Good Times Only: Jsme zatím stále albová kapela

V jednom z dřívějších rozhovorů jste řekli, že začít tvořit hudbu sami bez producentského dozoru Kuby Kaifosze aka Lazer Vikinga je trochu jako ocitnout se v pubertě. Tak co, už jste prošli pubertou a dospěli?

Filip Černý: Jo, v něčem byl Kuba takový náš taťka, minimálně co se týká prvotního hledání zvuku. Myslím, že bylo potřeba si tím projít u prvních dvou alb, kdy první z nich bylo striktně v Kubově produkci a u druhého byly z jeho strany – minimálně ke konci psaní materiálu na desku – spíš takové producentské konzultace.

Protože jak jsme toho psali víc a víc, byly ke konci situace, kdy jsme měli dopsanou písničku, šli jsme za ním s očekáváním, že to zase úplně od píky překope – a on řekl jen: „To je dobrý, já už s tím nic dál nechci dělat.“ To se stalo asi u dvou skladeb. A teď naše třetí deska je toho vyvrcholením, že už jsme opravdu sami za sebe.

Kromě těch spoluprací s Fiedlerskim a Nikolou Šolajou. Já ho zatím neznám, řeknete mi o něm víc?

Kryštof Volkman: Nikola Šolaja je můj spolužák z FAMU z katedry Zvukové tvorby. Je o rok nade mnou, teď čeká na magisterské státnice. A oproti nám jde víc tou „hudební“ cestou – produkuje, míchá, nahrává, masteruje… Myslím si, že mu to dost jde.

Filip: Než mi Kryštof řekl, že je Nikola jeho spolužák, přišel jsem s jeho prací do styku na Wavu díky Startéru, protože nám posílaly tracky kapely, kde byl podepsaný jako producent. A potom s doplněným kontextem od Kryštofa jsme si řekli: „Proč nezkusit jeho?“ A hned první společná spolupráce fungovala dobře.

Lukáš: Velice dobře to zapadlo dohromady a přispělo k úspěchu celé věci z produkční stránky – pomáhal nám i s formou některých písniček ve chvíli, když už je člověk přehlcený a nemá nezbytný odstup, aby si řekl: „Jo, možná ten třetí bridge není ve skladbě nutný.“

Filip: Možná to v rámci české produkční scény ještě není žádný Tomáš Havlen, ale myslím si, že jednou bude. Dělal třeba desku s Kvietah, která získala loni Anděla jako Objev roku. A produkuje toho čím dál víc. Hodně se pohybuje kolem Wombat studia v Hybernské, teď byl na stáži na Islandu, kde se částečně míchalo něco i pro nás... Je fakt šikovný a přál bych si, aby za ním chodilo víc kapel.

Zanechává podle vás každý producent v nahrávkách, na kterých spolupracuje, nějaký svůj specifický zvukový otisk? A mělo by to tak vůbec být?

Filip: Já dokážu jenom říct, jestli by to tak mělo být v našem případě. Nám to hodně vyhovovalo u prvních nahrávek. Teď nám naopak vyhovuje, že můžeme mít volnou ruku. Ale Nikolova producentská role – kromě toho, že ty skladby míchá – a konzultantství jsou v celém procesu strašně důležité. I kdybychom my byli sebelepší v sebekočírování a rozhodování, jestli tohle už je finální nápad, nebo to chceme ještě překopat, pořád je tu realita, kdy jsme v tom zamčení dennodenně a už nemáme nadhled. Máme unavené uši a už sami nevíme, co je dobré, jsme přeposlouchaní. Už z toho důvodu je dobré mít někoho dalšího, komu člověk důvěřuje a kdo se na to podívá čerstvým pohledem.

Kryštof: Obecně, určitě se producent na každé nahrávce podepisuje. Ale neřekl bych, že by za sebou Nikola měl tolik práce, že už by bylo vyloženě znát: „Tohle je přesně jeho rukopis.“ On je ještě hodně tvárný a zároveň přináší své nápady. To je pro nás teď ideální kombinace – my se už cítíme trošku víc comfy a on taky, takže mu do toho trošku mluvíme, ale ne zas moc.

Lukáš: A Nikola je pravý opak Fiedlerského, kterého člověk často už z nějaké nahrávky pozná. Teď jsem poslouchal poslední páteční playlist na Spotify a říkal jsem si: „Tohle by mohl dělat Fíďa.“ A byl to on. A právě proto jsme si ho vybrali na jednu konkrétní písničku, protože jeho rukopis je signifikantní.

Kryštof: V tomhle bych ještě doplnil, že jak Filip na začátku říkal, že Kuba Kaifosz přišel a řekl, že takhle se mu naše skladby líbí a neměnil by je – to není tak úplně pravda. On jenom řekl: „Je to dobrý mezi tím ostatním, tak to takhle nechte.“

Když tvoříte společně, jak probíhá debata? Máte „tvůrčí hádky“? Jakým způsobem si dáváte v kapele navzájem feedback, třeba i ten negativní?

Filip: Já to taky vnímám tak, že je dobré se v životě „hádat“. Vlastně to může přinést dobré věci. Myslím si, že hádání se a nějaký střet názorů je v kapele nevyhnutelný, zvlášť když je nás pět. Pět názorů, pět eg, pět přístupů a pět nástrojových obsazení, kdy se každý chce ve výsledku nějakým způsobem otisknout. Někdo participuje na songwritingu víc v raných fázích, že nosí prvotní nápady, někdo je zase naopak „dokončovač“. V tomhle se nějakým způsobem doplňujeme.

Ale netěší to ty, kteří přijdou s úplně prvotním nápadem a zárodkem skladby. V případě nového alba to byl hodně Zdenda (kytarista Zdeněk Prokopec, pozn. aut.), který měl trochu těžkou roli – na první nástřely témat, které jsou strašně důležité a někdo to dělat musí, se mu často dostává feedbacku, že jsou v podstatě smeteny ze stolu. A přitom on na tom strávil předtím půl večera, aby něco přinesl.

Ale hlavní je, že jsme si za ty roky nastavili nějaký ekosystém, že se člověk vůbec nebojí s nějakým nápadem přijít. Já jsem měl třeba dřív problém ukazovat nehotové texty. A i Zdenda měl dřív problém přijít s nápadem, který je ještě neobroušený. Myslím, že navzájem cítíme, že si nápady můžeme ukázat a že je v pohodě vyložit karty na stůl. Důvěřujeme si – a taky si umíme mezi sebou zanadávat a nápady si pohanět, že „tohle je blbost a příště přines něco lepšího“. (smích) Ale nebereme si to nějak extra osobně.

Lukáš: Hodně se to pojí s přátelstvím a s otevřeností vůči ostatním v kapele. Trávíme spolu stovky hodin ve zkušebně, ale i mimo ni – je hodně důležité, abychom se přátelili i ve volném čase. Tím se člověk naučí s ostatními fungovat a ví, jak s nimi komunikovat.

Kryštof: Ale občas jsme nevybíraví a člověk se utrhne a řekne: „To ses posral, tohle fakt ne.“

Lukáš: Jo, to je tvoje parketa. (smích)

Kryštof: Nefungujeme úplně demokraticky, ale existuje u nás určitá stopka – když někdo řekne: „Tohle bych nechtěl, aby tam bylo,“ opravdu to tam není.

Lukáš: Každý má právo veta.

Filip: A klidně může být ve svém názoru sám. Ostatní to respektují.

Protože on to pak bude muset hrát na koncertech a nahrávat ve studiu.

Lukáš: Právě. A taky často pak přinese něco, co by jeho uším a očím sedělo líp.

Filip: To nás hodně naučil Kuba. U prvních dvou desek jsme zažili ve studiu jeho přístup, který je poměrně nekompromisní: pokud má člověk s něčím problém, musí ukázat variantu B – a ta musí být něčím nosná a musí být dobrá. Pokud dobrá není, nebo pokud nedej bože žádná varianta B neexistuje, tak dotyčný vůbec nemá právo do toho mluvit.

Což mě přivádí k otázce: vzpomenete si ještě na svoje skladatelské nebo aranžérské začátky? A kterých chyb už se dnes dokážete vyvarovat?

Filip: Co se týče hudebního backgroundu, máme to každý úplně jinak...

Kryštof: ...jsme v kapele čtyři kytaristi. (smích)

Filip: Já se moc za kytaristu nepovažuju, ale většina z nás má v kytaře základ – což byl trochu problém v raných fázích kapely, když měl Kryšof začít hrát na basu. Dnes už je plnohodnotným basákem, ale zároveň je to pořád kytarista, takže dokáže pomoct i s kytarovými party.

Na úplném začátku s námi ještě nebyl Lukáš, který je mimořádným hráčem hned na několik nástrojů, a tehdy nás hodně limitovaly technické dovednosti a možnosti. Neuměli jsme tolik pracovat s hudebním softwarem a s know-how obecně. Na první EP jsme byli úplně sami, dělali jsme si ho na koleně u Zdendy na Lukách – odtud ostatně pochází i název Nedělní Luka.

Dneska už jsme úplně jinde, nejen co se týče techniky, ale i sebevědomí, Tehdy jsme věděli jen jedno – že chceme psát. Ale nevěděli jsme, jak. Nebyl přitom až takový problém napsat písničku, ale spíš umět ji napsat tak, abychom to byli my. Potřebovali jsme se trochu najít – a v tom nám hodně pomohl právě Kuba Kaifosz. Teď za sebou máme pár nahrávek, víme, co jsme si už vyzkoušeli a co si chceme vyzkoušet do budoucna.

A taky už umíme lépe pracovat s formátem alba – víme, v jaké fázi nahrávání se nám trochu odlehčí, že už máme na čem stavět a víme, co nám ještě chybí. V tomhle jsme hodně staromódní, že k albu přistupujeme dramaturgicky promyšleně tak, aby fungovalo, když si ho lidi pustí od začátku do konce. To, jestli si ho pak publikum pustí celé, je druhá věc, ale nám to takhle dělá radost. Jsme zatím stále albová kapela.

Jako jeden z hudebních inspiračních zdrojů pro novou desku a její zvuk jste zmiňovali Deftones. V čem jste se u nic inspirovali a jaké další kapely vás provázejí jako soundtrack – ať už v tvorbě, nebo obecně v životě?

Lukáš: Deftones jsme zmínili hlavně proto, že jsme chtěli na album dostat „tvrdší“ a přímočařejší sound, který by nahrávku odlišoval od předchozích desek – ať už se to týká ladění nástrojů (i kytarový part jsme nahrávali na šestistrunnou basu, aby byl nízko položený) a celkově jsme se snažili o hutnější zvuk, aby tam byly silnější spodní frekvence a aby zpěv měl prostor být trošku agresivnější. Skladby mají taky „tvrdší“ mix – jako by je člověk měl přímo v obličeji.

Filip: Inspiračních zdrojů je velká spousta, není to jedna určitá kapela, která by signifikantně ovlivnila psaní. Spíš si pouštíme ve zkušebně a ve volném čase věci, které se nám líbí – a jejich zvuk se pak může propsat do naší tvorby, nebo taky nemusí. Od Deftones jsme si brali určitou ráznost a zvuk kytar.

A taky až teď zpětně cítím, že jsme potřebovali jít v několika ohledech proti předchozím albům, nejen zahuštěnějším, velkolepějším zvukem, ale i tím, že na téhle desce je asi nejsvižnější písnička z naší diskografie – i když to není sama o sobě rychlá skladba. Jít do kontrastu nebyl náš prvotní záměr, ale zkrátka s každou další deskou se snažíme objevit něco nového, co jsme doposud neobjevili.

Kryštof: Ohledně inspirací, je jich samozřejmě víc. Zdenda často přichází s kapelami jako Queens of the Stone Age, Deep Sea Diver, Deftones, Alexisonfire, Shady Nasty. Nové i starší kapely, kytarovější. A co to znamená? Předchozí deska končila písničkou Takhle se nedá žít, na které se hodně podepsal i Lukáš, a je to první věc, kde je cítit velký kytarový tlak. Takže na nové desce jsme si chtěli zkusit udělat pár dalších kousků, kde bude tahle kytarová masa pokračovat. Ale neříkali jsme si: „Hele, tohle teď poslouchám, takže takhle bude znít naše nová deska.“

Kdo je u vás hlavní textař? Ptám se proto, že ve vašich textech i na novém albu, o kterém mluvíte jako o agresivnějším nebo drsnějším, zůstává určitá křehkost a lyričnost.

Filip: Texty píšu já, ale v některých případech je to pak kolektivní práce – poznámkování, další nápady a tak dále.

Každopádně je tam cítit teď větší kontrast mezi textovou a hudební složkou.

Filip: To asi jo. Minimálně se stala nová věc, že byly texty většinou hotové hodně brzo, takže se pak mohla podle nich víc přizpůsobovat a v některých momentech umocňovat hudba. To je takový komfort (smích), který kluci dřív neměli, protože texty byly většinou věc, na kterou se čekalo nejdéle. Dřív jsme měli třeba hotovou celou písničku od začátku do konce jenom instrumentálně. I teď nepochybně nějaký instrumentální nápad ovlivní to, jakým způsobem já chci psát vokál, ale většinou to jde opačně.

Kryštof: A ono dělat popové písničky bez zpěvu je prostě náročné. (smích)

Jsou Luka pod Medníkem, chatová osada na Sázavě, kde jste se jako kapela začínali scházet, pořád ještě trampů ráj? A dá se tam pořád nerušeně tvořit hudba?

Filip: Trampů ráj jsou určitě, tvořit hudba se tam dá stoprocentně – my to ale bohužel už moc neděláme. Myslím, že v posledních letech naši kapelu mnohem víc definuje třeba Praha 6 než Luka pod Medníkem. Tam vznikaly první nahrávky, byly tam první zkoušky, jezdili jsme tam na víkendy... Zdenda tam má základnu, bydlí tam jeho rodiče. Luka se taky promítala do textů našich skladeb. Dneska už to tak není, ale rádi na to vzpomínáme a vracíme se tam, kdykoli je příležitost – tráví se tam třeba společné kapelní Silvestry.

Kryštof: Naše EP Nedělní Luka, to byly prostě kapelní zkoušky v neděli.

Jak coby čtyři kytaristi v kapele řešíte gear? Probíhají debaty o výstroji, nákupy a prodeje stále dalších komponentů?

Kryštof: Ve velkém.

Lukáš: Nekonečně.

Kryštof: Je pravda, že jsme trochu fetišisti. Sbíráme běžné i nevšední kousky – a nejen kytarové výbavy, ale obecně. Myslím, že naše kapela je v tomhle trochu geekská a že rádi zkoušíme nové věci a pořád měníme vybavení. Tady Zdenda je v tomhle mimořádný „úchyl“ – jenom ze své výbavy by postavil čtyři boardy jiným kytaristům. (smích)

To je věčné téma hledání „svého vlastního zvuku“ – míváte předem přesnou představu, které se pak příslušným vybavením a jeho nastavením snažíte dosáhout, nebo je to spíš tak, že experimentujete a ten „váš“ zvuk si vás najde?

Lukáš: Zrovna u těch synťákových věcí mám většinou nějakou konkrétní představu a za ta léta, co to dělám, už jsem se naučil, jak se k tomu zvuku relativně rychle dostat. Ale samozřejmě to mezitím ještě x-krát předělávám, aby ten zvuk měl ideální délku, ideální náběh...

Jaký nový setup jste použili právě na novou desku, abyste dosáhli jiného, drsnějšího zvuku?

Zdeněk Prokopec (se k rozhovoru připojuje později písemně, pozn. aut.): Z aparátů jsme využívali převážně Marble Amps 1x8 nebo Walrus Audio ACS1 simulace. Z efektových krabiček nejvíc dostal prostor Benson Deep Sea Diver Fuzu Echo, skvělej efekt!

Bavíme se tu o „drsnějším“ zvuku, zároveň jste v českém hudebním rybníčku stále označováni za indie-popovou kapelu. Kde byste vy sami chtěli být?

Filip: Myslím, že jsou nám ty nálepky obecně jedno. Chceme dělat písničky, které se nám líbí. A je pro nás obecně důležitá písňová tvorba – ať už je to zvukově tvrdší kytarová hudba nebo klidně akustická kytara a klavír. Jsme zkrátka písničkářská kapela. Svádějí nás k tomu i ty české texty a nedokážu si moc představit situaci, kdy bychom udělali pět a půl minuty trvající instrumentální track, kde by byly jenom nějaké nápěvky. Myslím, že nejblíž k tomu má poslední track na desce, který jsme zase chtěli trochu odlišit, jak už máme ve zvyku.

Co je na nás „nejpopovější“, je možnost se k těm songům osobně vztáhnout. V některých případech zní familiárně, otevírají témata, která každý někdy v životě řešil, a ani zvukově nejsou nějak extrémně experimentální, často působí zkrátka... povědomě. To, co definuje originální zvuk kapely Good Times Only, je spíš specifické spojení těch pěti lidí, kteří kapelu tvoří.

Ale obecně náš přístup k psaní je vlastně mainstreamový – chceme napsat písničku, která bude i pro nás chytlavá a kterou si i my sami budeme chtít zpívat. Mimochodem, to je pro nás taky otevírání nové kapitoly – chceme, aby víc členů kapely na živácích zpívalo. To je další věc, která má doplnit hutnost našeho zvuku.

Kdo byste řekli, že je vaše publikum, a jak se proměňuje? Když se řekne boyband, představím si ječící fanynky, ale takhle to úplně není, ne?

Filip: Tak je nám třicet, takže to přestává být boyband a jsme spíš manband. (smích) Ne, právě tohle jsme vědomě odhodili, zejména poté, co GUFRAU vydali album Boyband a jsou výrazně mladší než my. Už jsme se v tom přestali cítit komfortně a spíš se definujeme jako popová kapela – myslím, že jsme i od začátku byli a jsme i dnes.

Co se týče označení, jestli jsme alternativní nebo mainstreamová kapela, myslím, že jsme dlouhodobě na pomezí – což může být v rámci tuzemské scény nevděčné, protože je maličká a cokoliv vyhraněného jakýmkoli směrem nás může považovat za nerozhodné. My to tak ale nevnímáme. Chceme se určitě pořád představovat novému publiku.

A jak bych popsal to naše stávající? Nepřestává mě překvapovat, že někteří lidi, kteří jsou s námi od prvních nahrávek, pořád chodí na koncerty a rozšiřují to i mezi své mladší kámoše. Pokaždé mě uchvátí, jaký mix se v publiku dá najít – což se dá pořádně monitorovat jenom na našich samostatných koncertech.

Filipe, pro podcast Pochlap se na Radiu Wave jsi mluvil o tom, jak může člověku pomoci terapie. Myslíš, že vás v průběhu času poslouchá víc kluků a že je to může mimo jiné inspirovat, aby se nebáli a taky se starali o své duševní zdraví?

Filip: Pokud se nemýlím, tak minimálně podle statistik ze streamovacích platforem nás nikdy neposlouchalo víc holek než teď. (smích) Vždycky to bylo trochu fifty fifty a teď převažuje 67 % žen a zbytek muži a osoby se statutem „neuvedeno“. Ale jestli naše písničky někoho přimějí jít na terapii, to by bylo super. Jestli komukoliv v jakýkoli moment pomůže část naší písničky, tak je to skvělé.

Ty sám považuješ psaní muziky za terapeutické?

Filip: Mega. Je to pro mě terapeutické nejen v tom, že je to svým způsobem denikový zápis, ale i v tom, že mi to pomáhá některé emoce definovat. Měl jsem třeba problém, že jsem se cítil velmi nepříjemně, ale neuměl jsem si v sobě pojmenovat, proč. A v tom mi hodně pomohla terapie i naše písničky. Protože hudba tohle dokáže vytáhnout i jiným způsbem, než když když o tom člověk jen vnitřně přemýšlí. Když začneš psát na papír a necháš se k tomu vést nějakou inspirací, je to ultraterapeutické. Někdy se mi dokonce stalo, že jsem se zpětně podíval na ten papír a řekl jsem si: „Aha, tak takhle jsem se v tu dobu cítil.“ Podařilo se mi tu emoci definovat a zapouzdřit.

A jak se ti dnes zpívají tvé starší texty? Chceš je zpívat?

Filip: Jak které. Mám vnitřní problém s určitou naivitou některých z nich a už se k nim nedokážu vztáhnout, trošku se i stydím, kdybych je měl zpívat.

Co vy ostatní, máte taky u některých starších skladeb ten „rolling stones efekt“, že nechcete hrát do omrzení Satisfaction, ale publikum si to žádá?

Lukáš: My ještě naštěstí nemáme za sebou tolik koncertů, abychom tohle mohli říct. (smích) Já tím, že jsem v kapele nebyl úplně od začátku, tohle třeba vůči raným věcem nepociťuju. Ale samozřejmě mi přijde zábavnější hrát naše nové věci.

Kryštof: Já to tak mám, ale ne ke starým písničkám. Spíš nechci hrát songy z minulé desky. Chodí to ve vlnách a vždycky se mi posouvá fokus. Když vzniknou nové věci, tak bych některé starší chtěl na chvíli škrtnout – a pak se k nim třeba zase vracet. Takže já se starými písničkami zase už dneska nemám žádný problém, ale teď mě sere ta prostřední fáze. (smích) A nová deska, o které teď říkám, že je nejsilnější, mě za pár let bude tak srát, že se to celé protočí. (smích)

Kdy budete mít možnost materiál z nové desky pořádně představit lidem na koncertech?

Filip: Křest budeme mít 28. listopadu v Meet Factory, což je za dlouho, předtím pojedeme letní festivaly a úplně nejbližší koncert, kde všechny rádi uvidíme, bude 28. května na Vektoru – bude zdarma a bude to první pražský koncert, kde budeme hrát všechny nové singly.

Chceme, aby si lidi měli možnost nejdřív naposlouchat desku, a naživo budeme hrát jenom takhle část alba. Celý albový set si šetříme vyloženě na podzimní klubovou sezónu. Myslím, že album do té doby nestihne zestárnout.