Přejít k hlavnímu obsahu
Nepocházím z prostředí, kde by bylo hodně peněz. Nemohl jsem si dovolit koupit pěkné kytary | Foto: Better Noise Music
Nepocházím z prostředí, kde by bylo hodně peněz. Nemohl jsem si dovolit koupit pěkné kytary | Foto: Better Noise Music
Petr Adamík - Po, 09.11.2020 - 08:00

Tuk Smith: Lidi raději nosí trika s kapelama, než aby poslouchali muziku

Začínal v punkových kapelách (The Heart Attacks), do povědomí se ale dostal především jako frontman power pop/punk/rock´n´rollové formace Biters, se kterou vydal čtyři EP a dvě kladně přijaté dlouhohrající desky. V roce 2018 uložil kapelu k odpočinku, aby se mohl věnovat sólové tvorbě. Ještě letos mu má vyjít jeho debut Lookin´ For Love, Ready For War pod hlavičkou Tuk Smith & The Restless Hearts. K tomu ještě v létě přihodil pětipísňové akustické EP Covers From The Quarantine, na kterém zpracoval například písně Davida Bowieho či The Who. V našem rozhovoru jsme si povídali o Tukově lásce k muzice 70. let, netradičních kytarách nebo chystaném turné s Mötley Crüe a Def Leppard.

Lockdown na jaře mohl být možná celkem fajn v tom smyslu, že jsi doma mohl odpočívat, užívat si volna a skládat písně, ale jak to máš teď, nechybí ti už koncertování? Zvláště pak, když máš připravené nové album, které bys chtěl lidem určitě naživo představit. 

Upřímně, je to na hovno, ale bohužel s tím nic nenaděláme. Mnohem raději bych teď vyrazil na turné. Hodně lidí říká: „Vsadím se, že ti to vyhovuje, protože teď můžeš psát nové věci.“ Být ale zavřený doma během pandemie není zrovna inspirativní zážitek pro skládání. Možnost chodit ven, zažívat interakci s lidma a užívat si svět, to jsou ty věci, které tě inspirují k psaní skladeb. Cítím se, jako bych byl tak trochu ve vězení.

Ještě k tomu jste letos měli mít velké turné společně s Mötley Crüe, Def Leppard, Poison a Joan Jett, což je poměrně velká událost.

Ano, byl jsem na to celkem dost natěšený. Je to velká příležitost, nikdy před tím jsem nehrál na tak velkém pódiu. Už jen psychicky se na to připravit mi dalo hodně práce. Celková příprava byla náročná, makal jsem a chystal se na turné a pak nějak v březnu přišla zpráva, že se nic nekoná a turné je posunuto. Chvíli mi trvalo, než jsem tu skutečnost přijmul. Co vím, tak se s tím pořád počítá, akorát momentálně nikdo neví, co se bude dít, protože hodně míst se zase bude uzavírat.

Odkud přišla tato nabídka? Vím, že Nikkimu Sixxovi se líbila už tvá muzika s Biters.

Netuším odkud to přišlo, ale vím, že Def Leppard a Mötley Crüe museli mou účast odsouhlasit, muselo to přes ně projít. Předpokládal bych ale, že velké společnosti jako Live Nation si začínají uvědomovat, že jejich stálice jako právě Def Leppard nebo Mötley Crüe stárnou, brzy s hraním skončí a nejsou tady žádné mladší kapely, které by po nich mohly naplnit stadiony. Myslím, že si to uvědomují, a proto dávají šanci novějším kapelám, aby měli další generaci. To jsou ale jen mé spekulace.

Pro tvé debutové album s The Restless Heart jsi údajně napsal až čtyřicet skladeb, jak těžké bylo vybrat třináct těch správných? Podle čeho jsi vybíral, podle svého osobního pocitu nebo jsi je projížděl s producentem Robem Cavallem?

Bylo tam asi deset skladeb, o kterých se dalo říct, že nejsou tak silné, aby skončily na desce. Bylo to samozřejmě i na producentovi. Pochopitelně tam byly jasné tutovky, ale pamatuji si, že během posledních dnů, co jsme nahrávali základy, mi producent říká, že máme příliš mnoho přímočarého rock´n´rollu a že by to chtělo něco jiného, divného. Prošli jsme tedy mé demonahrávky, proškrtali to a na poslední chvíli vybrali nějaké glamrockové věci, šedesátkovou baladu a tak podobně. Byl to velký proces.

Tuck Smith and the Restless Hearts | Foto: Better Noise Music

Co ty zbylé písně, které se na album nedostaly? Plánuješ je použít třeba při příštím natáčení nebo půjdou do šuplíku?

Člověče ještě ani nevím, protože během začátku karantény jsem složil další kupu materiálu a natočil demáče, takže teď mám ty písně, co zbyly a zároveň napsanou celou novou desku. To je celkem příjemná starost.

Jak jsem zmínil, produkce se ujal Rob Cavallo. Ten je známý především pro svou spolupráci s Green Day nebo třeba My Chemical Romance. Tvůj styl se ale pohybuje v klasickém rock´n´rollu 70. let. Proč jsi ke spolupráci přizval právě jej? Chtěl jsi nakombinovat old school rock´n´roll s modernějším pojetím zvuku?

Scéna, ze které jsem vzešel byla hodně undergroundová. Punk rocková, rock´n´rollová, tak trochu glam scéna. 99 % těch kapel se nikdy nedostane dál, než aby hrály v klubech s kapacitou 150 lidí. Já sám nemám žádné dovednosti, takže bych skončil jako umývač nádobí nebo prodejce drog. Rock´n´roll je můj jediný způsob, jak z toho ven. Miluju skvělé písně a jejich psaní. Na albech s Biters, které jsme natočili, jsme nikdy neměli hvězdné producenty, takže příležitost pracovat s někým takovým a mít možnost sledovat a přiučit se novým fintám, bylo pro mě důležité. Abych řekl pravdu, tak ty nahrávky od Green Day zní zvukově úžasně. Není to jako další věci, co slýcháváš v rádiích. Když jsem se do spolupráce s Robem Cavallem pustil, měl jsem své výhrady. Říkal jsem si, že mě možná bude nutit k věcem, které nechci, bude to chtít udělat moderní a laciné. Byl ale na stejné lodi, použili jsme vintage vybavení a zesáky, kapela, kterou mám, nahrála většinu naživo. Vidět tedy producenta takového kalibru dělat rock´n´rollovou desku bylo úžasné. Mohl přijít, zmršit můj hlas autotunem, nasázet tam tvrdé kytary a nechat mě dělat moderní věci. Ne, on hned řekl, že budeme dělat skutečnou rock´n´rollovou nahrávku, a to bylo sakra dobrý. Já sám produkuju nahrávky mladým, začínajícím kapelám, takže sledovat Cavalla a přiučit se od něj, byla ta nejlepší škola, jakou můžeš vůbec mít.

Četl jsem, že máš rád kytary, které nikdo jiný nemá. Jaká je nejpodivnější kytara, kterou vlastníš?

Nepocházím z prostředí, kde by bylo hodně peněz, nemohl jsem si tedy dovolit koupit pěkné kytary. Hodně lidí to má dnes v muzice tak, že je to více o tom, jaké máš vybavení než o samotných písničkách. Vidíš mladé rockery, jak se baví o zesilovačích a kytarách, ale když jsem vyrůstal já, nemohl jsem si dovolit ani hovno, takže pro mě mít něco divného, jiného, netradičního a mě dostupného, byl můj způsob, jak se odlišit od ostatních. Třeba tenhle Gibson GGC-700 z roku 1982. Nestála mě deset tisíc dolarů, bylo jich vyrobeno jen pár tisíc a neznám nikoho, kdo by na ni hrál. A hlavně, mohl jsem si ji dovolit. Nebo tahle akustika Harmony z roku 1969, není to žádná rarita, ale moc nevídám, že by na ni lidi hráli. Tenhle telecaster od Nash je taky skvělý, říká se mu Fucker Shitblaster, Mike Campbell z Heartbreakers Toma Pettyho má jednu a zní fakt parádně.

Jak si vybíráš/kupuješ své nástroje? Je samozřejmě vždy lepší si kytaru předem vyzkoušet, ale stalo se ti někdy, že by sis koupil nástroj jen proto, že se ti prostě líbil?

Tuhle jsem koupil na Ebayi. (smích) Je to „véčko“ od Ibanez z roku 1973. Byla vyrobena v továrně od Gibsona, takže je to lawsuit replika. Stála mě 400 dolarů, dal jsem tam nové snímače a zní to kurva úžasně. Právě teď si určitě nemůžu dovolit Gibsona z roku 1973 a i kdybych ty prachy měl, tak bych si pořídil studiovou techniku.

Začínal jsi na punkové scéně a postupně se dostal až k interpretům jako T-Rex, David Bowie nebo třeba Cheap Trick. Máš to tak, že se vždy zajímáš, o to, co daný interpret poslouchá, jaké jsou jeho kořeny? A tak ses vlastně od Black Flag dostal ke starému anglickému punku, odtud zase k New York Dolls anebo právě těm T-Rex či Bowiemu? Zajímáš se rád o hudební historii, o to kdy, co a jak vzniklo a z čeho se jednotlivý žánr vyvinul?

Ano, mám rád různé druhy muziky, převážně pak rock´n´roll. Jsem jím posedlý. Během let jsem přišel na to, že to, co mám nejradši je hudba 70. let. Jelikož jsem byl v punku, tak jsem se samozřejmě odtud dostal k Mott The Hoople nebo Rolling Stones, The Who a tak podobně. Přijde mi, že nové kapely neví o rock´n´rollu ani prd. Neví odkud vychází jejich muzika. Je to divné, když postnu nějaký song nebo video, tak se objeví různí lidé a píšou, co si myslí, že to je a já si jen říkám: „Vy lidi nemáte ani páru, o co jde.“ Je to sranda, protože já jsem rock´n´rollem posedlý, takže mi přijde zvláštní, když to lidé neví a neznají své kořeny.

Když koukám na tvé videa z karantény a na obal EP Covers From The Quarantine, kde jsi se svými psy, obklopen LP deskami a plakáty, říkám si, že asi budeš i velký sběratel desek a různých předmětů.

Mám toho hodně. Jako tenhle původní picture disk Sex Pistols, nikdy nehraný, mám tady kupu originálních časáků Creem, plakáty, japonský sedmipalec Silverhead, původní vydání Hanoi Rocks, spousta glamu, power popu. Nerad nakupuju desky tady v Georgii, je to o ničem, ale když jsme na turné po Evropě, tak to miluju. Když jsem byl v Amsterdamu, tak jsem tam sehnal všechno z glam rocku, to bylo naprosto skvělé.

Tuk Smith | Foto: Better Noise Music

Jednou z tvých nejoblíbenějších kapel jsou Cheap Trick. Před čtyřmi lety jsi dokonce měl příležitost si zahrát s nimi jednu skladbu na pódiu. Jaké to bylo? Bylo to pro tebe něco jako splněný sen?

Tohle byl rozhodně jeden z největších momentů mé tzv. kariéry. (smích) Důvod, proč mám tolik rád Cheap Trick je ten, že když se vždy pustím do psaní písniček a chci se nějak namotivovat, naběhnu na speciální hudební stravu, pokud to tak můžu nazvat. Dám bokem raritní záležitosti a soustředím se na velké skladatele a poslouchám opravdu velké interprety. Tihle umělci jsou obvykle velcí z nějakého důvodu, a to, že umí napsat skvělou píseň. Cheap Trick dle mě mají dokonalou směs rock´n´rollu a chytlavého power popu. Jsou tam emoce, chytlavé prvky, ale zároveň i ostré kytary a syrová síla. To mě přitahuje a vždycky mi sloužili jako jakási šablona. Když mi Rick Nielsen nabídl, abych si s nimi na pódiu zahrál Surrender, tak to byl opravdu velký zážitek. Hlavně jsme se poté spřátelili, sledujeme se na Instagramech, píšeme si maily. Pro mě je velká čest, když jsi uznán svým vlastním hrdinou. Cítíš se pak hned líp, protože styl, který já hraju, není v současnosti zrovna populární.

Jak vidíš budoucnost rock´n´rollu, když v posledních dvou letech je nejprodávanějším a nejposlouchanějším žánrem v Americe hip hop? Myslíš, že rock ještě někdy získá své prvenství zpět?

Záleží na tom, kdy se mě zeptáš. Ale na rovinu? V současnosti nejsem nijak pozitivní, co se týče budoucnosti rock´n´rollu a ani už nedoufám, že by se ten druh muziku, co mám rád, vrátil na výsluní. Nyní se vynořuje takový hybrid, kdy se používá autotune, pop punk ze začátku druhého tisíciletí se mísí s hip hopem a mnohdy to, co je dnes považováno za rock, nemá ani kytaru. Je to divné. Rock´n´roll se zmenšuje a stává se z něho undergroundovější záležitost. To ale neznamená, že bych ho přestal hrát, jsem v tomhle směru maniak a jsem do něj zamilovaný. Když slyším „Rock´n´roll se vrací,“ tak mě trochu přepadá deprese. Přijde mi, že lidi raději nosí trika s kapelama, než aby poslouchali jejich muziku. Když jdeš do obchoďáku, tak tam vidíš trika Kiss a Rolling Stones, ale lidi o těch kapelách neví vůbec nic. V dnešní době můžeš být jednoduše oklamán blbýma pózerama. Snažím se to ignorovat a hrát to, co chci a co mám rád.

Máš dva psy, kdo se ti o ně stará, když jsi na turné?

Tak to je legrační otázka. Dohlíží mi na ně má partnerka, pomáhá i máma. Samozřejmě mi na turné chybí. Jediné, co na nich nesnáším, jsou jejich psí chlupy. Dostanou se úplně všude. Nicméně pořád stojí za to je milovat. Slyším, že ti tam taky jeden štěká. Dovoluješ mu s tebou spát v posteli?

Ne, ale stejně tam spí.

A to je to, o čem mluvím.

Tagy Osobnost týdne Tuk Smith
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock & Pop, Rock & All, Rock History a nyní také Frontm...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY