Peter Hook: Nechtěl jsem zpívat. Byl jsem vyděšený a řešil, co si lidi myslí

Jak se Peter Hook cítí jako hudebník v roce 2026?

Úplně stejně jako v roce 1986. Jo, je to zvláštní. Vím, že mé páteční narozeniny jsou milník, musím se ale přiznat, že se na sedmdesát necítím. Teď bys měl říct: „Vypadáš na míň“. (smích) Budu hudebníkem už skoro 50 let. Čas, i když to zní jako klišé, prostě neuvěřitelně utekl. Říkám si: „Kam se to do prdele podělo?“ Člověk kouká a říká si, jak se to sakra stalo? A předpokládám, že je to zvláštním způsobem dojemnější, hlavně s ohledem na Joy Division, protože já jsem pořád tady a můžu si užívat plody naší práce, zatímco Ian tu není už nějakých 46 let. Nemůžu uvěřit, že jsme o něj tehdy přišli. Ale, jak jsem řekl jedné mladé dámě dřív: „Každé ráno, kdy se probudím, je bonus.“ Kurva že jo. V tomhle věku je to děsivé, kámo, děsivé.

Takže všechno nejlepší!

Děkuju.

Jak jsi řekl, jsi aktivní skoro 50 let. Jak se za tu dobu změnil tvůj vztah k hudbě? Je pro tebe pořád vášní?

Ó bože, ano. Víc než kdy jindy. Jedna věc, která mi chybí, abych byl upřímný, je být v kapele, protože teď toho tolik nenapíšu. V současnosti píšu a hostuju u jiných lidí. Zrovna jsem udělal pár skladeb s lidmi z Kraftwerk, pár věcí s Rustym Eganem, dělám toho hodně. Ale není to jako v kapele. Chybí mi tenhle aspekt, chybí mi skládání, ale musím přiznat, že mi na druhou stranu nechybí ty hádky potom. Je to něco za něco. Jak se říká v branži, jednou jsi dole, jednou nahoře. Ale jinak jsem šťastný. 

Fakt se těším na hraní. Už v březnu vyrážíme do východní Evropy a to bude naprosto skvělé. Musím přiznat, že si nesmírně užívám hraní věcí z alba Get Ready. To byla deska, kde jsme se já a Bernard znovu našli. Steve a Gillian s Get Ready neměli moc společného. S Barneym jsme se tehdy vrátili k tomu, jak jsme to dělali na začátku: kytara, basa a skládání. Fungovali jsme fakt dobře. Myslím, že jsme na Get Ready našli nové vzájemné uznání, které jsme předtím ztratili. Bohužel, když došlo na hraní, staré problémy se vrátily a s tímhle přístupem to prostě nemohlo vydržet. Tři roky jsme dělali na albu a pak odehráli jen 12 koncertů. Říkal jsem mu: „13 je nešťastné číslo, možná bychom jich měli dát víc.“ A on na to: „Dobrá, tak jich uděláme 12.“ Můžeš přivést koně k vodě, ale pít ho nedonutíš.

Jsou na Get Ready nějaké písně, které jste nikdy nehráli naživo?

Jo, asi osm. Myslím, že jsme hráli Crystal, 60 Miles an Hour a mám pocit, že z nějakého šíleného důvodu i Slow Jam. Ale ostatní ne.

Řekl bych, že jde celkem o podceňované album...

Taky si myslím. Ale když se pak vrátili Steve a Gillian, a pak Gillian odešla, tak jsme se s Barneym cítili trochu provinile vůči Steveovi. Nevím sakra proč, protože on se kvůli mně nikdy provinile necítil. Ale cítili jsme se tak, ale nijak to neřešili. Prostě jsme to ignorovali a hráli všechno ostatní, čímž jsme se dostali do vyjetých kolejí. Musím ale říct, že objevování a hraní těchhle písniček znovu je pro mě úžasné. 

Když jsme s The Light začali hrát Age of Consent, můj syn mi povídá: „Víš, že se 30 let nehrála?“ Neuvěřitelné. Je skvělé, že hrajeme tyhle věci znovu. Stejně tak hrát a zpívat Joy Division je prostě to nejlepší. Nejdřív jsem nechtěl zpívat, chtěl jsem jen hrát na basu. Ale „internetoví válečníci“ vystrašili tři lidi, které jsem měl jako zpěváky. Byli moc nervózní kvůli těm řečem na internetu. Až Rowetta z Happy Mondays mi řekla: „Hele, jestli chceš do toho jít, musíš si vše odzpívat ty. Vždyť jsi v kapele zpíval, ne?“ Já na to: „No, jo, ale sakra, nahradit Iana je fakt těžké.“ U Bernarda je to snazší. Byl jsem vyděšený. Myslím, že jsem si to začal užívat až po nějakých devíti měsících hraní. Strašně jsem řešil, co si lidi myslí, a chtěl jsem to dělat se správnou vážností. Nechtěl jsem to brát jako samozřejmost. Ale získal jsem tím vhled do jeho textů, který jsem dřív neměl.

Myslím, že odvádíš skvělou práci.

Díky. Snažíme se. Jsem rád, když se nám daří. Od doby, co dělám Joy Division, jsem viděl plakat na koncertech víc dospělých chlapů a ženských než kdy dřív. Když jsme poprvé hráli Closer, množství brečících lidí bylo prostě neuvěřitelné. Pamatuju si jeden koncert v Itálii, kde jsem se díval, kolik lidí brečí, až jsem začal brečet taky. Takové momenty mi potvrdily, že i přes veškerou kritiku mi to za to stálo, protože jsem získal něco, co nedokážu ani vysvětlit. 

Myslíš, že kapela s takovou atmosférou, jakou měli Joy Division, by mohla mít stejný dopad i dnes, nebo se svět a způsob, jakým lidé prožívají hudbu, příliš změnil?

Myslím, že je to všechno o skládání, ne? Jde o to, že chemie Joy Division byla z hlediska skládání stoprocentní a úžasná. Vše bylo absolutně vyvážené. Byla to ta nejvyváženější skupina z hlediska individuální chemie, v jaké jsem kdy byl. V New Order tomu tak nebylo. Jde o to, že když dokážeš napsat skvělou písničku, tak vydržíš a s tebou i ona píseň. 

Když jsme začínali, naší konkurencí byly tak tři nebo čtyři další kapely v Manchesteru. Když začneš teď, tvoje konkurence jsou miliony kapel na internetu. Protože internet přitáhl každou kapelu až k tobě domů. A to dělá mnohem těžším se prosadit. Mám Spotify jako všichni ostatní a Spotify mi nabízí novou hudbu. Něco z toho je fakt příšerné, ale pak se občas objeví něco, co fakt vyčnívá. Zajímavé je, že Spotify to tam cpe, ať je to sračka nebo ne. Musí to být placená reklama... Poslechněte si tuhle blbost. Co to sakra je? I AI by to udělala líp. V 70. letech jsi dostal doporučení od kamarádů. „Hele, slyšels tohle?“ Půjčili ti desku, ty sis ji pustil a buď se ti líbila, nebo jsi čekal na další. Takže je to jiné, rozhodně ne lehčí. Každý hudebník teď musí být manažer, dělat si PR, dělat si vlastní merch, vlastní nahrávky, zatímco v 80. a 90. letech to za nás dělali jiní, protože jsme prodávali mraky desek. A ty desky vydělávaly mraky peněz. Někdy si říkám, kam ty prachy zmizely. I kapela jako New Order prodala tři miliony od každého LP, což při ceně 16 liber za kus byl sakra balík peněz pro menší kapelu, jako jsme byli my. A pak si říkáš, kam se to podělo? 

Pamatuju si, jak jsme byli u Quincyho Jonese, když jsme podepsali smlouvu na Power, Corruption & Lies. Vzal nás do své hudební místnosti. Na jedné stěně tam měl zarámovaný platinový disk za Thriller. Byl 76x platinový. Koukali jsme na to s otevřenou pusou. 76x platinový, a to bylo v roce 1985! To množství peněz, které se v nahrávacím průmyslu točilo... a teď si hrají na chudáky. Nahrávací společnosti nemají ani floka. Cože? Nám ty prachy nedali. Je to hrozně zvláštní. 

Je těžké lidem vysvětlit, kolik práce musí vložit do toho, aby měli úspěch. Ale lidé hrají dál. Podívej se na kapely jako Wet Leg nebo Last Dinner Party, ty mám fakt rád, skvělé kapely. Pro mě jejich hudba odkazuje až k prog rocku v tom, jakou má atmosféru a jak je postavená. Takže úžasné vlivy z té doby, které jsme čerpali my, lidé pořád používají k tvorbě skvělé hudby. To jsou dvě kapely, kterým se to povedlo, jsou skvělé naživo a jsou v nich ženský. Absence žen mi na tomhle průmyslu vždycky přišla smutná. Potřebujeme víc ženských muzikantek.

Kdybys dnes zakládal kapelu, čemu by ses na základě svých zkušeností určitě vyhnul?

Ostatním členům kapely. (smích) Ne, víš, ono je to jako rodina. Podrazy, velkej brácha, malej brácha a tak podobně. Prostě se z toho stane dysfunkční rodina. Já bych nic neudělal jinak, protože jsem spokojený s tím, kým jsem teď. Udělal jsem pár obrovských chyb, ale pořád jsem tady, pořád dělám hudbu, můžu hrát, jezdit po světě a skvěle se bavit. Cítím se inspirovaný a spokojený po každém vystoupení, což jsem v New Order nikdy nezažil. Tam to byl vždycky boj a nikdy to nebylo veselé. Bylo to tak z 80 % k posrání. Teď jsem z 99,9 % šťastný, těch 0,1% je jen únava z nevyspání. Ale neměnil bych. Šílenství 80. let, 90. let... S Manim jsme si vždycky říkali, jaké jsme měli štěstí, že jsme byli v 80. letech ve velkých kapelách. Prodávalo se tolik desek, že se o tebe všichni starali, což ti umožnilo chovat se jako dítě. Většinu času jako rozmazlené dítě a zbytek času jako ožralé rozmazlené dítě. Každý ti utíral zadek. Bylo to fantastické a pak najednou všechno zmizelo, že? Desky zmizely, ale hudba zůstala.

Měl jsem kliku, že naše hudba zní naživo skvěle a lidé na živou hudbu pořád rádi chodí. To mi umožňuje hrát víceméně kdekoli chci, protože lidé prostě zbožňují, když vidí někoho hrát. Sám to tak mám, byl jsem v létě na Neilu Youngovi a člověče, můj hrdina hrál písničky, které miluju, přímo přede mnou. Byl jsem úplně hotový. A pak jsem si říkal: „Zajímalo by mě, jestli to tak lidé mají, když hraju já.“ Doufám, že jo. 

Rozhodl jsi se stát hudebníkem po slavném koncertě Sex Pistols v Manchesteru a skončil jsi u basy. Jak jsi se na ni naučil hrát? Vím, že jsi měl nějaké kytarové učebnice...

Kámo, ty učebnice mi moc dlouho nevydržely. Myslím, že jsem je neměl tak pěkně srovnané v knihovně jako máš ty, ale letěly rovnou do koše. (smích) Hudba Sex Pistols nám přišla hrozně syrová, jednoduchá a neotesaná. Laťka nebyla moc vysoko. S Barneym jsme si pořídili nástroje a začali dělat rachot. „Kurva jóó, jsme v půlce cesty, juchů!“ Stačilo už jen najít nějakýho vola, co do toho bude řvát. Nesnažili jsme se být jako Led Zeppelin nebo Pink Floyd. Jen jsme chtěli na všechny řvát „táhněte do prdele“, jako to dělali Sex Pistols. Nebo se to tak aspoň zdálo. 

Pravda byla, že zvuk byl nanic. Oni vlastně hráli celkem dobře. Slyšel jsem pirátskou nahrávku toho koncertu a říkám ti, ten koncert takhle nezněl. My jsme s Barneym byli v šoku, jak špatně zněli ve srovnání s předkapelou. Předkapela byla heavy metalová skupina, co hrála Nantucket Sleighride od Mountain, 23minutovou verzi. Čekali jsme, že Sex Pistols budou taky takoví, jen víc profi. Předkapela nás nijak obzvlášť nezaujala, ale když přišli Sex Pistols, tak všechna pravidla doslova roztrhali. Jejich vztek přesně vystihoval to, jak jsem se cítil: zmatený, naštvaný na svět bez pořádného důvodu, naštvaný na autority... Nechtěli, aby jim někdo říkal, co mají dělat, a to ani publikum, co zaplatilo 50 pencí, aby je vidělo. A Johnny Rotten nás pořád posílal do prdele a já si říkal: „Tohle bych mohl dělat taky. Mohl bych všechny poslat do prdele.“ 

A pak sis pořídil basu.

Vůbec jsem netušil, co je to basa. Barney mi řekl, že si budu muset koupit basu, protože on už měl kytaru. Šel jsem do obchodu a říkám: „Máte basu?“ Chlápek vzal jednu ze stěny a dal mi ji a já na to: „Ne, basa mýho kámoše má šest strun.“ A on: „To není basa, ty pako. To je kytara. Tohle je basa.“ A já: „Aha! Tak tu si vezmu.“ Dal mi ji za 30 liber.

Byla to kopie Gibsonu EB-0?

Byla to EKO. Příšerná baskytara. „Sakra, ta basa je děsná,“ říkal mi Barney. „Proč?“ ptám se ho. „Vždyť ti neladí mezi F a G.“ A tak se ptám: „Co je to do prdele F a G?“ Vůbec jsem netušil, o čem mluví, tak moc jsem byl nehudební. Teď už to vím, bylo to fakt zlé. A byla drahá. 30 liber v roce 1976... to musí být jako dnešních 250 nebo 300 liber. Dneska koupíš dobrou basu za stovku. Ale jo, další večer jsem k němu přišel s tou basou a zapojili jsme ji do gramofonu jeho babičky. Začali jsme hrát a odpálili jsme jí hi-fi soupravu, babička úplně šílela. Hnala nás s těma kytarama dolů po ulici a mávala na nás válečkem na těsto. (smích) 

Znali jsme lidi z Buzzcocks, kteří nám říkali, že jestli máme kapelu, tak ať jdeme hrát s nimi. Souhlasili jsme. Neměli jsme písničky a měli jsme domluvený koncert. Museli jsme  rychle napsat písně a sehnat další dva členy. I když byl ten koncert až za dlouho, museli jsme si fakt máknout. Přitom jsme neuměli hrát, prostě jsme se učili za pochodu a bylo to úžasné. Myslím, že nikoho nenapadlo, že my dva s Barneym takhle začneme a uděláme Joy Division a pak New Order, přijde Hacienda a ovlivníme house, kulturu, módu... Neměli jsme o tom ani páru. Prostě jsme dělali, co jsme mohli a měli přitom obrovské štěstí.

Kdy jsi si poprvé uvědomil, že New Order už nejsou jen kapelou „po Joy Division“, ale něčím úplně novým?

Pamatuju si, jak jsme byli na výslechu ohledně Ianovy smrti. Pak jsme šli na jídlo a Rob Gretton se nás ptá: „Co budete vy tři dělat? Budete pokračovat, nebo se vrátíte do práce?“ My tři, tedy já, Barney a Steve, jsme se shodli, že se do práce vracet nebudeme. 

Domluvili jsme se, že se sejdeme ve zkušebně v pondělí ráno. Já jsem v neděli odpoledne doma napsal intro k Dreams Never End a to byla naše první věc. Zbylo nám pár nápadů z Joy Division, třeba ICB a ještě něco, už si nepamatuju. Pak jsme začali jamovat a skládat. Jamovali jsme dlouho a nic z toho nebylo, protože tam nebyl nikdo, kdo by nás poslouchal tak jako Ian Curtis. Ian nás vždycky poslouchal a najednou zahlásil, že se mu něco zalíbilo a ať to zopakujeme, že do toho zkusí zpívat. A tak jsme my zbylí tři prostě jen tak hráli dál. Byli jsme jako ta kapela na Titaniku, nikdo nás nezastavil. Náš manažer nám pak řekl, ať to zkusíme jinak. Koupil nám magnetofon, abychom si ty jamy nahrávali a pak si je mohli poslechnout a vybrat ty části, z kterých by mohly být dobré písničky. Takhle jsme se naučili dělat New Order. 

Tím, že jsme dali Joy Division do krabice a schovali ji na dno skříně, jsme se mohli stoprocentně soustředit na New Order a dosáhnout tak mnohem většího komerčního úspěchu. Co se ale stalo pak... s tím úspěchem nás Joy Division dohnali. Lidé si hudbu předávali, desky putovaly z ruky do ruky a Joy Division se tak dostali na stejnou úroveň jako New Order i bez naší pomoci. Vždycky jsem věděl, že Joy Division jsou skvělí. A vždycky jsem věděl, že New Order jsou trochu „vachrlatí“. A důvod byl ten, že nám chyběl Ian Curtis. S tím se nedalo nic dělat.

Když si teď pustíš Joy Division nebo rané New Order, slyšíš v tom hotové písně, nebo pořád vidíš věci, co bys udělal jinak?

Ne, po tom, co jsme ty desky zahráli, jsem se skladbami spokojený. Myslím, že Movement bylo hodně podceňované. Bylo to album Joy Division se zpěvem New Order. Úplně to do sebe nezapadalo, ale to hraní nás tří bylo úžasné. Když si to poslechneš po hudební stránce, ta souhra mezi námi byla fantastická. Takže si myslím, že se hodně podcenilo a hrát jej naživo bylo potěšením. U Power, Corruption & Lies už byli New Order jinou kapelou. Byla to hudba New Order se zpěvem New Order. Ten rozdíl byl fakt vidět. 

Ale ne, jsem naprosto spokojený a pyšný na vše, čeho jsme dosáhli. Můžu vše prožívat znovu, odehrát celé Brotherhood, celé Low-Life, celé Technique, Republic, Substance... Je to prostě skvělé, protože my jsme ty písně ignorovali. Joy Division jsme ignorovali 30 let. Většinu katalogu New Order jsme ignorovali 30 let. Bylo to k vzteku. Nechápal jsem, proč Barney a Steve ty starý věci nechtějí hrát. Pořád to nechápu.

Vaše setlisty s The Light mají kolem 30 písní, což musí být fyzicky náročné. Jak se udržuješ v kondici? Vím, že jsi hodně běhal...

Pořád běhám, jo. Dneska už jsem běhal. Vidíš ten Peloton vzadu za mnou? Běhám jako blázen, dělám silový trénink, jógu, strečink a meditaci. Piju hrozně málo a držím si svoji „bojovou váhu“. Cítím se skvěle. Jediný problém, co s hraním mám, je ten, že chodíme pozdě spát. (smích) Poté, co jsem se 20 let vyhýbal dennímu světlu, si teď nadávám za každou noc, kdy jsem nešel spát. Protože chodit včas spát a brzy vstávat, i když to zní jako klišé od starého dědka, je ta nejlepší věc na světě. Nedokážu si představit, že bych měl kocovinu. Už jsem ji neměl roky. Můj syn říká, že jsem nyní v devětašedesáti v lepší kondici než jsem byl v devětatřiceti. Neberte drogy, ty vás zničí. Ale na druhou stranu, nelituju jediné chvíle z éry acid houseu, byla to neskutečná jízda. Bylo to jako punk znovu. Rave byl úžasný.

Měl jsem v životě obrovskou kliku, že jsem byl na správném místě ve správný čas, znovu a znovu. Koncert Sex Pistols byl nejlepších 50 pencí, co jsem kdy utratil. A pokaždé, když vidím Glena Matlocka, říkám mu to samý: „Je to tvoje vina! Ty za to můžeš!“ A on: „Táhni do hajzlu, Hooky!“ (smích) Zval jsem je letos na náš červnový koncert k mému 50. výročí v Manchesteru. Přesně 50 let od legendárního koncertu v Lesser Free Trade Hall. Buzzcocks budou hrát, ale Sex Pistols mi vzkázali přes agenta, že nepřijedou, ale že si udělají vlastní oslavu v Manchesteru. Podrazáci. Člověk nemůže nikomu věřit. Nabízel jsem jim všechny prachy ze vstupného, cokoli... mně je to jedno. 

Jsem prostě šťastný, že jsem tady i po 50 letech. A udělat vzpomínkový koncert přesně v ten den bude hodně zvláštní. Půjdu se podívat k hotelu, co stojí tam, kde byla Lesser Free Trade Hall. Dám si tam drink, posedím a zavzpomínám, jak jsem tam před 50 lety vcházel a čeho jsem od té doby dosáhl. Pak půjdu na koncert a bude to naprosto neskutečný moment. Opravdu se na to těším. Bude to fakt divný. 

Říkám si, že bychom měli mít klub přeživších, ale to bych musel mluvit s Bernardem, s tím šmejdem. Protože on i já jsme to přežili. Vlastně jsem dneska potkal dalšího, nejlepšího kamaráda Iana Curtise ze školy, co mu šel za svědka na svatbě. Kelvina Briggse. Bylo moc milé ho vidět, on je taky přeživší. Pak je tady ještě Terry, můj kámoš ve Skotsku a Barneyho žena. Znám tedy pět lidí, co na tom koncertě byli a jsou naživu. Ian Curtis, Mark E. Smith, Howard Devoto, Pete Shelley... Člověk je obklopený duchy. Je to zvláštní pocit být obklopen duchy. No nic, to by stačilo. Běhá mi z toho mráz po zádech. Necháme toho.