Michal Pavlíček na novém albu vyhlíží obzor bez berliček jistoty
Tak přece. Po několika odkladech se nové sólové album Michala Pavlíčka jménem Na obzoru dostalo na světlo – a dává smysl, že vznikalo tak dlouho. Ne kvůli rozmaru, ale kvůli pověstnému perfekcionismu, který Pavlíček ani na prahu sedmdesátky nehodlá obrousit. Deska vznikala postupně, některé skladby mají delší genezi, jiné reagují na současnost, a textová rovina – často v rukou hostů – se opírá o metafory, osobní bilance i neklid dnešního světa.
Silné momenty tu jsou, a není jich málo. Zároveň je ale album do jisté míry předurčené – už samotný výběr hostů jako Radek Škarohlíd nebo David Koller nepřekvapí, spíš potvrzuje dlouhodobé vazby a předchozí spolupráce. Paradoxně právě tyto „očekávatelné“ volby přinášejí vrcholy desky. Burning Up stojí na ztřeštěném vokálu, i když se Škarohlíd tentokrát drží na uzdě víc, než by leckdo čekal, a skladba se rozjíždí pomaleji, než by si zasloužila. O to víc ale funguje v závěru, kde nabere tah a konečně ukáže zuby. A teď už je to jednou jasný by klidně mohla zapadnout do Kollerovy sólové diskografie – Pavlíček tu vědomě ustupuje, nechává píseň dýchat a dokresluje ji kytarou, která nevyčnívá, ale drží tvar.
Když mluví sám za sebe, je to často ještě přesvědčivější. Lepší sedma stojí na poctivém hardrockovém grooveu, který nic nepředstírá a jen potvrzuje, že Pavlíček má tenhle jazyk pořád v ruce. Fialový berle z jednoduchého motivu budují špinavý bluesrockový opus s nadhledem i osobní zkušeností. Na opačném pólu stojí Opice zla s Monikou Načeva – pomalá, vyhrocená skladba plná varování, obrazů a apokalyptických náznaků, kde kytara ustupuje a nechává prostor hlasu a textu. Pavlíček tu ví, kdy nehrát, což je disciplína, kterou ne každý kytarista zvládá.
Haštal evokuje devadesátky temným, valivým groovem a kytarovým vyprávěním, které se nebojí elektronického podkresu. Phil Shoenfelt ve Foreign Lights působí jako lehce cizorodý element – a právě proto funguje. Jeho rétorika i pomalé, postupně gradující tempo dávají skladbě jiný rozměr, bez potřeby kytarové exhibice. Ta naopak naplno propukne v Laufařince, kde se vrací Pavlíčkův rukopis známý z Pražskýho výběru – dynamická sóla, hravé elektronické fígle, gradace, která má v sobě radost i lehkou provokaci.
Titulní Na obzoru dýchá uvolněně, skoro krajinomalebně, a nelze si nevzpomenout na sólovou tvorbu Davida Gilmoura. Země je věčná s Milly Honsovou pak přináší patos, který ale tentokrát nepůsobí lacině – spíš jako smíření. Motiv věčnosti, země zaslíbené i konečnosti lidského života tu rezonuje silně a duet patří k nejpůsobivějším momentům desky. Závěrečná Sólokapr je bluesový jam, který se loučí s nadhledem – hravý, lehce funky, možná dramaturgicky nadbytečný, ale lidsky pochopitelný.
Na obzoru nepřináší revoluci. Nabízí ale něco cennějšího – muzikanta, který se ani v sedmdesáti nesnaží zalíbit, ale hledá, bez berliček jistoty. Občas klopýtne, občas sklouzne k předvídatelnosti, ale v součtu jde o soudržné, živé a místy překvapivě současné dílo. Pavlíček se nebojí elektroniky, vrstev ani zvukových experimentů, a přitom neztrácí svůj podpis.
Co na nahrávce ocení hudebníci?
Především práci se zvukem a dynamikou – schopnost vědět, kdy hrát a kdy mlčet, cit pro groove i barvu tónu, vrstvení kytar bez zbytečné přeplácanosti a odvahu kombinovat analogový feeling s digitálními zásahy. A pak samozřejmě styl. Ten Pavlíčkův, nezaměnitelný, pořád hledající a pořád svůj.
Michal Pavlíček – Na obzoru
Warner Music 00:45:00
80 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
