Kvietah: Žiju z týdne na týden

Na novém albu jste pořádně přitvrdila. Je to odraz doby, ve které písničky vznikaly?

Můj táta říká, že vyostřená doba si žádá rockovější zvuk. Ale já k rocku inklinovala vždycky. Jen jsem dlouho neměla stálou kapelu a natáčela s jedním nebo dvěma producenty. Točit s kapelou je ale něco jiného, písně dostanou automaticky kapelový, ostřejší ráz. I obsahově fungují líp právě s rockovou aranží. Naléhavé věci jsem měla na deskách už dřív, jen je v nich teď víc energie a míň beznaděje. 

Na desce Rozkousanej svět se taky daleko víc realizovali členové vaší kapely Včely, nejen instrumentálně, ale i autorsky a aranžérsky. Čím to, že jste tentokrát dala víc prostoru ostatním?

Asi už se míň bojím, že se album dostane jinam, než bych sama chtěla. Což se může stát, když máte svou představu a kapela jinou. V současném obsazení hrajeme už třetím rokem a jsme na sebe už víc naladění, a tak jsem ostatním dokázala víc věřit. Taky je fajn, když si členové kapely svoje party vymýšlejí sami, protože jsou pak víc součástí projektu. V poslední době mě obecně baví na muzice spolupracovat. Poprvé jsem si to uvědomila, když jsme psali s Lenkou Dusilovou společný singl Vdechni mi život. Je skvělý, když vás ovlivní jiný inspirativní muzikant a výsledek nejde čistě za vámi. 

Spousta muzikantek ve vašem věku mluví o Lence Dusilové v superlativech. Čím je pro vaši generaci tak zajímavá? 

Možná tím, že Lenka řeší ve své tvorbě podobná témata jako dnešní mladí lidi. Nese si v sobě osobní traumata a dokáže je pojmenovat. Je vůči nám vstřícná, nemá nás za sněhové vločky a neříká, že my to dneska máme snazší. Celkově je pro nás relevantní. 

V nových písních jste pracovala i s texty jiných autorů, což u vás dřív taky nebývalo zvykem. Chtěla jste do písní dostat víc podnětů zvenčí?

Přijde mi super mít na desce víc hlasů a pocitů, sdělení je pak o to silnější. Taky funguju dost komunitně, jsem pořád obklopená lidmi, což se promítá i do mé hudby. Třeba text k titulní písni Rozkousanej svět jsem našla v pokoji své nejlepší kamarádky Divišky Rysové, tak jsem ho rovnou zhudebnila. Psát na cizí texty je osvěžující, někdy vám pomůže půjčit si cizí slova. 

Album otevírá zhudebněná báseň Václava Hraběte, od kterého jste si „vypůjčila“ Litanii z končícího rána. Jste jeho čtenářkou?  

Jasně, už někdy od deseti, kdy jsem poprvé slyšela Variaci na renesanční téma. Hrabě se na české alternativní scéně zhudebňuje často, protože má pravidelný verš a jeho texty znějí nadčasově. Jeden novinář mi sice řekl, že už je to trochu dinosaurus, ale nemyslím si. Pro mě je Hrabě živý autor.

Sama píšete poezii. Jaký je ve vaší tvorbě vztah mezi básněmi a písňovými texty? Je to pro vás úplně jiná tvůrčí disciplína?

Poezii píšu ve chvílích, kdy s sebou nemám žádný hudební nástroj, jsem někde mimo a jen tak mě něco napadne. Básničky jsou pro mě něco jako volnočasová aktivita, promítám do nich své aktuální emoce, ale neberu je nijak závazně. 

I na nových písničkách přeskakujete mezi osobními a politickými tématy. Jak moc ovlivňuje to, co se děje ve světě, vaše rozpoložení, v osobní i umělecké rovině?

Dneska už mě různé společenské krize tolik neseberou, dokážu je oddělit od každodenního života, protože vím, že  i v centru světových konfliktů lidi dál žijou svoje životy, poslouchají muziku, chodí na filmy, dokud to jde. Ale je strašně nefér, že o ty své životy najednou přijdou. To mě štve, protože dost často v tom mají prsty západní mocnosti, kterým jde primárně o vlastní prospěch a vlastně žijou z té cizí bolesti. Na druhou stranu mi přijde, že zlo produkuje další zlo. Když se rozčilujeme nad nespravedlností, jsme nepříjemní, naštvaní a lidem, kteří mají jiný názor, se to snažíme vracet. I já jsem dřív šla do každého sporu naplno, teď se spíš snažím vytvářet prostor, kde se dá mluvit, debatovat. Moje cesta je vést rozhovor a neodsuzovat ty, kteří mají jiný názor, nechci být zavřená jen ve své bublině.

Mluvit se má i s nepřítelem…

Ale ti s odlišným názorem ani nejsou moji nepřátelé, jen se s nimi neshodnu. Pro mě jsou nepřátelé Trump, Putin nebo Netanjahu…

Na minulé desce jste zpívala o Ukrajině, tentokrát jste se obrátila dál na východ. Máte pocit, že konkrétně Gaza je teď neuralgičtějším bodem než Ukrajina?

V otázce války na Ukrajině panuje u nás všeobecná shoda, všichni vědí, že Rusko je agresor. Ale o Gaze česká média dlouho vůbec neinformovala, protože v Česku přirozeně inklinujeme k Izraeli, skoro automaticky, aniž by nad tím spousta lidí vůbec přemýšlela. Stejně se tady posuzovala uprchlická krize. Všichni se báli islamizace, nekompatibilní kultury, muslimů, kteří nám tady znásilní naše ženy a nastěhujou se nám do chat. Izraelsko-palestinský konflikt vnímáme taky jednostranně. Židé jsou nám kulturně blíž, ale Araby považujeme za teroristy. Mimo jiné i kvůli islámu… A to řešíme my, Češi? Vždyť tady stejně nikdo nevěří v Boha. Nedávno jsem byla na pietě za zavražděné děti v Palestině. Byl tam banner, na kterém byla vytištěna jména dvaceti tisíc zavražděných palestinských dětí. Vzalo mě to. Četla jsem si ta jména, poslouchala příběhy jejich nositelů a fakt se mi udělalo zle. Chytla jsem úzkost, hrozně brečela a nešlo mi do hlavy, že tu někdo pořád zpochybňuje to, co je úplně jasné. Že v Gaze probíhá genocida.

Mluvila jste o vztahu Čechů k Izraeli. Přemýšlela jste o tom, proč jsme vůči Izraeli tak velkorysí? 

Možná ten stát pořád vnímáme jako biblickou zemi zaslíbenou. A další důvod je holokaust. Ale ani tohle nezpochybnitelné trauma neznamená, že budeme Izrael omlouvat donekonečna. Nedávno jsem poslouchala projev francouzského prezidenta Macrona o Gaze. Jeho názor byl úplně jasnej, zřetelně se vyslovil, že stojí na straně civilistů v Gaze. Nám v Česku dlouho trvá, než nám něco dojde. A máme sklon zjednodušovat. Ukrajince vnímáme jako spřízněné Slovany, kdežto Rusák je pro nás jen agresor. Ale není to tak jednoduché, určitě ne všichni Rusové můžou za Putina. 

Na minulé desce jste válku na Ukrajině sama tematizovala. Jak moc vás zasáhla?

Když začala válka, byla jsem z toho hodně špatná. V té době u nás bydlela ukrajinská rodina, matka se synem, v zahradním domku, kde máme takový byteček. Trávili jsme s nimi hodně času a přišlo mi, že jsme to prožívali možná víc než oni. Když k nám přišli na kafe, vlastně jsme se o politice vůbec nebavili. Vyprávěli nám spíš o svém životě před válkou. Ten kluk byl fotbalista a zpěvák, na Ukrajině se účastnil i nějaké soutěže typu Tvoje tvář má známý hlas. Vnímala jsem, jak je pro ně nastalá situace těžká, a na základě toho, jak jsem se cítila tváří v tvář jejich bolesti, jsem napsala pár písní. 

Když veřejně mluvíte o palestinsko-izraelském konfliktu, na kterém se často neshodnou ani politici a politologové, vstupujete na hodně tenký led. Nebojíte se, že přicházíte o část publika? 

Cením si svého posluchačstva a jsem za něj ráda, ale moje hudba je alternativní a nemá za cíl zalíbit se všem.  Od čeho máme umění a kulturu, než aby otevíraly témata, o kterých se lidi zdráhají mluvit veřejně. Jasně, každý člověk chce, aby ho lidi měli rádi, já taky neusiluju o to, aby mě všichni nesnášeli. Svoji pozici si vůbec neužívám. Když zpívám o všech těch hrůzách, strašně mě to stresuje, ale současně je pro mě důležitý se ozvat.

Vyrůstala jste v rodině novináře Martina Fendrycha, který o globálních konfliktech také dlouho psal. Shodnete se spolu v pohledu na světové dění?

Jak kdy. Třeba ještě před dvěma lety táta říkal, že Izrael se v Gaze jen brání, odvolával se na sedmý říjen 2023 a útok Hamásu, ale už docela záhy uznal, že Izrael v podstatě zahájil genocidu. Cítím, že kdykoli mám validní argumenty, můžu ho dostat na svou stranu, což je pro mě vždycky velký vítězství, protože on toho ví samozřejmě mnohem víc než já. Na většině témat se ale shodneme, protože vycházíme ze společné myšlenky, že lidi jsou si rovní a mají si pomáhat, ať už jde o Gazu, uprchlickou krizi nebo válku na Ukrajině. 

A co táta říkal na to, že jste se rozhodla dát na písničkářskou cestu? Nechtěl z vás mít taky novinářku?

Ani ne. Když jsem se hlásila na žurnalistiku, říkal mi, co tam budu dělat… Naši mě vedli spíš k muzice, odmalička mě nutili hrát, i když jsem dlouho vůbec nechtěla veřejně vystupovat. Táta s mámou jsou dost společensky aktivní, vždycky když pořádali nějakou akci a chtěli, abych jim tam zahrála, chytla jsem radši angínu. Jsem bytostnej introvert a asi nikdy bych nevylezla před lidi, kdyby mě k tomu nedotlačili. Ale psaní mě bavilo, dělala jsem do Full Moonu recenze, rozhovory, i na tu žurnalistickou školu jsem chvíli chodila, když mi bylo devatenáct, ale vydržela jsem jen jeden semestr, protože mně to studium přišlo hrozně nudný. Mnohokrát jsem zkoušela i něco jiného než hudbu, protože jsem si říkala, že si ji zhnusím, když budu jen hrát a skládat. Ale kdykoli jsem se začala věnovat něčemu jinému, stejně jsem se k hudbě zase ráda vrátila. 

Letos jste dokončila studia skladby a aranžování populární hudby na Pražské konzervatoři. Jak ta studijní léta jako čerstvá absolventka hodnotíte?

Já byla nejdřív na Ježkárně, až po dvou letech jsem přešla na Pražskou konzervatoř, kde jsem měla to štěstí studovat na populárním oddělení, které fungovalo hodně svobodně. Jednou ročně jsme připravovali koncert, kdy jsme z úplně náhodných lidí ze školy sestavili orchestr. To bylo skvělý, protože jsem měla možnost uvést svou skladbu v nastudování pro velké těleso a vidět, jak ji hrají živí lidé, což je o dost jiný, než když ji hraje nějaký software. Měla jsem taky skvělého profesora skladby, Vladimíra Figara, hodně mi pomohl. Je důležitý, aby vás na škole naučili praxi, řemeslo, ale stejně zásadní je, aby vás učitelé respektovali a nesráželi. A Vladimír Figar byl přesně takový.

Je to asi rok a půl, co jste přebírala Cenu Anděl jako Objev roku. Působila jste dojmem, že na ten ceremoniál naprosto nepatříte a ani nechcete patřit. Mají pro vás profesní ocenění přesto nějakou hodnotu?

Myslím, že jsem v tomhle jako otec. Když jsem mu říkala, že jsem nominovaná, řekl mi, ať nějaké ceny neřeším, že to není důležitý. Ale mně Anděl udělal radost, přišlo mi hezký, že mě ocenila porota složená z lidí, kteří se v hudební branži pohybujou. Vůbec jsem nečekala, že tu cenu dostanu zrovna já, totálně alternativní, divná osoba. Vlastně to bylo docela absurdní… Lidi z alternativní scény by vám možná řekli, že má pro ně větší relevanci taková cena Vinyla. Ale upřímně, já myslím, že nezávislé ceny, kde hlasuje jen pár lidí, to je ještě menší rybníček, tam už hrajou roli jen osobní kontakty. Cena Anděl pro mě měla význam právě v tom, že v ní hlasuje velká spousta lidí, tím pádem možná do určité míry objektivní je.

Koncertujete se svou kapelou Včely, ale i sólově. Je pro vás příjemné střídat ty dvě polohy?

Je super mít tu možnost. Když hraju sama, mám naprostou volnost a můžu hrát i úplně nevyzkoušené skladby. Sólové hraní je dobrodružství. Většinou jedu někam do neznáma, podle navigace to odřídím a vůbec nevím, co mě čeká. Mít s sebou kapelu je větší jistota, jste v komfortní zóně a na stagi vládne skvělá energie. 

29. října vás čeká koncertní křest desky v pražském Paláci Akropolis. Bude ten koncert něčím zvláštní?

Bude. Už tím, že hrajeme v Akráči. Chystáme stage design, budeme mít světla i hosty, účast potvrdil Kuba Čermák i Lenka Dusilová, která se mnou zazpívá písničku Vdechni mi život, a hostovat tam bude i duo Jiný metro a předskakovat bude William Valerián. Bude to takový komunitní koncert.

A co dál? Plánujete svůj život řekněme s větším výhledem?

To se mě moc ptáte. Před pár měsíci jsem dostudovala, pak byly prázdniny a spousta akcí… Teď zažívám takové to prázdno po škole, mám sice hodně práce, ale zároveň žádnej režim. Vůbec nevím, co bude. Žiju z týdne na týden.