5 mozkových superschopností, které vám (ne)usnadní muzikantský život

1. Absolutní sluch: když tramvaj v zatáčce kvílí déčko

Superschopnost přesně určit výšku tónu, a to i bez referenčního zvuku, od kterého byste se mohli při takové analýze „odpíchnout“, patří mezi muzikanty nejspíš k nejžádanějším. Nejen že pak nepotřebujete ladičku, protože máte svou vlastní přímo v hlavě a krásně se vám hraje třeba na housle nebo na bezpražcovou basu, ale taky jste schopni přesně identifikovat tóny a celé akordy u poslouchané skladby, takže je pak snáz najdete na svém nástroji. Do jisté míry lze absolutní sluch trénovat a prý to jde nejlépe u dětí do šesti let věku. Každopádně pro něj ale musí existovat předpoklady už v nastavení mozku, podobně jako u rytmického cítění.

Jenže stejně jako další podkapitoly dnešního článku, i absolutní sluch může být zároveň darem i prokletím. Jedinci jím obdařeni totiž samozřejmě identifikují přesné výškové frekvence i u primárně nehudebních zvuků. Jeden můj spolužák z konzervatoře pokaždé, když vrzla o podlahu kovová židle, suše poznamenal třeba: „To bylo C3“, přičemž ještě dokázal poměrně přesně určit, jestli to C3 bylo naladěné správně podle ustáleného evropského (temperovaného) ladění, nebo jestli to bylo o pár centů (setin půltónu) vedle. Podobně dokáží lidi s absolutním sluchem určit tón tramvaje skřípající v zatáčce o koleje nebo pískající alarm.

Jenže chcete to? Možná to zní jako kyselé hrozny, ale já jsem docela spokojená se svým relativním sluchem, kdy si název slyšeného tónu odvodím třeba podle tradičního komorního A na ladičce. A jestli je to o pár centů vedle? Svedu to na „blue note“.

2. Rytmická hypersenzitivita: o kolik procent mám zrychlit?

Dokáže váš bubeník či bubenice v kapele vnímat a přesně držet tempo, a to včetně nejmenších mikrovýkyvů? Gratuluji, máte vedle sebe rytmicky hypersenzitivní osobu, která jako by měla v hlavě zabudovaný tikající metronom – podobně jako má absolutní sluchař v mozku zabudovanou ladičku. Takový člověk vám zaručí, že se kapelní tempo nerozklíží ani o píď – což ale může být opět výhoda i překážka zároveň.

Spousta kapel sice nahrává „na klik“, ale někdy zní skladba autentičtěji a „lidštěji“, když je nahraná v přirozeně dýchajícím, lehce proměnlivém tempu. Samozřejmě se to děje hodně na koncertech, ale poznáte to i u studiových nahrávek, pokud byste si pustili metronom. Zkuste takhle třeba studiovou verzi Big Love od Fleetwood Mac – zdánlivě konstantní tempo se při pozorném poslechu celou dobu plynule proměňuje.

Zatímco ale běžnému, průměrně citlivému muzikantovi stačí říct právě tahle metafora s „dýcháním“ a on intuitivně (nebo zkrátka na základě naposlouchané západní hudební tradice) ví, kdy má tempo lehce akcelerovat a kdy je záhodno na určitou dobu udělat takzvané agogické „počkáto“ (typicky klavírní romantismus – Chopin, Liszt a spol.), rytmicky hypersenzitivní osoba bude patrně chtít přesně vědět, o kolik procent má na tom kterém hudebním úseku plynule zrychlit či zpomalit. Prostě jako počítač nebo AI – musíte zadat přesný prompt, jinak se nedomluvíte.

3. Synestezie: to déčko je žlutý

Těžko říct, nakolik je tahle superschopnost vlastně výhodná pro praktický muzikantský život – minimálně je ale ohromně inspirativní. Synestezií (z řeckého syn- = spojení a aesthesis = cítění, vjem) nadaná osoba má totiž pevně spárované určité jevy a vnímání – nemusí přitom jít jenom o spojení dvou vizuálních vjemů (například vidím konkrétní písmeno – představím si barvu), ale i o vjemy čichové nebo hmatové (například vám nějaké slovo vyloženě pocitově smrdí). Zatímco „spouštěč“ je tedy většinou reálný (vidíte znak, slyšíte hudbu...), spárovaný vjem (barva, chuť…) už existuje jenom v představě uvnitř vaší hlavy.

Konkrétně v hudbě bývají jednotlivé tóny nebo hudební celky spojené typicky s barvami, ale mohou to být právě třeba i povrchové textury nebo chutě. Pokud zůstaneme u spojení tónu a barvy, říká se tomu přímo synopsie. Jako první tenhle jev popsal ruský skladatel Nikolaj Rimskij-Korsakov, který měl „obarvenou“ celou stupnici: C pro něj bylo bílé, D světle žluté, E safírově modré, F zelené, G zlatohnědé, A růžové a H tmavě hnědé. Francouzský skladatel Olivier Messiaen měl barvy spojené s jednotlivými tóninami a s hudebním výrazem – tak schválně, jak byste hráli, pokud by vám řekl: „Hrajte to víc zeleně“?

My, synestezií nepolíbeni, si tak musíme vystačit s propojením, které jsme se naučili zkušeností, když se nám při poslechu určité písničky vybavují vždycky konkrétní vzpomínky, klidně po dvaceti letech. Takže třeba: Sting, album ...All This Time – je mi patnáct a sedím ve škole na výtvarce s walkmanem v uších a těším se na zářivou budoucnost, protože přijímačky na konzervu dopadly dobře. Doteď cítím smrad barev a hlíny v ateliéru. Že by záblesk synestezie? Asi ne, ale ta nostalgie!

4. Savantská paměť

Pražský hudební publicista Johann Aloys Schlosser zaznamenal v jedné z raných mozartovských monografií (vyšla roku 1828) následující historku: „V prosinci roku 1769 nastoupil otec se synem cestu do Itálie. O velikonočním týdnu přibyli do Říma a ve středu se odebrali do Sixtinské kaple, aby si poslechli slavné dvousborové Miserere Gregoria Allegriho. Poněvadž papežským hudebníkům bylo pod trestem exkomunikace zakázáno opisování této hudby, předsevzal si Wolfgang, že ji doma přepíše zpaměti. Učinil tak a svůj rukopis si vzal s sebou na Velký pátek do kaple, kde se toto Miserere znovu zpívalo, aby v něm, ukrytém v klobouku, provedl ještě nějaké opravy. Byl přitom zpozorován, co se rozneslo dále, a v Římě to vzbudilo všeobecnou pozornost. Všichni naléhali, aby to, co zapsal, zazpíval na některé akademii u klavíru. Později se ukázalo že Mozartův zápis se od originálu nelišil ani v jediné notě."

Nejenom že měl W. A. Mozart absolutní sluch a nejspíš i další superschopnosti zmíněné v tomto článku. Výše citovaná událost navíc krásně ilustruje jev, který bývá označován jako savantská paměť – tedy schopnost okamžitě si zapamatovat a poté reprodukovat celou dlouhou skladbu, a to včetně instrumentace. Kdo by tuhle superschopnost nechtěl? Stačí si vzpomenout, kolik úsilí běžně stojí „stáhnout“ jedno jazzové sólo nebo bez pomoci akordových značek, tabů či notového zápisu zjistit přesné pořadí a hlavně přesnou podobu akordů ve vaší oblíbené skladbě.

Možná jsem už v některém z dřívějších článků zmiňovala svůj oblíbený life hack: pokud nemáte savantskou paměť a své nenotové hudební opisy musíte – tak jako většina smrtelníků – lepit jako vlaštovčí hnízdo, pomůže třeba aplikace Music Speed Changer, která dokáže bez výrazné ztráty zvukové kvality a bez změny tóniny zpomalit nahrávku nebo její vybranou část, kterou si pak můžete zaloopovat a pouštět do aleluja.

5. Fotografická paměť

A u paměti ještě zůstaneme – představte si, že byste si podobně jako „Mireček“ z Básníků byli schopni zapamatovat cokoli, co vidíte před sebou. Už žádné tahání songbooků, žádná Já písnička ani koncertní hraní za hradbou notových plachet. Prostě byste se na celý zápis jedinkrát podívali a okamžitě si ho zapamatovali jako „vizuální mapu“. Arturo Toscanini takhle prý běžně dirigoval celé opery – bez partitury, zkrátka zpaměti.

Fotografická neboli eidetická (z řeckého είδος – dívat se, podoba) paměť je jev poprvé popsaný na začátku 20. století, ale později mnohými zpochybňovaný jako nepodložený mýtus. Konkrétně v hudbě jde možná spíš o spojení vynikající sluchové, vizuální a motorické paměti. Každopádně, to se hodí, ne?

A jaké superschopnosti byste pro svou hudební praxi chtěli mít nebo máte vy? Napište nám do komentářů pod článek na Facebooku.