Maella: Hudba je to, proč jsem tady

Právě tady ve Slávii jste se prý před bezmála deseti lety rozhodla k zásadní životní změně. Jak to vlastně tehdy bylo?

V září to bude deset let, co jsem se odhodlala zanechat studií na pražské filozofické fakultě a odejít do Londýna. Právě tady, v kavárně Slavia, kam jsem se chodila učit na zkoušky, jsem si v jednu chvíli řekla dost. Měla jsem strašně moc učení a věděla jsem, že jestli chci zpívat a psát hudbu, tak musím pryč. K tomu velkému rozhodnutí odejít do Anglie přispěl jeden z mých spolužáků na fildě, když mi řekl o univerzitě BIMM, která má pobočky nejen v Anglii, ale i v Irsku nebo v Berlíně. On se hlásil do berlínské pobočky a mě to nahlodalo a řekla jsem si, že pokud chci dělat hudbu full time, musím to taky zkusit – a rovnou v té Anglii. 

Do Londýna jste odcházela velmi mladá, bylo těžké dát sbohem rodičům, kamarádům, vyvázat se z českých poměrů?

Měla jsem to snadnější v tom, že jsem se do Anglie hrozně těšila. Lákalo mě odjet, brala jsem to jako dobrodružství. Začátky byly plné adrenalinu a vzrušení, až pak přišel náraz tvrdé reality, kdy jsem si uvědomila, jak těžké je živobytí v Londýně a jak je to tam složité jen s bydlením. Nájmy byly extrémně drahé na to, co člověk získal ze stipendia. Bydlela jsem v bytě, kde se procházeli krysy, ale byla jsem ráda, že mám vůbec kde být. Zvykala jsem si i na soužití se spolubydlícími, v Čechách jsem žila s rodiči v rodinném domě a v Londýně jsem najednou sdílela prostor s úplně cizími lidmi z různých zemí a kultur. První roky v Londýně, to byl zvláštní kontrast mezi radostí z toho, že můžu studovat hudbu na prestižní škole, a životními podmínkami, které jsem k tomu měla. 

Studia na BIMM asi taky nebyla nic levného. Jak jste to zvládala?

Už v Praze jsem si o škole všechno zjistila, takže jsem nešla úplně do neznáma. V Anglii si univerzity platíte a zároveň musíte často počítat i s náklady na ubytování, protože třeba BIMM nemá žádný kampus, který by byl součástí školy. Musela jsem si tak zajistit nejen stipendium, ale i studentskou půjčku, což tehdy ještě bylo možné. Měla jsem totiž štěstí, že jsem v Londýně začínala v době, kdy ještě neplatil brexit. Ten sice prošel referendem v roce 2016, ale v platnost vstoupil až v roce 2020 – a já ty čtyři roky využila k tomu, abych svůj pobyt v Británii zlegalizovala. Díky tomu mám dneska takzvaný settled status, to znamená, že můžu v Británii prožít klidně celý život. 

BIMM, tedy British and Irish Modern Music Institute se pyšní tím, že až osmdesát procent absolventů se dokáže hudbou uživit. V čem je ta škola tak výjimečná, co jste při studiích nejvíc oceňovala?

Asi to, že jsme byli neustále podporováni v tvorbě. Já studovala songwriting a musela jsem pořád skládat. Byli jsme vedení k tomu, že tvorba není čekání na nějakou zázračnou múzu, že důležitější je zvládnout základy té profese. Všude kolem mě byli lidi, kteří toužili dělat to samé, co já, člověk byl součástí výjimečně tvůrčího prostředí. Ze středoškolských studií v Čechách jsem byla zvyklá na to, že mě obklopovali lidé akademicky zaměření, kdežto v Anglii nás vedli k praktickému řemeslu. Taky nám škola umožnila vystupovat na různých zajímavých scénách, já měla třeba možnost zahrát si na Y Not Festival a 2000 Trees, což jsou docela známé britské festivaly.

Předpokládám, že jste taky měli přístup do nahrávacích studií.

Přesně, to bylo skvělé, mohli jsme se zavřít do studia a být tam denně třeba tři hodiny. Současně jsme ale měli nastavený pomyslný timer – za ty tři hodiny jsme museli napsat písničku. Na BIMM jsem navázala ještě magisterskými studii na Tileyardu, kde jsem se víc zaměřila na hudební produkci. Tam bylo úžasné, že měl každý svého mentora. Tím mým byl Martyn Ware známý ze skupiny Human League, který monitoroval moji finální práci, kdy jsem musela napsat rovnou celé album. To byla taky důležitá zkušenost, být v úzkém kontaktu s takovou legendou.

Jak jste vlastně dospěla k přesvědčení, že vaší cestou je hudba, co tomu předcházelo?

Od malička jsem byla hodně kreativní. Můj táta je jazzový hudebník a moje mamka nakladatelka, takže jsem v uměleckém prostředí vyrostla. Naši mě do ničeho nenutili, ale tím, že oba měli kreativní profese, tak mě přirozeně inspirovali k tomu, abych hledala možnosti, jak sama tvořit. Začalo to už na základní škole, kde jsem se učila francouzsky a abych si zapamatovala francouzské texty a dialogy, vytvářela jsem v tom jazyce písničky na GarageBandu, čistě proto, abych si zapamatovala slovíčka. Tím jsem už v ranném věku získala potřebu skládat, už to ve mně bylo. Pak jsem nastoupila na anglické gymnázium The English College in Prague, kde jsem taky dost bojovala, byla to těžká škola a studium mě od hudby docela odvádělo. 

Odradit jste se ale nenechala.

Nene, i tak jsem stihla zakládat různé kapely a už v průběhu gymplu jsem hodně hrála, třeba v Rock Café a dalších malých klubech. A jak jsem se začala rozjíždět, podepsala jsem smlouvu s labelem Davida Landštofa Tranzistor a plánovala se dál rozvíjet tady, v českém prostředí. Jenže v Česku v tu dobu nebyla žádná škola, kde by se studovala populární hudba, jen Ježkárna, která je zaměřená spíš na jazz a klasiku – ale já chtěla dělat pop. A tak jsem si dala přihlášku na filozofickou fakultu a začala studovat literaturu, protože miluju knížky a potřebovala jsem mít něco, co by mě k hudbě aspoň inspirovalo.

Už jste zmínila svého tátu, známého kontrabasistu, který se pohybuje hlavně na jazzové scéně, ale hrál i s Lubošem Andrštem nebo Dežo Ursinym. Jak ovlivnil váš vkus a hudební směřování?

Hodně, protože i když je jazzman, vždy miloval pop, poslouchal Stinga, Madonnu, dokonce i Abbu mi pouštěl. Pamatuju se, jak říkal, že to je geniální songwriting, i když před svými jazzovými kolegy nemohl přiznat, že má Abbu rád. Takhle mi odmala zprostředkovával hudbu, díky němu jsem poznala třeba i Massive Attack, jejichž deska Heligoland mi úplně změnila život. Když jsem to album slyšela poprvé, ty intimní vokály s výraznou basou, říkala jsem si, že takhle bych chtěla, aby jednou zněla moje hudba. Táta mě dost posluchačsky mě utvářel a já jsem mu za to dodnes vděčná.

Jak byste charakterizovala svůj hudební projev a autorskou tvorbu? Jste spíš solitér, nebo se raději obklopujete spoluhráči a dalšími osobnostmi?

Určitě jsem spíš solitér. Hudbu tvořím nejradši sama, skládám, píšu i nástroje si nahrávám většinou sama. Tvorba je pro mě hodně osobní věc. A taky intimní. Když něco dávám dohromady, potřebuju být sama se sebou, nejlíp být někde zavřená, aby o mně nikdo nevěděl. To se pak úplně ponořím do nálady, kterou chci vytvořit. Ale našla jsem si i úžasného koproducenta Stevena Ansella, se kterým spolupracuju poslední čtyři roky. Funguje to tak, že si napíšu hudbu, slova, nahraju všechny nástroje, a tím vznikne demo, se kterým pak jedu za Stevenem do Brightonu, kde žije a kde má taky svou kapelu Blood Red Shoes, možná ji někdo zná. Naštěstí je to z Londýna do Brightonu jen hodinka cesty, takže sednu do vlaku a za chvíli už se Stevenem ve studiu mícháme a produkujeme. Dokáže mým nápadům vtisknout ten potřebný lesk.

Brighton proslul jako město umělců a muzikantů. Má pořád to specifické podhoubí, je kumšt z města pořád cítit? 

Brighton je unikátní místo. Snad každý se tam věnuje nějakému umění, ať jsou to muzikanti, fotografové nebo lidi od filmu. Žije tam hodně mladých lidí, od dvaceti do čtyřiceti, tím pádem je to hodně kreativní a v zásadě moc přátelské město. Navíc je tam o dost levněji než v Londýně, i když i v Brightonu teď začínají ceny stoupat, protože tím, že je to i přímořské letovisko, tak se tam hodně lidí z Londýna stěhuje natrvalo. Jinak je ale Brighton prostě cool spot. 

Máte už za sebou radu singlů a několik EP alb, ale nejvíc vás zviditelnila skladba Tudu Tudu Tu, která zní v netflixovském seriálu Geek Girl. Mělo zařazení vaší skladby do seriálu s globálním dosahem řekněme komerční dopad?

Určitě, díky seriálu mi přibyli fanoušci na koncertech a zvýšil se i počet listeners na mém Spotify. Hodně tomu pomohla aplikace Shazam, která umí na základě úryvku z určité písničky detekovat jejího autora. A pak je taky skvělé mít Geek Girl ve svém sívíčku, protože písnička Tudu Tudu Tu byla do seriálu vybrána respektovaným supervizorem, který se jmenuje Matt Biffa a vybírá hudbu k největším filmovým projektům. V tomhle směru je jednou z nejuznávanějších postav v Anglii. 

Jak se vlastně daří nezávislému tvůrci v britském prostředí? Musíte se i manažersky ohánět?

Přesně tak, hudbu vnímám jako jakýkoli jiný byznys. Na svou kariéru se dívám jako na startup, je to úplně stejný princip, jako když člověk rozjíždí nějaký komerční projekt. Existuje romantická idea, že vás jako muzikanta někdo velký objeví a vy se stanete přes noc slavným. Ale ve skutečnosti to už takhle nechodí. Každý muzikant v Anglii se musí o svou kariéru starat jako o svůj podnik. To mě naučila léta v Londýně. Všechno, co jsem tam dokázala, jsem si musela tvrdě vybojovat. Manažeruju se sama, ale hodně mi teď pomáhá můj manžel, který vystudoval obchodní management a má na to talent. Ukázal mi, jak je důležité být vidět, třeba i na sociálních sítích, že nejde být jen zpěvačka a skladatelka, ale že to člověk musí vzít do rukou komplexně. A třeba i zkoušet možnosti songwritingu pro jiné umělce, což taky dělám. 

Pro koho píšete?

Třeba s Adonxem jsme napsali písničku, která loni zazněla v Eurovizi, pomáhala jsem s texty Báře Mochowé… Ale taky píšu melodie nebo slova naslepo a nabízím je přes jednu webovou stránku různým zpěvákům a zpěvačkám nebo třeba i dýdžejům. Jsem vedená taky v agentuře, přes kterou občas přicházejí nabídky zkusit napsat písničku pro film nebo seriál. I když se moje věc nakonec do filmu nedostane, dostanu za to nějaké peníze. Člověk zkrátka musí hledat různé příležitosti. 

Pohybujete se jak na londýnské, tak na české scéně. Jak se liší londýnská a pražská hudební komunita? Dají se ta podhoubí vůbec srovnat? 

Myslím, že teď je tady v Čechách hodně zajímavých lidí, jak se svět otevírá, lepší se to. V Anglii je samozřejmě výhoda, že vás ta obrovská konkurence vede k tomu, snažit se být lepší a lepší. Tam je důležité hledat si svou cestu, být jiný než ostatní. Nejde jen o to, že hezky zpíváte nebo máte dobrou písničku, ale i o to, jaký máte názor a co reprezentujete, jaké lidi oslovujete. Londýn člověka donutí takhle uvažovat, protože tam je nezbytné nějak se zviditelnit. Oproti tomu v Čechách je scéna menší a je tu logicky menší konkurence, i když nechci říct, že je tu snadné prorazit. Jen v té Anglii je to prostě jiný level, tam se fakt bojuje.

Loni jste vystoupila na velkých českých festivalech – na Rock for People, United Islands nebo na Metronomu. Bylo složité dostat se na lineup tak zásadních akcí?

Mám štěstí, že můj český booking mají na starosti Šárka Chomoutová a Tomáš Lacina z agentury Wisemusic, která se stará třeba i o Annet X a Sofiana Medjmedje. Hlavně díky Šárce a Tomášovi jsem se dostala na velké festivalové scény. Byla jsem, pravda, trochu nervózní, protože třeba na Rock for People jsme hráli ve stejné době jako headlineři Fontaines D.C., navíc kolem půlnoci. Ale nakonec přišlo hodně lidí, měli jsme úplně plný sál. Festivaly jsou skvělá příležitost, jak o sobě dát vědět, já mám navíc ráda velká jeviště, baví mě to tam víc, než v klubech, protože hudba na velké stagi má větší náboj a muzika může mít rockovější podání, než na nahrávkách. A taky ráda tancuju a dělám koncertní show, což na velkém pódiu vyzní úplně jinak.

Když vystupujete v Anglii, jsou to spíš menší prostory?

Tam hrajeme sice v pajzlech, ale v super pajzlech! Koncertní kultura v Anglii je jiná, hodně se tam chodí do maličkých pubs, co vypadají, jak vypadají, ale zase mají velkou reputaci nebo je vede někdo hodně uznávaný. Pokud se do takového klubu dostanete, získáváte automaticky renomé. Já třeba hrozně toužila zahrát si v klubu Windmill Brixton, to je taková londýnská mekka, i bookeři, kteří zajišťují hvězdy pro mezinárodní festivaly, to místo dobře znají. Ale dostat se tam není jednoduché, mě to trvalo asi pět nebo šest let. Nakonec jsem tu možnost dostala a už jsem tam hrála několikrát, dneska je to dokonce něco jako moje domovská londýnská adresa. I díky těmhle kultovním místům je klubová scéna v Anglii  hodně živá a trošku punkovější než v Čechách. Jede tam nezávislá scéna a lidi na koncerty chodí asi víc než tady v Česku. 

Letos jste vydala debutový český singl s písní Splývám a taky první česky zpívaný duet Nebe padá. Byla pro vás tvorba v mateřském jazyce v něčem náročnější nebo závaznější?

Já měla v češtině strašný blok, protože můj mateřský jazyk je tím, jak dlouho už v Anglii jsem, trošku kostrbatý. Ale pak jsem si řekla, že to nesmím brát zase tak vážně. Já jsem typ člověka, který potřebuje jít do všeho po hlavě, nemám ráda, když se s něčím dlouho mažu, protože pak nic neudělám. Jsem perfekcionistka v tom, že mi záleží na kvalitě, a své nápady chci dotáhnout do konce, ale na druhou stranu si potřebuju všechno vyzkoušet na vlastní kůži a třeba se i spálit, pořád je to lepší, než o tom věčně teoretizovat. Takže jsem si řekla „fuck it!“ a napsala svůj první český song a vzápětí i druhý, duet s Petrofskim. Jsem za to ráda, protože jsem se češtině konečně otevřela a zbavila se toho studu. Co bude dál, to se uvidí, určitě nebudu tvořit jen v češtině, spíš si myslím, že se to stane občas. Ale každopádně jsem ráda, že ty české písničky mám.

Jsou české písně předzvěstí toho, že se chystáte víc orientovat na zdejší scénu?

Je to tak, přece jen jsem Češka a je hezké, když se člověk vrací ke svému rodnému jazyku. Když jsem vyrůstala, všichni včetně mě si tady romantizovali Anglii a Ameriku a tvrdili, že tam je přece všechno lepší. To, že dneska zpívám česky, beru i jako příznak dospívání. Dřív jsem byla rebelka, která všechno české odmítala, ale došlo mi, že i když žiju v Anglii a mluvím vesměs anglicky, čeština je pořád můj jazyk. Když ji kolem sebe slyším, uvědomuju si, kde je můj domov. 

Splývám je součástí vašeho posledního EP If Only, které tvoří šest songů provázených šesti videoklipy, které dohromady tvoří jeden krátký film s výrazným vizuálním stylem. Jak se projekt rodil?

Vlastně to tak vyplynulo. If Only původně nemělo obrazový rozměr, ale už když jsem ty písně psala, objevovala se v nich jednotící témata, různé pocity a nálady, kterými jsem procházela. Já se hodně inspiruju filmy, které jsem viděla, a dost mě ovlivnila hororová komedie Saltburn, vizualitou, postavami, energií mezi filmovými hrdiny. Písničku God Damn jsem napsala právě na základě filmu Saltburn. Ale ta inspirace se zprvu odrážela jen v hudbě, vizuálně to provázal až režisér Ruy Okamura, což je můj kámoš z dětství. Chodili jsme spolu na školu a dnes je to můj hlavní kreativní partner v oblasti klipů. Poslala jsem mu svoje písničky a spolu jsme vytvořili obrazový svět If Only, tu temnou upírskou estetiku. 

Vnímáte Ruye Okamuru i jako člověka, který svým způsobem formuje vaši image?

Co se týče mojí vizuální identity, je Ruy Okamura nejdůležitější člověk. Začali jsme spolupracovat s klipem k Tudu Tudu Tu, do té doby jsem do klipů neinvestovala. Až Ruy mi ukázal, jak skvěle můžou vypadat. Když jsme natáčeli Tudu Tudu Tu, seděla jsem v místnosti, kde mi dělali make-up, a vedle se připravoval sál na natáčení. Když jsem byla ready, tak jsem vstoupila do toho sálu a byla úplně v šoku, jak to bylo profesionálně připravené včetně komparsu, světel, stage designu. Díky tomu jsem začala nad Maellou přemýšlet i vizuálně. Od té doby pracuju jen s Ruyem, protože se dokáže obklopit těmi správnými lidmi a má koule jít v klipech třeba i do kontroverzních momentů, což se mi taky líbí a oceňuju to.

Váš poslední singl Lore byl avizován jako předzvěst prvního regulérního alba. Jak se jeho přípravy vyvíjejí a proč jste s ním tak dlouho otálela? 

Letos se chci soustředit především na svoje první album. Myslím, že už je načase dát albu hlavu a patu a že konečně vím, co chci. Dlouho jsem se hledala, ale teď mám jasnou představu, jak by album mělo vypadat a znít. Jsem připravená konečně ho dopsat a chtěla bych, aby mělo určitý koncept, myšlenku. 

Váš táta provozuje hudební studio, vaše maminka zase založila úspěšné nakladatelství Motto, které vydává bestsellery autorek jako Radka Třeštíková nebo Michaela Klevisová. Přijde mi, že jste po rodičích zdědila jejich podnikavého ducha. Jsou pro vás inspirací, stimulem k práci?

Táta i máma byli schopní vytvořit něco z ničeho. Obdivuju je za to. Jsou pro mě příkladem, že když se člověk snaží, může dosáhnout všeho, co chce. Naši mi vždycky říkali, že je jim úplně jedno, co budu dělat, ale hlavně ať to dělám full on. Když jsem chtěla ve třinácti hlavně randit s klukama, táta mi dal pár facek a řekl mi, ať kašlu na kluky a soustředím se na hudbu. Dneska jsem mu za to vděčná, protože i díky tomu ctím disciplínu a vím, že práce by měla být vždy na prvním místě. A že v mém případě je hudba to, proč jsem tady.

Letos jste oslavila třicátiny. Přemýšlíte tím víc o tom, čeho ještě dosáhnout? 

Chtěla bych být absolutně nezávislá a mít tu výsadu pracovat odkudkoli. Můj manžel je Ital, takže se hodně pohybujeme mezi Itálií, Londýnem a Prahou a naším ideálem je mít možnost pracovat na každém z těch míst. Taky by mě bavila práce na filmu. Inspiruje mě třeba Charli XCX, autorka geniální desky Brat, ta teď bude dělat soundtrack k filmu Emerald Fennell, režisérky filmu Saltburn, který tak miluju. Emerald bude točit filmovou verzi Wuthering Heights, klasického díla anglické literatury, a Charli XCX přizvala ke spolupráci. Jednou bych taky chtěla pracovat s tak kreativní režisérkou nebo režisérem a napsat celý soundtrack. Být součástí filmového projektu, proniknout do toho světa, to je asi můj největší sen.