pavlou Slabou, dnes Jonssonovou, ze skupiny Dybbuk, která u nás s Jiřinou Šiklovou zakládala gender studies. V devadesátých letech jsem se domníval, že tyhle věci jsou jasné, vyřešené, že není o čem mluvit. Ale třeba nedávno jsem hrál na Slovensku a zažil na vlastní kůži, že zrovna feminismus je tam pořád politikum. Když tam na pódiu feminismus zmíníte, je to rovnou vnímáno jako narážka na vládu, protože na současném Slovensku až příliš lidí zažilo, že když se postavili za určité hodnoty, záhy přišli o práci, například ve Slovenské národní galerii.

Jakkoli se nám v naší české pohodě mohou zdát některá témata otřepaná, jinde kvůli nim stále chodí s kůží na trh. Opravdu jsem nečekal, že zrovna feminismus bude ve dvacátých letech jedenadvacátého století pořád tak silné, až konfrontační téma.

Z ženského alba pochopitelně promlouvají také ženy. Vedle zpěvačky Marty Kovářové z kapely Budoár staré dámy a vokálního tria Voicebabes je přítomna také herečka Kateřina Císařová v mluvených pasážích desky. Proč jste se rozhodl oslovit zrovna nedávnou držitelku Ceny Thálie?

Káťu a taky její kamarádku Báru Purmovou znám přes liberecký dramaťák, který dlouhou dobu vedla Míša Homolová. To je skvělá divadelnice, autorka a aktérka libereckého Naivního divadla, která vytváří dětská představení hraná na celém světě a ještě za ně dostává různé ceny kritiky. Káťa a Bára udělaly v Liberci úžasná představení na téma dadaismus, pak i na básně J. H. Krchovského. Dneska je Bára v Naivním divadle a odvádí tam senzační práci, zatímco z Kateřiny je opravdová hvězda ve velké Praze, nejen v Divadle Na zábradlí, kde je v angažmá, ale i třeba v Národním divadle. Přitom si stále udržuje odstup i skromnost, které se asi nikdy nezbaví, protože je to její pracovní nástroj. Je skvělá, ale byla skvělá už když jí bylo sedmnáct, a jsem moc rád, že jsme kamarádi a že nadšeně reagovala na moji nabídku, aby se k nám v aktuálním projektu připojila.

Bude s vámi vystupovat i naživo?

Rád bych, kdyby se s námi účastnila pražského křtu alba Dlouhá široká a bystrozraká, ale Kateřina zatím neví, jestli bude mít ten den v divadle volno. Každopádně s námi na křtu, který proběhne 21. října v klubu Kamina Boat, vystoupí Marta Kovářová a Voicebabes. Na koncertech z alba hrajeme promyšlený půlhodinový výtah – a je až překvapivé, jak dobře na to lidé reagují. Nedávno jsme hráli v Děčíně, kam přišly tři ženy a začaly pod pódiem spontánně tančit a trochu pantomimovat. Nakonec pohybově improvizovaly tak úžasně, že my na pódiu byli v podstatě v pozadí. Když koncert skončil, otřepaly se a přišly nám říct, že sice v životě neslyšely Syčáky, ale že se jim to moc líbilo. A tak publikum vidělo něco, co už asi jen tak neuvidí.

Sám jste vynálezcem takzvaného fyzického básnictví, které jste formuloval i v knižní publikaci. Pořádáte ještě workshopy fyzického básnictví?

Nikdy jsem je zvlášť neplánoval, vlastně jen reaguji, když někdo zavolá s nabídkou. V posledních letech praktikuju fyzické básnictví hlavně na neustále pokračujícím turné po knihovnách, kam mě zvou na základě mé dětské knížky Rajčaťáci a Banáni. Je to výborná příležitost poznat osvícené knihovníky, kteří v Česku praktikují to, co je už léta běžné v Německu, že totiž knihovna není jen místo určené k půjčování knížek, ale zvlášť na menších městech přebírá funkci kulturního a společenského centra. Zpravidla přijedu na obyčejné autorské čtení, ale většinu času pak s dětmi vyvádíme na pódiu a skoro vždy nakonec společně vytvoříme improvizovanou básničku pohybově a scénicky rozehranou na téma toho daného místa. Jsou to hravá a kreativní setkání, většinou neplánovaná, ale o to intenzivnější.

Čím vás dětský svět přitahuje?

Sám jsem velké dítě, aspoň se to o mně říká. A jednou někdo formuloval zajímavou myšlenku, že všichni lidi, kteří jsou na volné noze, jsou taky velké děti. Že volná noha je sociální nástroj, jak si dětství prodloužit napořád. Ale jinak mě na dětském světě přitahuje jeho podvratnost. Dětský pohled je vždy jako by od nuly, à la „císař je nahý“. Když ten pohled zbavíte sentimentálnosti, oprostíte se od frází typu, jak jsou dětičky citlivé a nezkažené, tak jste v prazákladu punku. Protože ten dětský pohled od nuly má potenciál zpochybnit cokoli. Na všechno, co dospělý, konformní člověk bere jako samozřejmost, může dítě reagovat otázkou: „A jak je to doopravdy?“

Já sám bych bez tohoto dětského pohledu nemohl vymýšlet nic, co by mně stálo za publikování. Pasáže z obou mých dětských knížek, tedy včetně té novější o pražských strašidlech, kterou jsme nedávno vydali s Petrem Niklem, mi připadají jako úplně nejvyšší možná drzost, které se můžu dopustit. Právě proto, že ji formuluji prostřednictvím dětských hrdinů. A ještě vám povím o svém životním zážitku, který taky souvisí s dětským pohledem na svět.

Vyprávějte!

Jednou jsem zůstal doma několik dnů jen s mou dcerkou, které tehdy bylo asi pět nebo šest let. Abych ji zabavil, navrhl jsem jí, že budu zapisovat její improvizované historky. Nakonec jsme tím strávili asi tři odpoledne. Dceruška si pořád nalévala džus, asi jako Winston Churchill svoje vizoury, chodila po kuchyni a lezl z ní totální surrealismus! Přímým přenosem z dětské hlavy se rodily jakési surreálné pohádky, asi dvacet stránek hustého strojopisu toho bylo. Náhodným experimentem na vlastním dítěti jsem tak zjistil, že to, co se odehrává v dětských hlavičkách, je často nahony vzdálené naší představě o tom, jak děti přemýšlejí – protože naše představy jsou přefiltrované dospělou sentimentální iluzí. Ale děti nejsou sentimentální a výsledky jejich kreativity nikdy nejsou uhlazené nebo takzvaně pěkné.

Uhlazený nikdy nebyl ani projev kapely Jasná páka, s níž se pořád vedle Syčáků realizujete jako rockový frontman. Vracíte se tak k něčemu, co stálo u vašich kořenů?

Mně se Páka odjakživa hrozně líbila. Už když jsem byl dítě a pořádně ani nevěděl, jestli ta kapela vůbec existuje. Ale znal jsem ty slogany a legendu, že prý v Praze taková kapela fakt hraje. Luštil jsem její texty z nekvalitních nahrávek, které ale měly ohromné kouzlo. Ta skupina mi přišla jedinečná tím, že měla jasně rozpoznatelnou tvář a přitom nepatřila do žádného žánru. Střídala punk, reggae, parodii na lidovku, čistě rockové nářezy i skoro folkové prvky. Její další kvalitou bylo, že měla čtyři skladatele, což opravdu není běžné: Dádu Albrechta, Michala Ambrože, Ivana Wünsche a Davida Kollera.

Když jsem v obnovené Páce dostal za úkol přinést nové písničky, bylo to hrozné zadání, protože jak chcete konkurovat klasickému repertoáru? Ale myslím, že se mi to povedlo a zásluhu přikládám tomu, že si při skládání pro Jasnou páku vždy evokuju ducha té kapely.

Jak ho vidíte?

Představuju si ho jako ten Halounův otvírák z obalu její první vinylové desky. Jak létá nad svatým Vítem a dole zoufale houkají auta komunistických policistů a ne a ne ten „paralet“ chytit, protože se vynoří a zase zmizí. To je ten duch, co spojuje Jasnou páku a její fanoušky. Kdykoli píšu pro tuhle kapelu, opakuju si slova „duch Páky, duch Páky“ – a tahle meditační technika funguje. Staré skladby jsou krásné a mladí lidi je milujou, protože jsou nadčasové, je v nich humor, romantika, drsnost. Ale hrát jenom je, by mi přišlo málo. 

Byl by to jen lepší revival…

A to by byla škoda, zvlášť u kapely založené na tolika tvůrčích osobnostech. Můj nejoblíbenější zážitek z poslední doby je z trutnovského festivalu, který jsme letos s Jasnou pákou otvírali. Přijel i pan prezident, který oficiálně prohlásil, že jede do Trutnova především na ni, a vydržel obklopen ochrankou i na přídavky. A představte si, že při písničce Svlíkni si bundu se nám vůbec poprvé fakt svlékla donaha jedna krásná žena, která celý náš set absolvovala na ramenou manžela někde ve druhé řadě. Takže jsme s Pákou hráli pro prezidenta a s nahou ženou  v publiku – a říkali si: „Jo, tak tohle je rokenrol!“