Josefina Dusk: Chci, aby se při mých písních hýbali i ti nejstydlivější

Recitoval mi ho poté, co jsme s bratrem přestali s buskingem a hraním coverů v ulicích Camden Townu a já udělala první krok k tomu, abych začala psát a produkovat vlastní hudbu. Zvuk toho textu se mi moc líbil, i když některým slovům jsem úplně nerozuměla. Vymyslela jsem k němu jednoduchou melodii s tím, že ji později rozpracuji do plnohodnotné písničky s pořádnou strukturou. Měla jsem ale rozdělané jiné věci, které jsem chtěla dokončit, a tak Bones zůstaly ležet na dalších pár let v malém zápisníku, skoro zapomenuté.

Střih do roku 2020. Jaro. Moje blízká kamarádka Kateřina Coufalová aka ICATERINA mě požádala, jestli bych jí zvládla udělat hudbu k jejímu představení Tvá ústa měla hořkou chuť. Dostala jsem instrukce, že skladba musí pomalu gradovat v intenzitě i rychlosti a skončit v opakujícím se chaosu. Já jsem se toho nebála, i když jsem s programem ještě moc neuměla, a vytvořila jsem něco, co se jim strašně líbilo. Ani nevím, jak.

Na podzim jsem se přestěhovala zpátky do České republiky, abych unikla klaustrofobii z malého londýnského pokojíku během covidového lockdownu. Vyměnila jsem ho za opuštěný, polorozpadlý vesnický dům, který patřil mému staršímu strýci, o něhož se tehdy starali moji rodiče.

Poté, co vyšel první singl Somewhat Sideways a dokázal se udržet až do posledního kola Startéru, mi začaly chodit nabídky na živé hraní. Bylo to šíleně vzrušující období, najednou to všechno působilo reálně, ale zároveň to bylo děsivé. I když už jsem dříve vystupovala jako buskerka a herečka, při hraní vlastních písní jsem se cítila naprosto odhalená a navíc jsem neměla dost dokončených věcí na to, abych zaplnila dvacetiminutový set. Nikdy mi moc nešlo vyplňovat prostor mezi písničkami povídáním s publikem, už jen ta představa ve mně okamžitě vyvolávala pocit nepřirozenosti. Musela jsem zaplnit setlist další hudbou. Prohrabala jsem se starými nedokončenými projekty na harddisku a našla věc s názvem kejty theatre version 4 – skladbu z onoho divadelního představení.

S délkou kolem 10 minut (pak jsem ji zkrátila na 5 minut) a táhlým atmosférickým intrem se skvěle hodila k vyplnění prázdného místa v setu. Zkoušela jsem do ní broukat melodie a psát texty, ale nic nefungovalo. Prošla jsem tedy staré zápisníky a našla stránku, kde bylo většinou prázdno a jen pár řádků: „bones, bones...“ Okamžitě to k sobě sedlo. Skladbu jsem na poslední chvíli zařadila doprostřed nadcházejícího koncertu. Když jsem ji poprvé slyšela na pódiu, byla jsem sama ze sebe v šoku, kolik energie jsem do písničky dala. Šlo to úplně samo. Hýbali se i lidé, kteří do té doby stáli bez hnutí vzadu. Na konci jsem byla zpocená a vyčerpaná a každá další písnička po ní zněla v porovnání s tím jako podkresová a jemná, jako bych hrála v kavárenské jazzové kapele. Rozhodla jsem se, že tahle věc musí jít na konec, kam patří, a od té doby tam zůstala jako definitivní tečka celé show.

Můj partner sice navrhoval, abych dopsala víc textu, ale mně to přišlo dokonalé přesně tak, jak to bylo. To opakování už bylo neoddělitelnou součástí písně, pevně vepsané do té nálady plné zoufalství a frustrace. To, jaký pocit jsem měla z hraní Bones naživo, pak ovlivnilo veškerou moji další tvorbu. Chtěla jsem na pódiu u každé písničky zažívat stejnou intenzitu a chtěla jsem, aby se lidé hýbali – i ti nejstydlivější.

Během následujících pěti let se z ní stal nejoblíbenější kousek pro sbor, kapelu i publikum. Kamarádi, rodina i fanoušci se mě neustále ptali „kde si můžu poslechnout tu poslední písničku?“, „kdy už vyjdou Bones?“ nebo „vydáš vůbec někdy Bones?“. Nedokážu říct, jestli to bylo ze strachu, že zklamu je, nebo samu sebe, z čisté prokrastinace, nebo kvůli pocitu, že moje „speciální“ závěrečná koncertní píseň bude najednou venku a stane se definitivní realitou – zkrátka jsem se nedokázala přimět k tomu, abych ji dokončila.

V něčem jsem ale ráda, že jsem počkala. Posledním kouskem skládačky a tím správným impulsem totiž bylo, když se k nám pro živá vystoupení připojil sbor. Na nadcházející koncert jsme stihli nacvičit jen písničky z mého posledního alba, takže Bones jsem úplně vynechala. Jenže na samém konci show si publikum hlasitě vyžádalo „Bones!“. Sbor zůstal na pódiu a začal do hudby improvizovat. V tu chvíli ta skladba ještě nikdy nezněla tak plně a dokonale. Rozhodla jsem se, že s nimi musím nahrát finální verzi. Namačkali jsme se do malé části mého skromného podkrovního studia, vedoucí barytonista Josef Čechtický začal skládat sborové party a všichni se postupně vystřídali u mikrofonu.

Dosud jsem se vyhýbala mluvení o samotném tématu textu, protože mně osobně není tak blízké jako mému partnerovi. Pro něj je to o frustraci a zoufalství z toho, když lidé kolem vás nedokážou vidět věci jasně a prostě, protože jsou lapeni v ideologickém systému víry, který jim zatemňuje kritické myšlení a úsudek. Pro mě je to spíš o narůstající emocionální tíze. Jako když rozhovor začne relativně klidně a neutrálně, postupně se přiostřuje a nakonec skončí divokou hádkou – je to ten pocit, kdy vás nikdo neslyší a nechápe, i když se snažíte sebevíc.

Jak ke své tvorbě přistupujete vy? Podělte se s námi a napište na redakce@frontman.cz.