Muse na The Wow! Signal konečně našli sami sebe
Jsou kapely, které po letech hledání znovu objeví vlastní tvář. A pak jsou Muse. Ti se v posledních letech pohybovali na hraně mezi genialitou a bezbřehým experimentováním. Jako by se ve snaze neustále překonávat sami sebe málem ztratili ve vlastním vesmíru konceptů, elektroniky a pompézních vizí. The Wow! Signal je však albem, na kterém se všechny střípky konečně spojily do jednoho obrazu. Není to návrat do minulosti ani další únik do neprobádaných galaxií. Je to rovnováha. Přesně taková, jakou Muse už dlouho potřebovali.
Obrovský podíl na tom má koproducent Dan Lancaster. Zvuk desky je čitelnější, sevřenější a přitom nepřichází o typickou monumentálnost. Kde dříve některé nápady bojovaly o pozornost, zde všechno dýchá jako jeden organismus.
Už operetní otvírák The Dark Forest dává jasně najevo, že se posluchač vydává na velkolepou cestu. Bohaté orchestrální aranže vzdávají hold bondovkám i staré filmové škole, latinský sbor dodává skladbě až mystický rozměr a Bellamy opět dokazuje, že velké melodie psát nezapomněl.
První opravdovou hitovkou je ale Nightshift Superstar. S každým dalším poslechem roste. Muse zde bez ostychu propadli vášni pro osmdesátkový synth-pop, aniž by obětovali svou rockovou identitu. Syntezátory vytvářejí taneční puls, zatímco kytary drží skladbu pevně při zemi. Právě takhle může znít stadionový hit roku 2026.
O poznání zadumanější je Shimmering Scars, ve které se naplno rozlévá pocit existenciální krize. Glamrocková melancholie, velké refrény a Bellamyho emotivní hlas vytvářejí jednu z nejintimnějších skladeb alba.
Skutečným triumfem je však Cryogen. Právě zde si člověk uvědomí, že Muse své kořeny nikdy nezapomněli. Skladba nejvíce připomíná nejslavnější éru kolem alba Black Holes and Revelations a singlu Supermassive Black Hole. Instrumentálně jde o naprostou lahůdku. Kytarové motivy se přelévají do brilantních sól, Chris Wolstenholme přidává fantastické basové linky a celek působí jako učebnice moderního rockového aranžmá. Když Muse chtějí, stále umějí znít jako kapela, která před dvaceti lety měnila pravidla hry.
Chrámová balada Be With You ukazuje jinou tvář Bellamyho. Kostelní varhany, majestátní melodie a vokální výkon, který se nebojí srovnání s Freddiem Mercurym. Přesto nejde o patetickou exhibici. Naopak – skladba překvapuje optimismem, pulzujícím tempem i jemným synthovým rytmem, který jí dodává moderní rozměr.
Další vrchol přichází v podobě Hexagons. Progrocková šílenost v tom nejlepším slova smyslu. Úvodní kytarové kudrlinky okamžitě dostávají odpověď v podobě figurací, pompézních sól a nečekaných rytmických zlomů. Přes svou délku skladba ani na okamžik nenudí. Každou minutou mění tempo, dramatizuje vlastní výpověď a Bellamy zde znovu potvrzuje, že jeho kytarová virtuozita stále patří k absolutní světové špičce.
Tvrdší polohu zastupuje The Sickness In You & I. Nu-metalové riffy jako by vypadly z přelomu tisíciletí. Muse zde znějí překvapivě autenticky. Kontrast mezi agresivními kytarami a Bellamyho typickým falzetem je chvílemi až úsměvný, ale zároveň nečekaně funkční. Člověka mimoděk napadne, jak by skladba zněla, kdyby se za mikrofon postavil Jonathan Davis z Korn.
Právě proto působí duet Hush s Ellie Goulding jako osvěžující protipól. Popově laděná píseň stojí na vtipně vystavěné basové lince, která se postupně střetává s masivními kytarami. Muse si zde pohrávají s kontrasty jako málokdy předtím. Rádiová přístupnost se překvapivě nevylučuje s tvrdostí jejich zvuku.
Celé album uzavírá Space Debris, vesmírná koda, která posluchače nechává pomalu odplout do ticha. Elektronické plochy, orchestrální aranže i jemné syntezátory vytvářejí pocit nekonečné kosmické odysey. Není to jen závěr alba. Je to důstojné rozloučení s hudebním dobrodružstvím, na které budou fanoušci dlouho vzpomínat.
Co oceníte jako hudebníci
Právě po hudební stránce představuje The Wow! Signal jednu z nejpropracovanějších nahrávek, jaké Muse za poslední dekádu vytvořili. Dan Lancaster vtiskl každému nástroji přesně vymezený prostor, takže vedle sebe bez problémů fungují podladěné kytary, analogové syntezátory, orchestrální aranže i kostelní varhany. Bellamyho hra na zakázkové kytary Manson opět nabízí všechno, co na něm fanoušci milují – agresivní fuzz, nekonečný sustain, whammy efekty i virtuózní sóla. Chris Wolstenholme přidává výrazné basové linky, které nejsou jen doprovodem, ale plnohodnotnou součástí skladeb. Album mistrně střídá intimní minimalismus s monumentálními zvukovými stěnami a ukazuje, že Muse jsou stále jednou z mála kapel, která dokáže spojit progresivní rock, elektroniku, metal i pop do soudržného a přirozeně působícího celku.
The Wow! Signal není revoluce. Je to něco mnohem cennějšího. Připomínka, proč se Muse kdysi stali jednou z největších rockových kapel planety. Po letech hledání znovu našli sami sebe – a zní lépe než kdykoliv za posledních dvacet let.
Muse – Wow! Signal
Warner Music 00:45:00
85 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
