David Koller – Nebudem se bát: Kollerovsky přímočarý, ale stále hledající

U Davida Kollera je vlastně pozoruhodné, jak dlouho dokáže zůstat sám sebou a přitom nepůsobit jako vlastní revival. Na Nebudem se bát je jeho rukopis rozpoznatelný během několika vteřin. Hlas, rytmika, kytary, určitá nervozita i zvláštní kombinace vzdoru a melancholie jsou pořád tady. Jenže tentokrát jsou zasazené do podstatně pestřejšího hudebního rámce.

Úvodní titulní skladba Nebudem se bát je přesně tím otvírákem, který od Kollera chcete slyšet. Rockově duní, má tah, energii a okamžitě vytahuje na povrch ducha Lucie i Kollerbandu. Právě tady je nejvíc slyšet syrovost spolupráce Kollera s kytaristou Michalem Pelantem. Refrén pracuje s opakováním, které postupně graduje až k podmanivému klišé devadesátek – „chci, chci, chci / teď, teď, teď“. Funguje to. A možná právě proto, že Koller se nesnaží být za každou cenu sofistikovaný.

Text Patrika Hartla přitom není jen jednoduchou rockovou výpovědí. Příběh dvou lidí uvězněných ve vlastních závazcích, kteří chtějí všechno opustit, získává podobu útěku až někam mimo realitu. Raketa a odlet na jinou planetu jsou nadsázkou, ale zároveň přesnou metaforou touhy začít znovu. Pod romantickou představou útěku se však skrývá svědomí, vina a vědomí následků.

Na Únosu už se atmosféra mění. Hutná basová linka Marka Minárika a strojově přesné bicí Adama Kollera vytvářejí napětí, zatímco Pelantovy kytary zůstávají spíše v pozadí. Přidávají se syntezátorové plochy a Kollerův hlas se pohybuje v nižších polohách, místy téměř recituje. Pokud první skladba představuje touhu utéct, Únos už řeší cenu takového rozhodnutí.

Následující Kasa okusuje nehty je nervózní už samotným názvem. Synkopy, drobné rytmické zvraty a kousavé kytary přesně odpovídají pocitu permanentního neklidu. Koller se tady opět pohybuje mezi rockem a elektronikou a ukazuje, že moderní zvuk nemusí znamenat ztrátu vlastního rukopisu.

A pak přijde Mezi řádky, jedna z nejzajímavějších skladeb celé desky. Koller zde opouští svůj obvyklý přímočarý rockový tah a nechává prostor šansonu, jazzu a akustickým nástrojům. Především spojení se Szidi Tobias je překvapivě přirozené. Její charismatický hlas funguje jako protipól ke Kollerově naléhavosti a přináší do skladby něco téměř filmového.

A potom se ozve Al Di Meola. Jeho přítomnost není jen efektní položkou v seznamu hostů. Akustická kytara s jeho typickou rytmickou přesností a latinskoamerickým cítěním skutečně mění charakter skladby. Koller tím dokazuje, že si může dovolit vykročit mimo vlastní rockový dvorek, aniž by přitom ztratil identitu. Mezi řádky je přesně ten typ experimentu, který má na podobné desce smysl.

Po této odbočce přichází Nech mě bejt, tedy návrat ke kytarám. Ostrý riff, pulzující baskytara a Kollerův naštvaný, místy až proceděný vokál. Tichá sloka se postupně dostává k explozi refrénu a deska znovu získává svůj rockový tah.

Já byl možná úžasnej pak přináší trochu jiného Kollera. Méně vzdoru, více sebeironie a bilancování. Je to píseň člověka, který se dokáže podívat zpátky a připustit, že vlastní minulost možná nebyla tak úžasná, jak se kdysi zdálo. Hudebně se vše trochu uvolní, kytary jsou melodičtější a Kollerův hlas získává vypravěčskou polohu.

Právě v této chvíli se ukazuje, že Nebudem se bát není pouze deskou o rockové energii. Dobrý věci jsou výrazně světlejší, melodičtější a harmoničtější. Chytlavé kytarové linky mají potenciál oslovit i posluchače, kteří běžně alternativnější rock nevyhledávají. Zároveň ale nejde o prvoplánovou rádiovou produkci.

Velmi zajímavým momentem je Víc než slova, kde Koller nechává prostor melancholii a větší vnitřní hloubce. Trumpeta Miroslava Hloucala vnáší do skladby až filmově-noirovou atmosféru. Je to jeden z momentů, kdy album ukazuje svou druhou tvář – místo klasického rockového tahu přichází napětí, prostor a práce s náladou.

A tak můžeme jen aplaudovat, že Koller nechce zopakovat jen minulost. Samozřejmě, duch Lucie a Kollerbandu se občas vynoří velmi výrazně, ale není to nostalgická jízda. Spíš připomínka toho, odkud Koller přišel, zatímco hudebně už se dávno dívá jinam. Album je možná žánrově až příliš pestré. Ne každá skladba má automaticky potenciál stát se rádiovým hitem a některé posluchače může množství odboček překvapit. Jenže právě v tom může být jeho největší kouzlo. Koller zjevně netvořil desku podle kalkulu, co bude fungovat nejlépe v rádiu. Po letech na scéně už nemusí nikomu dokazovat, že umí napsat hit. A na Nebudem se bát hledá velmi dobře. Jazzové a šansonové prvky, kytarové riffy, elektronika, rocková přímočarost i několik výrazných hostů do sebe většinou zapadají stylově a přirozeně. Výsledkem je deska, která neurazí běžného rádiového posluchače, ale zároveň nabízí dost vrstev alternativněji orientovanému posluchači.

Koller tak zůstává kollerovsky přímočarý, ale zároveň překvapivě otevřený. V jeho hudbě je stále slyšet tichý protest, živočišná touha i zkušenost člověka, který už má něco odžito. Nejde o bilancování kariéry. Spíš o potvrzení, že ani po letech není důvod přestat hledat.

Co na nahrávce oceníte jako hudebníci?

Především hráčskou jistotu a způsob, jakým jednotliví muzikanti nesoutěží o prostor, ale slouží skladbám. Bicí Adama Kollera s basou Marka Minárika vytvářejí pevný a místy neúprosný motor, zatímco Michal Pelant dokáže během jediné desky přecházet od ostrých rockových riffů přes post-punkové plochy až k jemným atmosférickým vyhrávkám. Elektronické vrstvy rozšiřují prostor bez toho, aby zakryly živou kapelu. A hosté jako Al Di Meola nebo Miroslav Hloucal nejsou dekorací – každý z nich přináší konkrétní hudební barvu. Právě tahle kombinace vyzrálosti, řemesla a ochoty riskovat dělá z Nebudem se bát nahrávku, kterou stojí za to poslouchat opakovaně. S každým dalším poslechem se totiž objevují další vrstvy, které při prvním průletu snadno utečou.

David Koller - Nebudem se bát
COX spol. s. r. o. 00:40:00
80 %