Hlaskontrabas Oktet zakonzervovali svůj unikátní koncept na dechberoucím albu

Je to už osm let, co se ceněný kontrabasista Petr Tichý spojil s unikátní zpěvačkou Ridinou Ahmedovou a pouze pomocí svých „nástrojů“ a looperů předložili posluchačům na bezejmenné desce svou unikátní hudební vizi jako HlasKontraBas. Protřelí muzikanti, kteří se potkávali léta na domácích pódiích, konečně k realizaci dotáhli vizi, o které dlouhou dobu uvažovali. Z unikátního konceptu, který v mnoha očích byl spíše jednorázovým experimentem a chuťovkou bez možnosti progrese, se hraní dua stalo nemyslitelnou součástí domácí scény. Ba co víc, v roce 2019 přišla vize zbavit se smyčkovacích přístrojů a nahradit technikou dalšími spoluhráči.

Tak se zrodil Hlaskontrabas Oktet, jehož součástí se stala celá řada renomovaných muzikantů. Posuďte sami – Mirka Novak (zpěvačka s bohatou mezinárodní zkušeností a skvělou sólovou deskou Malbum), Alice Bauer (členka vokálních Sket, Originálního pražského synkopického orchestru a dalších projektů), Markéta Zdeňková (vedoucí kapely MarZ a řady dalších, často do latiny hozených projektů), Ondřej Štajnochr (dlouholetý basový univerzál se zkušenostmi od popu, přes jazz – Karel Růžička Q, Emil Viklický Trio ad. – až po vážnou hudbu – např. Musica Floria nebo Collegium 1704), Tomáš Liška (výrazný autor a frontman kapely Invisible World, ale i člen kapel Marty Topferové, Druhé Trávy nebo Tomáš Hobzek Quartetu) a Ondřej Komárek (sólový interpret, ale i součást mezinárodního jazzbandu Itinerant Orchestra). Tato osmice muzikantů nedávno vydala album Kaleidoscapes, na kterém původní koncept dua posunují do nových, stejně vzrušujících končin.

Už existence tělesa složeného ze čtyř kontrabasů a čtyř zpěvaček budí zvědavost. A je výzvou, jak pro samotné aktéry, tak i pro případné autory. I z toho titulu původní dvojice přišla s nápadem oslovit mezinárodní muzikantkou obec a získat tak pro Oktet nový, unikátní autorský materiál. Skladby přímo pro Hlaskontrabas Oktet nakonec dodali skladatelé soudobé hudby z Norska (Mats Eilertsen, Nils Økland), Islandu (Ragnheiður Gröndal, Guðmundur Pétursson, Pétur Þór Benediktsson), Izraele (Adam Ben Ezra) a z České republiky (Petr Wajsar, Beata Hlavenková).

Po jedné skladbě na album přispěli také zakladatelé formace Ridina Ahmedová a Petr Tichý. Grantově podpořená osmice muzikantů s notovou předlohou vyrazila směrem, odkud bylo dodáno nejvíce materiálu – na Island. Zde skladby díky letní rezidenci získaly možnost uzrát, jak intenzivním zkoušením a konfrontací se samotnými autory, tak i skrze koncerty, kdy jednoho se zúčastnil i sám prezident Guðni Thorlacius Jóhannesson. Domů, do Sono studia tak přijela kapela s jasnou vizí, kterou v krátké době zaznamenala do recenzované album. Velký příběh získal své vyústění v podobě alba Kaleidoscapes.

Rozšíření původního dua není pouze otřepaným nařasením původního konceptu do „slavnostnější“ podoby – a to především skrze materiál šitý Oktetu přímo na míru. Více než z poloviny totiž pochází z evropského severu. Petr Tichý v rozhovoru pro magazín UNI přiznal, že Hlaskontrabas díky tomu pracoval s výrazně odlišným materiálem, než který prezentuje pouze s Ridinou: „Severští skladatelé jinak vnímají čas. Jejich skladby mají pomalejší tempo i vývoj. Všechny jsou spíše meditativní a kontemplativní. Tři z nich jsou také velmi ovlivněné folklorní melodikou.“

Co vás na desce jako muzikanty zaujme?

Je to poznat hned v druhé skladbě Funkle následující za povědoměji znějícím otvírákem Kuleri Be od Ridiny Ahmedové. Ta zasazuje ženské vokály do pomalu se kolébajícího kontrabasového moře. Skladba tak má vysloveně konejšivé vyznění. Oproti tomu následující Sensory Mapping od zpěvačky Raggy Grondal je postavena na poměrně komplikovaném souzvuku ženských bezeslovných hlasů, kolem kterých kontrabasy lehce obcházejí po špičkách. Poté přichází na řadu výrazně energičtější Mysterious Ride Adama Bena Ezry, která ve vokálních linkách nezapře blízkovýchodní původ. Peace se náladou vrací k náladě otvíráku, zatímco V Beskydech Petra Tichého vypráví příběh, kdy do bukolické přírodní nálady opakovaně vpadne napínavá zápletka. Stompin‘ nezapře sketovsko-symfonický původ Petra Wajsara, zatímco závěrečné skladby se nesou znovu v niternější atmosféře cílící na zvukové detaily a melancholičtější vyznění.

Výjimečné koncepty mají tu a tam mnohem zajímavější teoretický rámec než samotný hudební výsledek. To není příklad desky Kaleidoscapes. Ta dává jasně najevo, že Hlaskontrabas Oktet si našel svou vlastní, na původním duu nezávislou podobu. Díky citlivému materiálu a špičkovým výkonům všech zúčastněných muzikantů přináší nejen domácí hudební událost roku. Jejich album předně ukazuje ohromné možnosti, které souhra ženských vokálů s kontrabasy nabízí. Těším se nejen na koncerty, ale i na další autorská studiová pokračování!

Hlaskontrabas Oktet – Kaleidoscapes

Animal Music; 59:39, 2024

95 %