Veronika Vítová: Žádný dokonalý okamžik nikdy nepřijde

Jsem zpěvačka, autorka a učitelka zpěvu a hudba je pro mě odjakživa způsob, jak si uspořádat svět. Prošla jsem různými hudebními prostředími – od sborového zpívání přes folk, pop, starou hudbu i moderní klasiku až k jazzu, který jsem objevila poměrně pozdě. A právě jazz mě naučil jednu zásadní věc: vnímat sebe, ostatní muzikanty i netušený prostor mezi hudbou a tichem jako jeden neoddělitelný, ale přesto tak proměnlivý a živoucí organismus.

Když jsem začala pracovat na své druhé autorské desce, nechtěla jsem udělat další nahrávku jen proto, abych měla „nové album“. Chtěla jsem, aby na ní bylo slyšet, kdo jsem teď a jak o hudbě přemýšlím více než šest let po debutovém albu, a sama jsem byla zvědavá, kam se to celé od první desky posunulo. Některé nové věci jsme už sem tam zahráli na koncertech, něco jsem složila i na poslední chvíli, doslova na poslední koncerty před nahráváním.

V minulosti jsem se zúčastnila různých jazzových workshopů, inspirovala jsem se ve světě, abych měla přehled, co se kde děje, ale dodnes mě provází jedna myšlenka bubeníka Clarence Penna: „Když se neumíš inspirovat doma, svět ti nepomůže. Máš nějaké hudební kořeny a ty ti pomůžou pochopit, jaká hudba je v tobě. New York je plný mladých muzikantů, kteří hrajou od rána do večera, zní jako slavní jazzmani a hrají perfektně. Ale na jednu věc zapomněli – trochu žít, aby měli o čem hrát.“ Právě to hledání sebevědomí – být z malé země, zpívat česky, skládat vlastní hudbu nezávislou na populárních trendech – mě na tom baví asi nejvíc.

Moje písně píšu u svého křídla po babičce značky Petrof, vycházejí z různých zdrojů – z folku, slovanských motivů, jazzu, klasické hudby. Inspirují mě básně různých autorů, které jsem si vybrala ke zhudebnění. Nechávám se vést rytmem a emocí textů, a když harmonizuji melodii, která mě s básní napadne, vycházím hlavně z jazzové teorie – ze systému, jakým se učí na Berklee, a ze systému, jakým se učí harmonie i na VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka, kterou jsem prošla a která mi pomohla začít chápat hudbu tak, jak je mi to nejbližší – skrz jazz. Takhle vznikne lead sheet (akordy s melodií) a píseň, která ve své syrové podobě funguje i v duu s piánem nebo kytarou.

Na desku jsem to ale chtěla mít prokomponovanější a chtěla jsem navázat stylově na některé písně z první desky, kde jsme použili smyčcový kvartet a kde můžete slyšet i můj oblíbený cimbál, který všemu dodává jemnou nečekanou vrstvu. Oslovila jsem proto kamarády skladatele (Alexej Aslamas, Petr Wajsar, Štěpán Janoušek, Petr Kalfus, Matej Benko), aby z mých písní dostali to nejlepší a napsali aranže i na druhou desku. Tím vzniká zvukově velmi pestrá a zajímavá deska, která je propojena zvukem kapely a mým hudebním záměrem.

Na nahrávání ve studiu Sono tedy bylo vše pečlivě připraveno a nazkoušeno i díky předchozím koncertům. S roughmixy v ruce ještě k písni nahraju sem tam chybějící vokály a deska bude na podzim připravená k vydání na vinylech, které jsou docela nákladné, ale myslím, že stylově se tohle médium k mojí analogové hudbě hodí nejvíc.

Velkou součástí mé současné cesty je proto díky objemu celého projektu i crowdfunding. Nejen jako způsob, jak desku financovat, ale jako možnost pustit posluchače dovnitř ještě před jejím vydáním. Říct jim: „Tohle je moje hudba, tohle je moje práce, a pokud v ní slyšíte něco, co vám dává smysl, můžete mi pomoct, aby mohla vzniknout.“ Pro mě je to překvapivě intimní zkušenost. Jsem zvyklá prezentovat lidem hotovou hudbu z pódia a potom zase odejít domů. Tady člověk najednou musí říct nahlas, že něco chce, že tomu věří a že potřebuje podporu. A jsem vděčná, že tahle prosba byla vyslyšena a že se nám na desku podařilo vybrat docela hodně finančních prostředků a sen o vinylu se tím pádem stane skutečností.

Deska se nahrává ve studiu Sono, což je jedno z nejlepších nahrávacích studií v ČR. Nevybrala jsem si ale Sono zdaleka jen kvůli jeho zvučnému jménu. V minulosti už jsem spolupracovala se skvělým zvukařem Adamem Karlíkem na jiných projektech buď jako vokalistka, nebo jako vokální poradkyně a zjistili jsme, že spoustu věcí cítíme (slyšíme) podobně a dobře se nám spolupracuje. Ve studiu (mně osobně) záleží kromě technicky dokonalého náběru také na tom, abych nebyla ve stresu a mohla se dostatečně uvolnit a důvěřovat jak sobě, svému hlasu a emoci, která ze mě jde, tak lidem okolo. Na hlase je prostě všechno znát a ve studiu ještě stokrát víc. To všechno se mi v Sonu splnilo a díky všem lidem okolo a skvělé kapele jsem se cítila jako doma.

Tím se dostávám k mojí kapele. Nejvíc mě těší, že si na můj projekt vždycky najdou čas skvělí profi muzikanti a kamarádi, kteří doprovázejí různé slavné kapely a zpěvačky či zpěváky a kteří by se jinak běžně v jedné kapele nepotkali. Vím, že jim můžu naprosto důvěřovat, co se týče provedení hudby i atmosféry. Máme se prostě rádi, rádi spolu hrajeme a spojuje nás i to, že chceme zažívat hudbu na top úrovni. Kapelu tvoří Jan Aleš – klávesy, Petr Kalfus – saxofony, Lukáš Chejn – kytara, Josef Fečo – basa/kontrabas, Martin Kopřiva – bicí, Michal Grombiřík – cimbál, Matej Benko – piáno a Unique kvartet pod vedením Šimona Marka – smyčce. S jednou lidovou mi vokálně pomohly Alice Bauer a Zuzana Vlčeková a ještě možná uslyšíte perkuse v podání Daniela Šoltise. Pořád je to živý organismus a teprve rýhy na gramodesce budou tím finálním a neměnným produktem.

Deska vyjde u labelu Amplion Records a pokřtíme ji 1. listopadu v Jazz Docku, kmotrou bude Natálie Kocábová a doufám, že ji v plném rozsahu přivedeme až k vám do klubu, kulturáku nebo na festival.

Jak o hudbě přemýšlíte vy a jaký příběh stojí za vaším albem? Podělte se s námi a napište na redakce@frontman.cz