Přejít k hlavnímu obsahu
Příběh jedné desky. Hope | Foto: Dušan Tomek
Příběh jedné desky. Hope | Foto: Dušan Tomek
Tomáš Liška - Út, 13.10.2020 - 08:00

Když spadnete do nouzáku, ani netušíte, jaké věci mohou vzniknout!

Před dvěma lety jsem se svou kapelou Invisible World dostal pozvání na jednu z největších World Music konferencí na světě – Womex (World Music Expo). Zahráli jsme skvělý koncert v nacpaném sále filharmonie v Las Palmas a dostali nabídku na další desku od prestižního labelu. Vše se ale nakonec vyvinulo jinak. Zlobil jsem se na celý svět, všechno se sypalo a já propadal beznaději. Dnes jsem za tu lekci šťastný.

Na prahu čtyřicítky se asi každá lidská bytost neubrání lehkému bilancování, přemýšlení o věcech minulých i budoucích, o hodnotách, smyslu našeho počínání, nebo o směru, kterým nás to táhne, ale bojíme se udělat krok stranou. Nebo také může přijít test, kterým si máte svojí cestu obhájit, nabrat nový vítr, inspiraci, víru že to co dělám, je správná věc pro mě a svět kolem mne. A tímhle testem jsem si s novou deskou, která se jmenuje příznačně Hope, prošel.

Po Womexu a nabídce natáčení jsem zasedl k pianu a psal a psal. Termín je jediná metla, která na mě platí. V listopadu nabídka, v lednu pár zkoušek, dopsat, předělat, vyházet zbytečnosti, revize, další zkoušky a začátkem března do studia. Točili jsme v našem oblíbeném Sonu v Nouzově. Čas je naše nejdražší komodita a čas strávený v Sonu dvojnásob. Chci ho pokaždé využít maximálně efektivně. Příprava se tedy vyplatila.

Svoji muziku vždy točím live, celá kapela. Pokud to skladba vyžaduje, dotáčíme jen overduby na dobarvení, nebo se dotáčí zpěvy. Kapela bez bicích je v jedné místnosti, bubny jsou za sklem, kvůli přeslechům. Deska byla hotová za 3 dny. Materál potom potřebuji alespoň měsíc neslyšet, na všechno zapomenout a k mixu se vrátit s čistýma ušima a hlavou.

Invisible World | Foto: Dušan Tománek

V květnu se deska smíchala a první mixy hned mířily k poslechu do německého labelu. Dohoda byla taková, že s prvním mixem začneme ladit smlouvy, cover, datum vydání atd... Během té půl roční pauzy se ale dramaturgický plán labelu změnil natolik, že naše muzika přestala zapadat do konceptu a že jednoduše „nemáme zájem“. Zkusil jsem ještě několik mých oblíbených zahraničních vydavatelů, ale nikdo už v tu chvíli neměl prostor, zařadit nás narychlo do plánu. Co ted'?

V období, kdy do všeho šlapete a věnujete veškerou energii svojí muzice, to nejsou radostné chvíle. Navíc celkový bilanc kolem čtyřicítky o kterém jsem se zmínil v úvodu, sehrál také svojí roli.

Desku jsem domíchal a uložil na neurčito stranou. Spadnul jsem do „nouzového režimu“. Hrál koncerty s jinýma kapelama a projektama, učil, občas dělal i jinou práci mimo muziku a nechal věci kolem sebe plynout. Nenapsal jsem ani notu. Ale bylo to asi to nejlepší, co jsem mohl v tu chvíli udělat, což ovšem vidím zpětně až dnes.

Asi po roce jsem znovu začal sbírat síly a víru v to, co dělám. Ve svou hudbu a svoje hraní. Poslechl jsem si nahrávku a úplně mě dostala. Poslechl jsem si ji s čistou hlavou, bez očekávání, bez termínů, jen tak. Energie, kterou se nám podařilo do muziky vložit, mě hodně zasáhla. Skladby byly lehké, vznášely se, měly hloubku, plachtily samovolně prostorem a zároveň levitovaly, měly v sobě radost a chut' žít! Jakoby vůbec nereflektovaly období, které jejich vznik provázelo, jako kdyby předběhly dobu. Pochopil jsem smysl svého „nouzového režimu“ a vrhnul se s chutí do finále. Zbývalo dodělat mastering, připravit obal a vyřešit otázku vydavatele.

Do toho se mi ozval agent z Japonska, že má na jaře 2020 zájem udělat s kapelou turné po Asii. Tedy asi za 5 měsíců. Vrhnul jsem se do práce, všechno šlo dobře, hvězdy přály, ale zrovna z Asie začaly chodit podivné zprávy o šířící se epidemii. 12. března se opět všechno zastavilo a já už se musel jen usmívat, co si tahle deska ještě bude muset odžít, aby se dostala na svět.

Jestli jsem si nebyl do té chvíle jistý s názvem alba, tak ted' už ano. Deska se bude jmenovat Hope, protože lepší slovo ji nemůže vystihnout. Co živíš, to roste. Během karantény jsem si založil vlastní label Invisible Records, vyřešil potřebné papíry, cover, výrobu a přesně 5. října, tedy v den vyhlášení dalšího celostátního nouzového stavu, desku vydávám. Perfektní timing, říkám si. Tak at' plachtí prostorem a dělá lidem hezky.

Tagy komunita Invisible World Tomáš Liška
Kontrabasista mezinárodní kapely Invisible World. Nástroj jsem studoval na Konzervatoři J. Ježka v Praze a následně na berlínské univerzitě Jazz Institut Berlin, pod vedením renomovaných amerických hráčů a pedagogů Grega Cohena a Johna Hollenbecka. Vystupuji pravidelně na jazz...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY