Meowlau rozkvetla z chaosu, který ještě nestačil vychladnout

Laura Jašková dosud stála spíš po straně reflektorů. Slovenští posluchači ji znají jako baskytaristku Billy Barman, vedle toho prošla i projektem Meowlau x Val, kde se drum’n’bassová energie potkávala s popovou přímočarostí a anglicky zpívanou klubovou svěžestí. Jenže sólové Kvety přinášejí mnohem zásadnější obrat než jen změnu jména na obalu. Meowlau se na nich poprvé staví doprostřed vlastního příběhu, přechází do slovenštiny a místo efektního úniku na taneční parket otevírá deník jednoho rozpadlého, chaotického a bolestně intenzivního období. Sama přiznává, že původně neměla ambici zpívat ani stát v sólové frontmanské pozici. Právě tahle neplánovanost je největší síla i riziko debutu. Kvety zkrátka nepůsobí jako promyšlený kariérní tah, ale jako nahrávka, která musela vzniknout dřív, než se její autorka znovu stačí schovat do emočního i muzikantského přítmí.

Kvety ale nejsou klasickou rozchodovou deskou, i když se v nich bolest z konce vztahu ozývá velmi silně. Meowlau spíš chronologicky zapisuje rok, ve kterém se osobní jistoty drolily rychleji, než je autorka stíhala pojmenovávat. V pořadu ArtCafé Českého rozhlasu Vltava sama Laura přiznala, že „verše zo mňa vychádzali samé a až neskôr som ja sama pochopila ich význam.“ I proto texty fungují nejlépe ve chvíli, kdy se nesnaží být literárně vybroušené, ale nechávají v sobě neuhlazenost prvního nárazu. Ruksak ještě nese melancholii zklamání a pocit selhání, Duša v koši už stejnou zranitelnost žene do tvrdší, dramatičtější podoby a Nemám výťah a nemám ani teba dokáže z obyčejného panelákového detailu udělat zkratku osamění. Meowlau neanalyzuje vztah s odstupem terapeuta, ale mluví z jeho trosek: chvíli bezbranně, chvíli vzdorovitě, chvíli skoro dětinsky přímočaře. Právě v tom je síla i slabina alba. Když tahle bezprostřednost trefí přesný obraz, bolí. Jako například hned v úvodní Spánok, kde autorka přiznává, že „bojím sa ti povedať nie“. Na druhou stranu, když se spokojí jen s opakováním stejného emočního gesta, začne působit až příliš průhledně. To je i případ Maléru s hostujícím Edovým Synem.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Hudebně Kvety drží pohromadě právě tím, že se nesnaží přikrývat vlastní nedokonalost velkými aranžérskými gesty. Producent Matej Turcer Lauru Jaškovou netlačí do naleštěného popu, ale pomáhá jí najít syrový tvar někde mezi špinavým indie popem i rockem, post-punkovou úzkostí a dozvuky klubové minulosti. V Ruksaku ještě přežívá měkčí melancholie a písničkářská přímočarost, Nemám výťah a nemám ani teba už stojí na strohé sídlištní nervozitě, kde je kytarové předivo s post-punkovým stínem poháněné rovnou osmdesátkovou rytmikou. Duša v koši pak album žene k temnějšímu, dramatičtějšímu napětí, v němž se kytarový tlak potkává s drum’n‘bassovým rytmickým tahem. Titulní Kvety pak zní jak srážka rané Prouzy s Gufrau. Shodnou se post-punkovém základu, ale zatímco Prouza ve svých skladbách prolézala zatuchlé rozvaliny, aby se utvrzovala ve svém bolestínství, Meowlau se trápí s mobilem v ruce a snaží se vykřičet svá trápení přes sociální sítě.

Krátká stopáž desce prospívá: Meowlau nepotřebuje rozmáchlou výstavbu, spíš opakovaně vrhá posluchače do jednoho sevřeného pocitu. Zároveň právě tady naráží na svůj limit. Některé skladby spoléhají na podobný model naléhavého refrénu, nervního opakování a úsporného zvukového prostoru. To je daň chvatu, ve kterém deska vznikla a díky kterému mohla posluchačům doručit opravdu čerstvé nálady a myšlenky.

Debut Laury Jaškové je syrový, krátký, místy roztřesený a právě proto přesvědčivý. Nepředstírá velkou generační výpověď, ale v nejlepších momentech se jí nebezpečně přibližuje, protože osobní chaos dokáže přeložit do obrazů, v nichž se může poznat víc lidí než jen jejich autorka. Kvety tak fungují jako záznam vnitřního úklidu po bouři: ještě je v něm nepořádek, ještě všechno neleží na svém místě, ale právě proto z něj jde cítit život.

Meowlau – Kvety

Virgin Music, 2026, 00:28:32

70 %