Přejít k hlavnímu obsahu
„Podle mě je možné spojit úplně cokoli – i zdánlivě nesourodé světy nebo kultury. Záleží jen na citu a ochotě přijímat nové věci.“ | Zdroj: Dušan Tománek
„Podle mě je možné spojit úplně cokoli – i zdánlivě nesourodé světy nebo kultury. Záleží jen na citu a ochotě přijímat nové věci.“ | Foto: Dušan Tománek
Anna Marie Hradecká - St, 21.04.2021 - 09:00

Tomáš Liška & Invisible World: Proč si neudělat společný výlet?

Basistu Tomáše Lišku jsme v průběhu let mohli slýchat v žánrově pestrých projektech: v triu s Michalem Nejtkem a Lubošem Malinou vydali album Fragile Bliss na pomezí jazzu, folku a soudobé vážné hudby, s Martou Töpferovou na desce Milokraj zabrousili do folklóru, s Robertem Křesťanem a Druhou trávou už dávno vystoupili ze škatulky bluegrassu. Se svou stěžejní kapelou Invisible World v mezinárodní muzikantské sestavě propojuje jazz s world music. Vydání alba Hope protahovaly covidové restrikce, deska však stihla sklidit nominaci na letošní ceny Anděl v kategorii Jazz a 29. dubna jde do světa už druhý videoklip. Proč je pro Tomáše v poslední době zásadní rozumět si s ostatními muzikanty hlavně po lidské stránce? Jak vzpomíná na studia na berlínském Jazz Insitutu u Johna Hollenbecka a Grega Cohena? A co u něj nejlépe funguje pro nahození tvůrčí flow v lockdownovém bezčasí?

Když jsme se loni na podzim potkali, říkal jsi, že album Hope vznikalo místy trochu bolestivě, nejen kvůli korona-krizi. Jak to tehdy bylo? A jak ten příběh teď pokračuje?

Na podzim roku 2018 jsme s kapelou hráli na prestižní hudební konferenci Womex, kde jsme byli osloveni jedním německým vydavatelem, že má o desku zájem. Relativně rychle jsme secvičili nový repertoár a v únoru nebo březnu 2019 ho v SONO Records nahráli. Hrubé mixy jsme podle dohody poslali do vydavatelství a čekali několik měsíců na odpověď. Bohužel nebyla pozitivní, protože dramaturgický plán labelu se mezitím natolik změnil, že už jsme jim přestali zapadat do koncepce. Takže jsme najednou měli v ruce desku, ale neměli jsme kde ji vydat.

Nešlo to u tvého obvyklého vydavatele?

Doposud jsem vydával desky u Animal Music, ale teď jsme chtěli s klukama vyzkoušet něco nového a nejlépe v zahraničí. Deska je tak žánrově a zvukově rozkročená, že by byla škoda, aby nešla do světa. Hledal jsem tedy další vydavatelství, ale pokud nemáš přímý kontakt, trvá bohužel strašně dlouho, než z někoho vůbec dostaneš jakoukoliv reakci. Po dvou nebo třech pokusech jsem to vzdal a rozhodl se vrátit k jedné z myšlenek, totiž že si album vydáme sami. Založil jsem si vlastní label, který se samozřejmě nemůže jmenovat jinak než Invisible Records. Byla to tedy na mé poměry trochu spletitá cesta. Vždycky jsem byl zvyklý, že desku natočíme, s lehkým odstupem smícháme a dejme tomu za další dva měsíce je vydaná. Tentokrát trval celý proces rok a půl. Loni v březnu už se deska měla konečně vydávat, do čehož nám hodil vidle první lockdown. Odložili jsme tedy celou věc na podzim a přesně v den vydání nastal druhý nouzový stav. Ale deska je konečně na světě a jsem za to rád.

Deska je, ale nemohlo ji provázet pořádné promo. Proběhlo alespoň nějaké online streamování?

Naštěstí jsme ještě v polovině listopadu stihli udělat streamovaný koncert a křest z pražského klubu Punctum. Záznam je k vidění na mém youtube kanále. Vše proběhlo samozřejmě bez diváků, byli tam jenom kameramani a zvukař, kteří symbolicky zatleskali, když skončila písnička. Ani kmotra jsme neměli, tak jsme se kmotry udělali sami, což bylo nakonec docela vtipné. Každý z nás to cédéčko pokřtil podle svých národně-lokálních zvyklostí. Náš akordeonista pochází ze Srbska a houslista je z Turecka. Bylo to se vší parádou, tak jak jsou oni zvyklí. Český křest byl klasika – pivem.

Když jste hráli na Womexu, to už byla současná hráčská sestava?

Přesně tak. Od roku 2016 už fungujeme v sestavě Turumtay, Zarić, Liška, Slezák.

Jak ta spolupráce vznikla?

S Kamilem se známe už dlouhá léta z jiných kapel. Potom jsem se potkal s Nikolou Zarićem. Ten mi „vkročil do cesty“ na Slovensku, kde jsme se potkali v jednom flamencovém projektu. Seznámil mě pak s Efe Turumtayem, který stejně jako on žije v současné chvíli ve Vídni. Tenkrát spolu natáčeli desku jako duo a chtěli mě tam na pár písniček jako hosta. Chemie s klukama fungovala bezvadně a jelikož už jsem si celkem dlouho myslel na novou sestavu, začal jsem plánovat dál.

Tvoje hudební projekty jsou trochu jako spojené nádoby, jednotliví muzikanti se v nich různě vzájemně prolínají. S Efe Turumtayem například zároveň hraješ v kvartetu Turumtay/Erdoğan/Liška/Dés.

Tohle sdružení dal dohromady Efe spolu s Cenkem Erdoğanem, což je famózní turecký kytarista. Hraje jak na bezpražcovou španělku, tak i na bezpražcové elektrické kytary. Dalším členem je maďarský perkusionista András Dés. Je to ohromně invenční hráč se svým osobitým přístupem. Často používá velmi neobvyklé perkuse nebo lidské tělo jako bicí nástroj. Je to bezvadný projekt, ale bohužel se nevidíme moc často. Minulý rok jsme měli domluvené pěkné festivaly po Evropě a v Turecku, ale covid nám všechno smetl ze stolu.

První album s názvem Invisible World z roku 2009 mělo hráčsky úplně jinou sestavu, tím pádem i jiný celkový sound a atmosféru. Došlo k té proměně v průběhu let nějak organicky, že se kolem tebe nabalují různí muzikanti?

Ano. V průběhu let se nabalují, ten pavouk se pořád rozrůstá. Je to naprosto přirozený organický proces. První desku jsem natočil s Davidem Dorůžkou a Italem Danielem di Bonaventurou – to znamená akustická kytara a bandoneon. Když jsem dopisoval skladby a začal řešit obsazení, zamiloval jsem se do zvuku bandoneonu ve spojení s klasickou nylonovou kytarou. Tahle deska má pro mě dodnes hodně silný vibe. Po vydání se nám podařilo ještě několik let hrát a rozhodně máme na co vzpomínat.

Co zůstává – kromě tebe coby vůdčí osobnosti – v téhle kapele tím jednotícím prvkem oproti ostatním tvým projektům?

Ono těch projektů ve výsledku až tolik není. Vznikaly v průběhu posledních zhruba deseti let a každá ze sestav byla vždy logickým vyústěním nějaké životní etapy. Když jsem studoval masters program na Jazz Institutu v Berlíně, psal jsem jako svou absolventskou práci kvintet pro smyčce a dřeva. Postavil jsem si tam tedy svou další kapelu Pénte, se kterou jsme natočili desku Bercheros Odyssey. Potom jsme dali dohromady s Martou Töpferovou kapelu Milokraj. S Martou jsme spolu už řadu let předtím hráli její latinskoamerický repertoár, takže zase – přirozeným tokem inspirace jsme se dostali k psaní autorských písní v češtině. Následovalo trio s Lubošem Malinou a Michalem Nejtkem a album Fragile Bliss. Po tomhle střídání a osahávání si různých sestav a zvuků – a taky možná tím, že stárnu – jsem si konečně došel k tomu, že bych chtěl mít prostě kapelu. Být obklopen lidmi, se kterými je mi fajn a pracovat dlouhodobě na nějakém zvuku. Také jsem zatoužil vrátit se obloukem k první desce Invisioble World a nějakým způsobem na ni navázat. Proto se současná kapela jmenuje Invisible World.

Jakým způsobem funguje u Invisible World hráčská spolupráce a komponování?

Jsme zvyklí fungovat tak, že já přicházím s většinou nápadů, které se snažím dotáhnout nebo mít promyšlené tak ze sedmdesáti procent. Někdy víc, někdy míň. Přinesu na zkoušku zápis nebo motiv, kde je většinou jasná melodie s harmonií. Ale na formě, groovu nebo celkové energii pak pracujeme přímo na zkouškách. V téhle kapele by byla škoda nosit skladby dotažené do poslední noty. V tu chvíli bych se obral o tu úžasnou část invence a potenciálu, který kapela skutečně má! Takže se snažím nezamykat se v hlavě do nějakých forem ve smyslu „tahle sloka bude dvakrát, tady nějaké intro...“, ale zůstat pořád otevřený variantám a modelovat konečný tvar společně. Zkoušíme vždycky nárazově třeba dva tři dny před nějakým důležitým koncertem, šňůrou, nebo festivalem.

Při té promyšlenosti do posledního detailu by člověk také přišel i spoustu prvků, které tam mohou ostatní vložit ze své hudební kultury.

To každopádně. Já klukům vždycky říkám, ať to okoření nebo zafrázují podle sebe. Melodii napíšu rovně, ale to, jak ji zahrají a ozdobí, je už na nich – a samozřejmě také na citu.

Projekty, ve kterých hraješ jako interpret, jsou žánrově docela pestré. Co je pro tebe rozhodujícím kritériem pro spolupráci?

Dříve to byly chutě po rozdílných žánrech nebo zvuku. Chtěl jsem si osahat co nejvíc muziky. Ale teď zjišťuju, že nějaký hudební jazyk už jsem si během let našel, a v tuhle chvíli se soustředím hlavně na jeho rozvoj. Dalším faktorem, který je čím dál důležitější, je absolutní soulad muzikantů po lidské stránce. Když k sobě s ostatními můžeme být naprosto upřímní a víme, že si můžeme říct úplně cokoli bez jakýchkoli podtextů, je to bezva. Dříve se mi stávalo, že jsem občas tuhle stránku upozadil – na prvním místě byla přece muzika. Ale pokaždé se mi to obloukem vrátilo.

Jako autor i interpret v různých projektech pracuješ často s prvky nativní hudby různých kultur. Vyrostl jsi ty sám na folklóru?

Já vůbec. Jsem ze Středních Čech a na folklóru jsem nevyrostl. Nevím, proč mě tak přitahují etnické vlivy obecně. Možná mám něco v krvi, o čem nevím, ale hodně mě to táhne k jiným kulturám. Hlavně k těm, které v sobě – stejně jako třeba moravský folklór – nesou kus nějaké řekněme tragiky, melancholie a exprese zároveň. Obecně mám hodně rád hispánské, jižanské a blízkovýchodní vlivy.

A jak vznikla spolupráce s Robertem Křesťanem a Druhou Trávou?

Druhá Tráva je taková druhá stránka mojí osobnosti. Vyrůstal jsem na folku, country a trampské muzice a tak nějak jsem to celé pasivně přijímal. Někde se to samozřejmě zapsalo a když mi bylo asi tak dvacet, objevil jsem pro sebe znovu například Zuzanu Navarovou. Potom už se to se mnou vezlo. Mám hodně rád folk a písničkáře – nebo chcete-li songwritery –, ať už od nás, z Ameriky, nebo odkudkoliv jinud. Když mi v roce 2009 přišla nabídka hrát v Druhé Trávě, moc dlouho jsem se nerozmýšlel. Byl jsem za to hodně rád. Je to kapela, která se podle mě stále vyvíjí zajímavými směry, za což má zasloužený kredit a je škoda, že se stále ještě uvádí jako bluegrassová kapela.

V Druhé Trávě jste se taky poprvé potkali s Lubošem Malinou, který s tebou později hrál v projektu Fragile Bliss?

Přesně tak. V Druhé Trávě hraju už dvanáctým rokem, takže se s Lubošem po všech stránkách dobře známe. K natáčení desky Fragile Bliss jsme potom pozvali na klavír Michala Nejtka, neb oba trpíme sympatiemi k tomuhle pánovi. Michal zároveň přinesl na natáčení několik skvělých skladeb a deska tak nabrala další rozměr.

Je to zrovna příklad spolupráce několika zdánlivě žánrově vzdálených hudebních světů, které ale dohromady perfektně fungují a výsledkem je strašně zvláštní a originální zvuk.

To je hodně o otevřenosti lidí, se kterými tvoříš. Podle mě je možné spojit úplně cokoli – i zdánlivě nesourodé světy nebo kultury. Záleží jen na citu a ochotě přijímat nové věci. Michal Nejtek vyrůstal na bigbeatu, zároveň má rád folk a píše soudobou vážnou hudbu. Luboš Malina to samé – poslouchá Franka Zappu a spoustu další zajímavé muziky úplně mimo svět bluegrassu. Tak proč si neudělat společný výlet?

Jak vzpomínáš na studia na berlínském Jazz Institutu? V čem tě tamní prostředí nejvíc překvapilo?

Strávil jsem tam intenzivně všehovšudy asi dva a půl roku. Tehdy byl Berlín něco jako evropský New York. Sjížděli se tam muzikanti z celého světa, bylo tam ještě relativně levné bydlení a umění ve všech směrech tam bylo – a doteď doufám je – doslova na každém kroku. Lidi měli třeba v přízemí velký obývák nebo byt dva plus jedna, kde jednou týdně vyklidili gauče, postavili židličky, z kuchyně byl bar a vědělo se, že každé úterý a čtvrtek tam jsou koncerty. Vstupné se vybíralo do klobouku. Takových míst tam byla řada, což vybízelo ke spoustě hudebních i nehudebních experimentů. Berlín byl taková nekonečná inspirační studna – což zní možná jako klišé, ale zkrátka na mě tehdy tak působil. A na Jazz Institutu, kam jsem se dostal na masters program, mě vedli skvělí lektoři John Hollenbeck a Greg Cohen. To celé bylo nesmírně zajímavé a pro mě další obrovský zdroj inspirace. Dlouho jsem teď v Berlíně nebyl, ale slyšel jsem, že se tam odehrává podobný scénář, jako před lety v New Yorku. S příchodem světového businessu zanikají kluby, zkušebny, místo kterých se staví parkoviště. Zdražuje se život a bydlení a umělci se stěhují zase někam jinam.

V čem tě přístup tamních lektorů nejvíc obohatil jako nadstavba studií na českých školách?

Oba moji mentoři mají obrovské zkušenosti jak na pódiu, tak v psaní hudby. John Hollenbeck je bubeník a mistr v objevování nových konceptů v kompozici, přičemž si hodně hraje s minimalismem – pro mě tehdy pole neorané. Basista Greg Cohen má zase obrovskou zkušenost jako studiový nebo sessionový basista. Už jenom být v přítomnosti těch dvou bylo velmi inspirující.

Studoval jsi tam přímo hru na kontrabas, nebo kompozici?

Masters program je tam postavený na skladbě. Ale k tomu máš i mentoring na svůj nástroj. Všechno se prolíná. Skladby, které jsem psal, jsme řešili na hodinách s Hollenbeckem a zároveň i s Cohenem. Občas jsme si zahráli na basu, občas jsme ji vůbec nevytáhli z futrálu. Pracuje se spíš s filosofií a tvarováním tvé osobnosti, než s technickou problematikou hraní na nástroj. Například basista Charlie Haden, kterého naprosto miluju, hrál po úrazu většinou jen jedním prstem v pravé ruce a celkově hodně šetřil množstvím not. Ale jeho sound a styl, kterým hrál, byl naprosto unikátní a co je hlavní – měl obsah.

Máš teď děti v lockdownu doma, do toho ale pořád stíháš být aktivní v kompozici, hraní, dělat videa na youtube... Teď sedíš ve své pracovně, ale jak si člověk i v abstraktní rovině dokáže udržet nějakou pomyslnou bublinu, kam se uchýlí, aby mohl v klidu tvořit?

Samozřejmě to není jednoduché. Já tvořím většinou v takových nárazových cyklech, které jsou způsobené buďto tím, že mám termín, nebo tím, že mám totálně „ohryzané svědomí“. Když se blíží termín, je u mě naprosto kontraproduktivní sedět a psát od rána do večera. Nevydržím to. Nedokážu se soustředit a většinou je to jen ztráta času a koukání z okna – mimochodem, mám z pracovny moc pěkný výhled do lesů. Radši si k tomu sednu na pár hodin denně, protože vím, že déle to stejně nemá cenu. Když mám potom během dne ještě možnost si myšlenky oživit, zhodnotit, je to super.

A když máš čas třeba jen tu hodinu denně, jak se ti daří pokaždé rychle naskočit do té tvůrčí flow?

To se mi kupodivu daří. Dokážu se do toho dostat docela rychle a musím využít toho,  když je energie a koncentrace nahoře. Po nanejvýš pár hodinách to jde dolů a je čas jít dělat něco jiného. Nejlépe s lopatou, na zahradě, nebo se zavřít do dílny.

Dá se teď v bezbřehosti lockdownu ta pravidelnost nějak nahodit?

Celkem jo, snažíme se u nás doma nějak držet režim i kvůli dětem. Mají dopoledne online výuku, se kterou dost často potřebují pomoct. Takže buďto vstanu brzo ráno a ještě před výukou dětí jdu hrát nebo psát, nebo se pak odpoledne k tomu psaní a cvičení vracím. Hodně mě teď taky zaměstnává PR a propagace desky. Doba tomu nahrává, všechno se přesunulo do online prostoru, takže procházím archiv nahrávek, stříhám videa, pracujeme na novém klipu...

Váš první videoklip vyšel na začátku letošního února. Působil na mě hodně melancholicky. Jak vznikal?

Hráli jsme s kapelou pár koncertů ve Skotsku a v Edinburghu si přišla koupit desku Brigid Collins, což je výtvarnice původem z Irska. Tehdy jsme se neseznámili, jenom si nechala podepsat cédéčko. Ale po nějaké době se mi ozvala, že si pořád dokola pouští naši muziku a že ji inspiruje k její práci. A jestli by mohla použít některé písničky z předchozí desky jako hudební podklad ke svým projekcím. Byl jsem rád a samozřejmě jsem souhlasil. Když jsem vydal Hope, napadlo mě Brigid kontaktovat a vyzkoušet nějakou spolupráci. Vybrala si tu nejpomalejší, nejmelancholičtější skladbu, na desce je to předposlední track. A vytvořila tenhle krásný příběh, který – aspoň pro mě osobně – jde hodně hluboko. Na titulní skladbu Hope už jsme byli domluveni s kameramanem Pavlem Berkovičem. Video vychází 29. dubna.

Jste letos taky nominovaní na Anděly, což už je u tvých projektů skoro tradice.

Deska Hope byla nominovaná v kategorii Jazz spolu s Cotatcha Orchestra a Concept Art Orchestra. Takže náš kvartetíček je tam pěkně sevřený mezi dvěma big bandy. (smích) Každopádně z nominace máme fakt obrovskou radost. Tradice byla zatím taková, že každá moje deska získala nominaci, ale ještě nikdy jsem ji neproměnil. Tak uvidíme, jak to dopadne letos.

Tagy Tomáš Liška Invisible World Efe Turumtay Kamil Slezák Nikola Zarić Luboš Malina Druhá tráva Michal Nejtek Marta Topferová Womex Expo David Dorůžka Danielle di Bonaventura
Moje hudební vzdělání začalo přívalem zahraničního popu v porevolučních rádiích. S bráchou jsme sledovali hitparády a hráli hru, kdo uhodne písničku a interpreta podle prvních taktů. Chtěla jsem být samozřejmě jako Mel B ze Spice Girls. Jenže na konzervatoř jsem pak šla studovat ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY