Rufus Miller: V kapele je nejdůležitější naslouchat ostatním

Skládáte někdy hudbu všichni společně? Nebo je to tak, že ty, Rufusi, přineseš nápady a ostatní se řídí tvými instrukcemi? Jak to ve tvé současné kapele funguje?

Rufus: Na novém albu jsme s Andym rozhodně psali hudbu hodně společně. A to bylo opravdu moc fajn. Obecně mám rád spolupráci. Ale mou hlavní myšlenkou během posledních tří let bylo dát dohromady opravdu dobrou partu, která by mohla růst jako kapela, a ne jako sólový projekt. Takže kolektivnější přístup.

Rufusi a Andy, vy dva spolupracujete už několik let. Zato Bob je v kapele nováček, je to tak?

Bob: Jo, od loňského dubna… vlastně března.

Musel jsi absolvovat konkurz, nebo zafungovalo třeba doporučení přes kámoše?

Bob: Vlastně jsem s Rufusem hrál už dřív v jiné kapele – Hella Morgan, což je kapela kolem Elly Morgan, talentované zpěvačky ze severního Londýna. Tak jsme se s Rufusem poznali. A pak mě požádal, jestli bych nešel na konkurz do jeho vlastní kapely. Myslím, že to bylo někdy v říjnu, listopadu roku 2024. A v červnu 2025 jsem se k nim poprvé přidal na turné do České republiky.

Ano, loni jste v Česku koncertovali hodně a teď jste zpátky. Co je pro vás na České republice zajímavé? Jak jste si mohli všimnout během koncertu, lidi tady moc netančí, i když je k tomu vyzýváte. (smích)

Andy: Máme tady obrovské štěstí na promotérku (Jana Hrušková – promotérka, pozn. aut.), která nám věří, má opravdu ráda naši hudbu, Rufusův songwriting, a aktivně nás tady v Česku podporuje.

Rufus: Jo, je to skvělé. A vlastně myslím, že lidi tady na hudbu reagují opravdu dobře. A máme velké štěstí, že tu máme tenhle tým, tuhle „rodinu“, která se o nás stará a strašně nám to celé usnadňuje. Spousta kapel takovou možnost nemá. Jsme za to moc vděční. Možná to takhle nefunguje v jiných zemích, ale jsme strašně rádi, že to funguje právě tady.

Takže máte v Česku víc koncertních zastávek než třeba v Polsku nebo na Slovensku?

Rufus: Zkoušeli jsme na jedno z turné přidat Polsko, myslím, že to bylo v listopadu 2024. Našli jsme mladou kapelu, která nám řekla: „Jo, přijeďte zahrát.“ Ale nakonec jsme na tom Polsku spíš prodělali.

Máme štěstí, že nám Jana možná pomůže dostat se i do dalších zemí. A pokud ne, tak jsme samozřejmě vždycky otevření bookingovým agentům. Hodně je to o lidech kolem, o týmu. Já to potřebuju, my všichni to potřebujeme – tým, rodinnou mentalitu.

Co jako lídr kapely potřebuješ od svých spoluhráčů? Jaké vlastnosti – lidsky i muzikantsky – jsou pro tebe důležité?

Rufus: Myslím, že to nejdůležitější v kapele – taková ta „zenová“ úroveň – je opravdu naslouchat ostatním. To je úplně klíčové. My se navzájem opravdu posloucháme. A jsme jen tři, takže se můžeme hodně soustředit na to, co dělají ostatní.

Jediná šance, jak můžu já sám znít dobře – v mém případě coby frontman a kytarista – je snažit se, aby zněli skvěle tihle kluci. To je to nejdůležitější. A oni dělají totéž pro mě. Tak podle mě vzniká skvělá hudba. Jakmile to začne být stylem „je to jen o mně“, tak už jsi vlastně ztracený. Je úplně jedno, jak dobře hraješ.

A co vy dva, Andy a Bobe? Jak si vytváříte vlastní kreativní prostor a zároveň podporujete kapelu? A máte i vlastní hudební projekty, kde jste lídry?

Andy: Já jsem vždycky hrál s ostatními lidmi, spíš v takové podpůrné roli. Ale to je v pohodě, mám to rád. A pořád můžu přinášet vlastní nápady, obzvlášť v tříčlenné kapele, kde musí být všechno stručné a jasné.

Bob: Pro mě je to teď ideální stav. Nejvíc mě baví sloužit hudbě a hrát to, co si myslím, že ta hudba potřebuje. Když to znamená, že tam můžu přidat něco ze sebe, tak to udělám. Ale někdy prostě jen držím tempo – a to je taky v pořádku.

Pro mě je to celé o hudbě a o tom, nechat ji žít, aniž by člověk protlačoval svoje ego. Je to hodně tenká hranice, kterou je strašně snadné překročit. Snažím se ji nepřekračovat a držet se hudebních aspektů namísto principu: „Hele, dívejte se na mě“.

Jaké jsou vaše hudební kořeny? Bobe, někdy mi tvoje bubnování přišlo až lehce najazzlé...

Bob: Studoval jsem hudbu v Holandsku, kde jsem získal bakalářský titul v oboru pop music. Bylo to hlavně pop a rock, ale měl jsem i vedlejší obor jazz a latinskoamerickou hudbu.

Andy: Já jsem začal hrát rockovou baskytaru, když mi bylo asi patnáct. Předtím jsem hrál na kytaru. Pak mi někdo řekl: „Nechceš hrát v kapele na basu?“ Tak jsem si koupil basu a od té doby jsem se vlastně neohlédl zpátky.

A Andy a Rufusi, jak jste se vlastně potkali vy dva?

Rufus: Na koncertě v Londýně, v jihovýchodní části, někde kolem New Cross. Já jsem tehdy právě přestal pracovat se Stingem a říkal jsem si: „Nevím, co teď. Chci najít kapelu. Hraje tady někdo na basu?“ A skoro okamžitě jsem potkal Andyho – díky jeho úžasné partnerce Catherine. Ona to tak trochu pomáhala dát dohromady. A pak když...

Andy: Aha, to jsem vůbec nevěděl! (smích) Já myslel, že jsme se prostě potkali, koukl jsem se na jeho muziku a ozval se mu. Ale ne... ono už to mělo nějaké podhoubí! (smích)

Rufus: Jeho partnerka nám pomohla. Řekla: „Můj partner by se k tobě fakt hodil.“ A Andy se naučil všechny písničky. To se mi nikdy předtím nestalo. Nikdy jsem neměl baskytaristu – a teď jsem potkal nového člověka, který se naučil kompletní materiál. Nemusel jsem mu skoro nic ukazovat. A teď spolu píšeme písně.

To je skvělé. Když jsem si poslechla všechna vaše alba najednou, všimla jsem si, jak se vaše hudba postupně vyvíjí, roste. Teď tam jsou dost výrazné basové linky – a už chápu proč. (smích)

Rufus: Na prvních dvou albech jsem hrál basu já. Byla tam mnohem pasivnější, subtilnější. Mít někoho, kdo do basového partu, doprovodných vokálů a psaní vloží svou osobnost, tomu celému úplně vdechne nový život. A oba jsme z Londýna, takže to má teď víc londýnský zvuk. První dvě alba byla nahraná v Kodani, jsou pro mě víc zasněná. Teď je to tvrdší, temnější.

Baskytarista Marek Bero říká, že londýnská scéna je dost tvrdá. Že musíš být hodně soutěživý a zároveň pořád říkat: „Zrovna na něčem pracuju…“, hrát koncerty zadarmo, jen aby ses zviditelnil. A dneska během koncertu jsi, Rufusi, řekl něco jako: „Strávil jsem v Londýně až moc času.“ Co jsi tím myslel?

Rufus: Jsem z Londýna, narodil jsem se tam – a mám pocit, že velká část mého úspěchu, možná šest, sedm let, možná i deset, byla pořád jen o pohybu a cestování. Neustále. A teď mám pocit, že jsem strašně zakořeněný v londýnské komunitě, kterou mám rád.

Ale jsem tam už tak dlouho, že… Můj táta to popsal asi takhle: „Někdy se cítíš jako stará pohovka. Nemůžou se tě zbavit.“ Už nejsi ta mladá, žhavá, svěží kapela. Spíš je to takové: „Jó, Rufus.“ Trochu jako Lemmy – prostě tady někdy vždycky byl. A pak odešel do L. A. a začaly se dít věci. Takže určitou mou část strašně baví jezdit sem do Česka, protože tady můžu sám sebe znovu objevit. Můžu tady začít znovu s úplně novými lidmi. A to je vzrušující.

O jakých dalších místech bys uvažoval, kde bys mohl začít znovu?

Rufus: Kodaň byla skvělá. Žít tam čtyři roky mi strašně pomohlo. Ale těžko říct. Dívám se na Spotify, Apple Music – kde nás lidi poslouchají – a hodně je to Nizozemsko, odkud je Bob. Takže by bylo fajn žít tam. Taky Německo by bylo super. Hodně posluchačů máme i z Francie. Ale Česko mám fakt rád, protože jsem si tady už udělal spoustu přátel.

Když skládáš nové písně, stává se ti někdy, že tě některé skladby nebo autoři inspirují tak silně, že se ti jejich melodie zavrtají do hlavy až moc a musíš se jim vyhýbat?

Rufus: Myslím, že všechny písně, které jsem napsal, jsou vlastně „earworm“ písně – takové, co mně ani nám všem v kapele nejdou dostat z hlavy. A pak je prostě musím dokončit. Takže tyhle věci vyhledávám cíleně. Beru to jako signál, že tam je něco zajímavého, když mi hudební motiv nejde dostat pryč z hlavy.

A je skvělé, když máš někoho, s kým můžeš psát, protože si spolu řeknete: „Hele, měli bychom tuhle píseň, ten riff nebo melodii dodělat. Chce to ještě jednu melodii nebo další část.“ Pochopil jsem tvou otázku správně?

Možná jsem myslela spíš ten případ, když chceš napsat něco nového a pak si uvědomíš: „Aha, tohle už někdo napsal. Je to až moc podobné.“

Rufus: Myslím, že někdy nejlepší písně vzniknou právě tehdy, když máš nějakou skladbu hrozně ráda, ale nedokážeš se donutit pořádně se ji naučit. Takže složíš vlastní poctu té původní skladbě. A myslím, že to, co děláme my, je určitě pocta pozdním osmdesátkám, raným devadesátkám, nebo i začátku nultých let – alternativě, grungi, psychedelii, tomu celému hnutí. Narodil jsem se v roce 1985, takže jsme všichni přibližně ze stejné generace.

Když už mluvíme o věku – kdy ses narodil ty, Bobe?

Bob: V roce 1994. Takže jsem asi o deset let mladší. Dobře, dobře. Ale pořád je to víceméně stejná generace. (smích)

Rufusi, strávil jsi šest let jako kytarista ve Stingově kapele. V rozhovoru pro magazín Headliner jsi zmínil, že Sting měl před koncerty hodně přísnou disciplínu a rozcvičku. Inspiroval by ses rád sám některou částí té jeho zahřívací rutiny? A doporučil bys to i dalším muzikantům?

Rufus: Musím být opatrný, protože nechci prozrazovat všechna jeho tajemství. (smích)

Samozřejmě, pokud to není tajné...

Rufus: Ne, v zásadě šlo o hlasové rozcvičky, nikdy nepít alkohol před koncertem, to jsme dodržovali všichni. Být na místě v předstihu. Byl to skoro až vojenský přístup. On býval učitelem, takže je hodně disciplinovaný, soustředěný. Dělá hlasové rozcvičky, jí zdravě, šetří hlas, mezi koncerty moc nemluví. Vždy se v backstagi rozehrává na kytaru nebo basu. Je vidět, že to bere nesmírně vážně, být na absolutní špičce.

Samozřejmě jsem chtěl dělat totéž. A lidi, které si k sobě vybírá – členy kapely – to mají stejně. Takže jsem si z toho hodně vzal. Tadyhle kluci by ti to potvrdili. Před koncertem vždycky chodím a dělám „Óóóó!“ (předvádí hlasové cvičení)

Ty sám jsi také učitel – hodně jsi učil kytaru. Které součásti učitelského přístupu používáš jako muzikant na pódiu?

Rufus: Učení miluju. Učím od nějakých čtrnácti, patnácti let. Vždycky to byla moje práce. Mám pocit, že se učím od každého svého studenta, bez ohledu na jeho úroveň. Každý má svůj jedinečný rukopis. A protože v naší muzice hodně přeskakujeme mezi žánry, spousta toho, co jsem se naučil od studentů, se pak promítá i do mé hudby.

Teď bych chtěla, aby každý z vás jmenoval jednu věc ze svého gearu – něco, co opravdu formovalo váš zvuk a posunulo vás dál. Něco zásadního.

Bob: Pro mě by to byla bubenická stolička – jinak bych musel stát. (smích)
Ne, počkej… musím se nad tím zamyslet. Momentálně mám docela základní setup: tři tomy a dva činely. A vlastně mi nic nechybí. Spíš je to tak, že mám jen jeden crash stojan, a to mě nutí být kreativnější – dostat maximum ze dvou činelů místo tří.

Normálně máš na pravé straně druhý crash, takže můžeš hrát na činely oběma rukama. Ale protože ho nemám – a vlastně ho ani nepotřebuju –, nutí mě to hrát jinak, frázovat přechody jinak. Může to být omezující, ale zároveň to otevírá nové možnosti. Takže nejde ani tak o konkrétní kus vybavení, ale spíš o samotné nastavení. Možná ani nepotřebuju víc, než mám teď.

Takže méně vybavení znamená více prostoru.

Bob: Přesně tak. Méně je více.

A co ostatní? Andy, jaký je tvůj „gear hack“?

Andy: Prostě mít nástroj, který miluješ a kterému věříš, že zní dobře.

Kolik máš baskytar?

Andy: Jen tři. A tahle se hodí ke zvuku kapely. Je to Sandberg California Central s humbuckerem – jedním snímačem. Je skvěle hratelná, má velký zvuk a dělá přesně to, co od ní chci.

A co Rufus a jeho gear?

Rufus: Taky mám rád přístup „méně je více“. Čím méně pedálů, tím líp. Myslím, že v londýnské scéně neznám nikoho s menším pedalboardem, než mám já – a to se mi vlastně líbí. Pro mě je ale klíčová kytara. Tahle byla vyrobená přímo pro mě, přesně podle mých představ. Jeden humbucker, coil tap. Taková Les Paul Junior varianta. Vím, že je to skoro svatokrádež, mít humbucker v Les Paul Junioru, ale tenhle chlap to udělal fakt skvěle – Bruce Nelson, vyrábí kopie kytar v Kalifornii a fakt to umí.

Není těžká. Dřív jsem hrál na klasické Les Pauly a úplně mi ničily záda. Tahle je lehká a hraje se na ni strašně snadno. Máš méně možností, takže si musíš vytvářet zvuky způsobem hry, dynamikou, coil tapem. Je to dříč, pracovní nástroj. A jsem strašně rád, že ji mám.

Je to velká součást mé identity, hlavně u sólových projektů, protože pořád měním ladění – a tahle kytara to zvládá. U jiných kytar je to hrozně složité, přeladění trvá věčnost. Tahle to prostě dá.

Povězte mi ještě něco víc o středečním koncertě v Praze v Akropoli. Jste zvyklí hrát na podobně velkých pódiích, a pak přijdete sem – do malého, schovaného klubu v Táboře. Já ho třeba vůbec nemohla najít. Je to takové insiderské místo.

Bob: Jo, zní to možná trochu jako klišé, ale já opravdu věřím, že nezáleží na tom, pro kolik lidí hraješ – vždycky to musíš odehrát naplno. I kdyby před tebou sedělo pět lidí, kůň a kráva, stejně to musíš dát. Je to výměna energie. Vrací se to k tomu starému principu: dáš energii publiku, publikum ji vrátí tobě a vznikne taková výměna. A vlastně je úplně jedno, kde hraješ.

Rufus: Tu energii jsme cítili. Byli jsme šťastní hoši. Upřímně nás to překvapilo. Někdy je to tak, že čím větší koncert, tím těžší je vytvořit atmosféru. Ale tady to nějak fungovalo skvěle.

V Praze jsme na koncertě měli Vlada – je to hlavní postava z Cult of Fire. Už jsme se s ním dřív potkali, protože já jsem obrovský fanoušek metalu. Je fakt skvělé znát někoho, kdo je v jedné z největších blackmetalových kapel – nebo white metalových, nevím, jak tomu říká, je to vlastně takový hinduistický metal. A je to strašně fajn chlap.

Nevím úplně, co si o nás myslel, ale koncert se mu líbil a já ho viděl v publiku. Byl tam takový pocit, že jsme všichni na jedné vlně. A lidi, kteří možná váhali, si najednou jakoby řekli: „Počkat, tohle je fakt něco. Tohle je dobré.“

Jo, protože ve vaší hudbě je toho hodně dohromady – grunge, hardcore, takové ty „kladiva“, na která se skvěle tancuje. A pak melodické části, balady... Je to hodně barevné.

Bob: Myslím, že setlist, který teď máme, je hodně dobře vyvážený. Jsou tam tišší, veselejší věci a má to hezkou flow. Myslím, že jsme publikum vzali na takový výlet – tím, jak byl set postavený. A jak už říkal Ruf, byli s námi od první písničky. Nebyl moment, kdy bychom měli pocit, že musíme zabrat víc, abychom si je znovu získali.