Přejít k hlavnímu obsahu
Album Slepé mapy kapely Drtikol: nahrávka, která nepotřebuje velká gesta, aby šla po podstatě. | Foto: archiv kapely
Album Slepé mapy kapely Drtikol: nahrávka, která nepotřebuje velká gesta, aby šla po podstatě. | Foto: archiv kapely
Pavel Zelinka -

Drtikol po letech natočili desku, která roste z klidu a soustředění

Kapela Drtikol z Valašského Meziříčí se po bezmála třinácti letech vracejí s deskou, která nestaví na efektních gestech ani prvoplánové chytlavosti. Druhé album Slepé mapy naopak rozvíjí jejich dávný rukopis směrem k jemně vrstevnatému, niternému a trpělivě budovanému tvaru, v němž alternativní rock dýchá melancholií, soustředěností i tichým vnitřním napětím.

Drtikol patří k těm kapelám, které se v domácí alternativě nikdy netlačily do popředí za každou cenu, a možná i proto si kolem sebe od začátku budují zvláštní, lehce zamlžený svět. Vzešli z valašskomeziříčské scény už v roce 2010, svůj název i část estetiky vztáhli k odkazu Františka Drtikola a po debutu Pomalé děje z roku 2013 se na dlouho odmlčeli do režimu příležitostného koncertování, zkoušení a práce na jiných projektech. O to zajímavěji dnes působí návrat v podobě druhé desky Slepé mapy, která nevypadá jako opožděné dohánění ztraceného času, ale spíš jako nahrávka kapely, jež si musela na svůj další tvar jednoduše počkat. Důležitou roli v tom zjevně sehrál i producent Tomáš Neuwerth, jehož vliv se podle samotné kapely propsal nejen do zvuku, ale i do aranží a celkové podoby alba. Už to samo napovídá, že Slepé mapy nebudou jen návratem po letech, ale deskou, na níž se původní drtikolovská melancholie potkává s novou zvukovou barevností a stavbou písní.

Drtikol se na druhé desce Slepé mapy vracejí po dlouhé pauze jako kapela, u níž název najednou působí snad ještě výmluvněji než kdy dřív. Jestli se dřív mohlo zdát, že odkaz na Františka Drtikola je hlavně otázkou estetiky, tady začne dávat smysl i vnitřním nastavením nahrávky: v její usebranosti, tichém napětí i soustředění na to, co se odehrává pod povrchem. Ostatně sama kapela skrze verše zpěváka Milana Kuchynky novou desku rámuje představou života jako „slepé mapy“, kterou si člověk postupně dokresluje z vlastních zkušeností, víry i bloudění. V tomhle ohledu mohou Drtikol při poslechu připomenout některé polohy Zrní, a to i díky dikci Milana Kuchynky. Jenže zatímco kladenská kapela bývá otevřenější, společensky angažovanější a melodicky přístupnější, Drtikol působí spíš jako její submisivní sourozenec: méně nápadný, víc zacílený dovnitř, zato neméně soustředěný. A když k tomu připočteme někdejší vazbu na Daniela Salontaye z Longital i určitou civilní hloubku, která může připomenout Květy nebo tvorbu Deža Ursinyho, začnou se Slepé mapy jevit jako nahrávka, která nepotřebuje velká gesta, aby šla po podstatě.

Hudebně stojí Slepé mapy na souhře stabilní pětičlenné sestavy, kterou tvoří Milan Kuchynka (zpěv), Libor Nejedlý (kytara, klávesy), Václav Drda (kytara), Hynek Bartošek (basa) a Petr Chaňo (bicí). Už tohle obsazení napovídá, že Drtikol vyrůstají z kytarově alternativního základu, jenže na nové desce jej nenechávají v syrovém obrysu a dál jej rozvíjejí směrem k bohatší, barevnější instrumentaci. Důležitou roli v tom sehrál producent Tomáš Neuwerth, který se nepodepsal jen pod nahrávání, mix a zvukovou stránku alba, ale výrazně zasáhl i do finálních aranží a výběru skladeb. Jeho otisk je slyšet i přímo ve zvuku, protože do většiny písní přidal syntezátory a perkuse. Právě díky tomu působí Slepé mapy jako nahrávka, která si uchovává kapelní organičnost, ale zároveň ji jemně rozšiřuje o elektronické vrstvy a citlivě vystavěné nálady. Podobně přirozeně fungují i hosté: Olga Königová z ILLE dodává skladbě Liščí křehkost svým nezaměnitelným hlasem, Matěj Belko doplňuje závěrečnou skladbu Ukolébavce pro Olesu o klávesové a syntezátorové party a Alena Nejedlá vstupuje do Proudů II.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Výsledkem je deska, která nepůsobí přeprodukovaně, ale jako promyšleně vrstvený celek, v němž každý zásah slouží atmosféře písní. Slepé mapy zároveň přesvědčivě navazují na skoro třináct let starý debut Pomalé děje a ukazují, že rukopis Libora Nejedlého zůstává základním orientačním bodem hudby Drtikola. Kapela jej ale dnes obklopuje jemně propracovanějšími aranžemi a nenápadnými elektronickými vstupy, které její svět rozšiřují, nikoli přepisují. Výsledná hudební řeč tak může připomenout průsečík mezi Nierikou, Květy, Swordfishtrombones nebo Nylon Jail: alternativní rock, který neaspiruje na efektní exploze ani prvoplánovou chytlavost, ale sází na pomalý tah, soustředěnou dynamiku a sílu nenápadně gradované výpovědi.

V dnešní době hudební nadprodukce by bylo snadné Slepé mapy přehlédnout. Právě to by ale byla škoda. Drtikol totiž nepřicházejí s deskou, která by se vnucovala okázalými gesty, spíš s albem, jehož kvality se otevírají postupně a o to přesvědčivěji. I bez silného labelového nebo PR zázemí tak nabízejí nahrávku, která si zaslouží pozornost, ať už v současné studiové podobě, nebo později na chystaném vinylu a snad i na koncertních pódiích. Tahle recenze proto může být chápána jako nenápadné upozornění na kapelu, která neútočí na první signální, ale právě díky tomu může zůstat v posluchači o to déle.

Drtikol - Slepé mapy

Drtikol – Slepé mapy

Vlastní náklad, 2026, 00:38:53

80 %

Tagy Recenze alb Drtikol

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Pavel Zelinka
Jsem vystudovaný učitel zeměpisu, který nikdy pořádně neučil, bývalý skautský vedoucí, který miluje město, křesťan pořádající gotické koncerty. Láska k hudbě se nejprve zhmotnila na vlnách. Ve studentském Radio Strahov jsem nejprve vysílal a posléze ho 8 let vedl (od roku…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY