Horkýže Slíže – ...a ČAROVNÉ SLOVÍČKO? Slíže neztrácejí šťávu

Novinka přichází po pěti letech od Alibaba a 40 krátkych songov 2 a představuje v určitém smyslu návrat ke kořenům. Experimentálnější polohu předchozí desky střídá přímočařejší punk-rock, tvrdší kytary, živelnější rytmika a především výraznější pocit, že písně vznikaly proto, aby se hrály nahlas. Kapela ostatně materiál připravovala společně ve zkušebně a na výsledku je to znát. Nahrávka není přeleštěná ani přeprodukovaná. Má v sobě něco z garáže, zkušebny a hlavně koncertu. A přesně tam Horkýže Slíže vždycky fungovali nejlépe.

Poznávacím znamením kapely ale zůstává Peter „Kuko“ Hrivňák. Jeho textařský rukopis je natolik specifický, že jej nelze zaměnit s nikým jiným. Fonetické hříčky, komolení slov, střídání jazyků, absurdní přirovnání, vulgarita i schopnost udělat si legraci z úplně obyčejné situace – to všechno je zde přítomno v míře, jakou fanoušci očekávají.

Rozdíl je v tom, že humor už často není jen prvoplánovou pointou. Kuko se stále umí trefit do absurdity, ale současně se čím dál častěji dívá na svět cynicky a ironicky. Pod humorem tak lze najít komentář k přehlcené společnosti, stresu, konzumu, technologiím nebo turistickému průmyslu.

Hned úvod desky ukazuje, že Slíže neztratili nic ze své schopnosti vystřelit pointu v okamžiku, kdy ji posluchač nejméně čeká. Intro (...a ČAROVNÉ SLOVÍČKO?) pracuje s typickou koncertní atmosférou a samotný název desky vychází z Kukovy obvyklé komunikace s publikem. Je to vlastně malé pomrknutí na fanoušky ještě předtím, než se rozjede samotná jízda. A ta začíná zostra.

Monte Mabu je přesně ten typ skladby, který od Horkýže Slíže čekáte. Chytlavý riff, přímočará energie, zpěvný refrén a text, který se nesnaží být logický za každou cenu. Právě naopak. Jeho síla spočívá v absurditě a v tom, jak snadno se jednotlivé fráze dostávají posluchači do hlavy.

Bonžúr pokračuje ve stejné jízdě. Rychlá, skákavá skladba pracuje s ironií, komolenou francouzštinou a typickým slížovským smyslem pro parodii. Není potřeba hledat hlubší filozofii – tady jde především o energii a zábavu.

Ještě dál jde Deadline. Jedna z nejrychlejších a nejpunkovějších věcí na desce kombinuje kritiku pracovního a korporátního stresu s narážkami na drogovou tematiku. Kytary ženou skladbu dopředu, rytmika nepovoluje a Kuko textem přesně vystihuje dobu, ve které se „deadline“ stal téměř životním stylem. A právě tady se ukazuje jeden z hlavních principů alba: Slíže dokážou spojit banální slovní hříčku s poměrně přesnou diagnózou současné společnosti.

Stará dievka trochu zvolní tempo a přináší skáčkovější polohu. Punk-metalová aura se mění v hravější rytmus, objevují se drobná kytarová glissanda a skladba má až hospodsky rozvernou náladu. Text je přitom typickým příkladem Kukovy schopnosti pracovat s jazykem. Parafráze lidového motivu neprovdané ženy se okamžitě mění v recesistickou historku, v jejímž centru stojí svérázná teta Gita. Ta má ke všemu radu, ale sama vlastně neříká, jak věci správně dělat. Kuko zde navíc předvádí svůj oblíbený způsob práce s absurdním přirovnáním a nečekanou pointou. Hudba je jednoduchá, ale právě jednoduchost jí umožňuje dát prostor textu. A to je u Horkýže Slíže stále jedna z největších předností.

Jedna z nejzajímavějších skladeb přichází v podobě Safari Bear. Už úvodní metalový riff naznačuje, že tentokrát půjde o něco tvrdšího. Kytary mají větší váhu, bicí ženou skladbu dopředu a refrén je postavený jako koncertní pokřik. Kuko zde opouští čistě absurdní humor a střílí si ze slovenského i českého turistického průmyslu, touhy po senzaci a schopnosti vytvořit turistickou atrakci prakticky z ničeho. Falešný Stonehenge na louce, umělý kráter na Chopku nebo polystyrenové hlavy prezidentů jsou přesně tím typem absurdních nápadů, které jsou natolik přehnané, až začnou působit nebezpečně realisticky. Do textu se navíc dostávají narážky na lokální poměry, peníze, korupci i mediální celebrity. Refrén se Safari Bear mění v turistický reklamní slogan dovedený do absurdna. A právě zde je patrné, že Kuko už není jen bavič. Je pozorovatel. Humor používá jako nástroj, kterým dokáže poměrně přesně pojmenovat to, co je na současném světě směšné.

Po sérii rychlých vypalovaček přichází Nadobro a s ní nečekaná změna nálady. Začátek může posluchače dokonce trochu zmást. Skladba působí pomaleji a melancholičtěji, než bychom od Slížů čekali, ale postupně se přetaví do ostřejšího punkového tempa. Tentokrát Kuko nemíří primárně na jednoduchou pointu. Tématem je vyhoření, únava z neustálého shonu, e-maily, termíny a touha jednoduše vypnout. Pomyslně tak navazuje na Deadline. Člověk nejdříve nestíhá, potom má všeho dost a nakonec chce prostě zmizet. Nadobro je proto možná nejdospělejším momentem celé desky. Ne proto, že by se kapela najednou snažila být vážná, ale proto, že dokáže své obvyklé prostředky použít k vyjádření tématu, které se týká prakticky každého.

Krisms potom vrací album do známějších kolejí. Už samotný název je typickou ukázkou Kukova jazykového humoru a předvánoční atmosféra se zde mění v groteskní obraz konzumní společnosti. Místo klidu, pohody a rodiny přichází nákupní horečka, přeplněná obchodní centra a stres. Opakování slov vytváří dojem chaosu a tlačenice, takže hudební stránka dokonale podporuje text. Deadline – Nadobro – Krisms tak vytvářejí jednu z nejzajímavějších tematických linek desky. Stres z práce, následné vyhoření a nakonec konzumní šílenství. Slíže přitom nepotřebují velká politická prohlášení. Stačí jim několik dobře mířených vět a absurdní pointa.

Co oceníte na nahrávce jako hudebníci?

Z hudebního hlediska stojí album především na dvojici kytaristů Máriu Sabovi a Juraji Štefánikovi. Jejich práce není postavená na exhibici. Naopak. Kytary mají především táhnout skladby dopředu. A to se daří. Monte Mabu, Safari Bear nebo Deadline stojí na jednoduchých, ale velmi účinných riffech. V Nadobro dostávají kytary atmosféričtější a hutnější podobu. Inštrumentálka jak víno potom nabízí prostor ukázat, že za zdánlivou jednoduchostí kapely stojí velmi dobrá sehranost. Právě tato skladba je důležitá. Horkýže Slíže zde dokazují, že nepotřebují Kukův vokál ani výrazný text, aby udrželi pozornost. Kytary samy dokážou skladbu vystavět a udržet její tah. Marek „Vandel“ Viršík za bicími drží album v neustálém pohybu. Jeho hra je přímočará a dynamická, přesně taková, jakou tento materiál potřebuje. Nezahlcuje skladby zbytečnými ozdobami, ale dodává jim festivalovou energii. Baskytara Veroniky Smetanové pak drží pevný spodek a především ve tvrdších pasážích je důležitým pojítkem mezi kytarami a bicími. Výsledkem je rytmická sekce, která působí jako dobře promazaný stroj. Nic nepřebývá a nic zásadního nechybí. Přestože se kapela vrací k punk-rockovým kořenům, album není jednotvárné. Střídá rychlé punkové vypalovačky, skáčkovější momenty, hardrockovou hutnost i melancholičtější polohy. A potom přijde Zakopane. Bonusová skladba s kapelou Čad je hudebně úplně jinde. Horkýže Slíže zde přitahují šrouby a společně se slovenskou thrashmetalovou legendou vytvářejí špinavý crossover-metal. Podladěné kytary, agresivní riffy a Pištův řev dávají skladbě výrazně brutálnější charakter. O to vtipnější je kontrast s tématem písně. Místo nějakého temného metalového poselství se řeší výlet do Zakopaného. Právě tento kontrast funguje dokonale. A jako bonus na konci alba je Zakopane přesně tím nečekaným kopancem, který posluchače probere.

Horkýže Slíže - ...A ČAROVNÉ SLOVÍČKO? 
HS Records 00:46:00
80 %