Tereza Hrabini na Dceremoniích zhutnila zvuk a našla vlastní sílu

Tereza Hrabini se ke své sólové hudební tvorbě dostala po několika různých cestách. Vystudovala žurnalistiku, ve studentském Radiu R spolumoderovala kulturní pořad, v Brně pořádala autorská čtení a sama psala poezii, povídky i písňové texty. Mezi lety 2016 a 2018 pak vznikaly její první nahrávky v projektu Ether Eal s kytaristou Jiřím Sedlákem, který sama zpětně vnímá jako důležitou etapu při hledání vlastního hudebního směru. K sólové tvorbě se naplno přihlásila v roce 2023 debutem Přerod, na němž spolupracovala s Tomášem Tkáčem. Už tehdy propojovala intimní písničkářství s elektronikou, vrstvenými vokály a poezií, přičemž vedle vlastních textů zhudebnila také básně Evy Černé. Přerod tak před třemi lety svedl jednu z do té doby klikatých kreativních cest Terezy Hrabini výrazněji směrem k sólové hudební tvorbě. Letošní Dceremonie na tento krok navazují už s mnohem pevněji vymezeným autorským rukopisem.

Proměna zůstává důležitým tématem i na druhém albu Dceremonie, tentokrát se ale Hrabini obrací mnohem přímočařeji k vlastní zkušenosti. Výchozím bodem se stala smrt otce, která ji přivedla zpět k rodinným vazbám, dětství, potřebě přijetí i otázce, nakolik vlastní identitu stavíme na představách druhých. Už samotný název spojující slova „dcera“ a „ceremonie“ naznačuje, že nejde jen o album věnované ztrátě a truchlení, ale také o sled osobních přechodových rituálů. Zatímco Přerod pracoval s transformací převážně prostřednictvím otevřenějších obrazů a symbolů a část jeho textového světa vytvářela poezie Evy Černé, na Dceremoniích stojí Hrabini za všemi texty sama. Výsledek je konkrétnější, syrovější a autobiografičtější a tomu odpovídá i promyšlený oblouk deseti skladeb. Úvodní Neodcházej funguje jako ukolébavka pro dítě i loučení s otcem, Ještě ne otevírá konflikt mezi potřebou být milována a odvahou zůstat sama sebou, Jiný jméno na zvonku zachycuje okamžik odchodu z prostředí, které už neposkytuje skutečný domov, a závěrečná Královna impéria pak celý příběh uzavírá návratem k vlastní síle, hlasu a odpovědnosti za sebe. Dceremonie tak od bolesti a bezmoci postupně směřují k přijetí vlastních hranic, odvaze opustit nefunkční vzorce a nakonec i k hledání cesty zpět k sobě.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Už první poslech Dceremonií napoví, že Hrabini tentokrát výrazně přitvrdila. Hned druhá skladba Ještě ne stojí na razantní rytmice a hlučné elektrické kytaře a proti „pokojíčkovému“ charakteru Přerodu působí skoro jako náraz do otevřených dveří. Posun se dal čekat už z mnohem početnější sestavy hostujících muzikantů, ale také z osobnosti hlavního producenta Nèra Scartche. Kdo zná zejména jeho sólovou tvorbu, nemůže se divit, že část materiálu pod jeho rukama zhoustla, potemněla a získala fyzičtější tah. Přesto se podařilo zachovat jeden z původních záměrů desky – stavět písně na košatých vokálních vrstvách, které často stály už u samotného počátku jejich vzniku. Ani v robustnějších aranžích proto hlas Hrabini neztrácí ústřední pozici a zůstává nositelem melodie, emocí i atmosféry. Spojnice s debutem jsou navíc dobře slyšitelné například v Kde se vzalo tolik smutku? nebo Svinu se, kde se znovu prosazuje intimnější písničkářská poloha a práce s jemnějšími detaily. Převahu ale tentokrát mají skladby, v nichž se podobně něžný základ dříve či později otevře rockovějšímu výrazu. Příkladem jsou Jiný jméno na zvonku nebo gradující Neodcházej, dokud mi neřekneš, kam jdeš.

Důležitá je přitom pestrost aranží, díky níž se razantnější charakter desky neusadí v jediné poloze. Nèro Scartch kromě produkce přispěl kytarami, klávesami, bicími a perkusemi, zatímco další hosté jednotlivým skladbám dodávají vlastní barvu. Z řady nejvýrazněji vystupují Toulavý kočky, jejichž melancholickou atmosféru výrazně formuje violoncello Moniky Bucharové alias moncello, a překvapivě uvolněná Protože jsem to řekla. Ta se pohupuje na urban rytmu, do něhož vstupují trumpeta Dimitrije Miščuka se saxofonem Davida Lomiče a nezvykle rapovaný vokál samotné autorky. Vedle elektroniky, hlasových vrstev a akustických nástrojů se tak na albu mnohem častěji prosazuje živelná kapelová energie. 

Dceremonie nejsou jen povedeným pokračováním debutu, ale především důkazem, jak rychle dokázala Tereza Hrabini svůj autorský rukopis rozšířit a zpřesnit. Během tří let jako by přeskočila hned několik kvalitativních pater: písně jsou dramaturgicky jistější, aranžérsky odvážnější, zvukově bohatší a přitom neztrácejí intimitu, která byla silnou stránkou už Přerodu. V mimořádně pestré a kvalitativně silné současné domácí indie produkci tak Dceremonie nastavují laťku hodně vysoko – nejen Tereze samotné, ale i řadě jejích žánrových souputníků.

Tereza Hrabini – Dceremonie

Indies Scope rec., 2026, 00:35:19

90 %