Tereza Richtrová: Přála bych si, aby moje písně nešly po srsti

V rámci přípravy jsem si poslechla včerejší vydání pořadu Mozaika na Českém rozhlase Vltava, kde jste mluvila o nové desce, a říkala jsem si, jaké to pro vás coby někdejší moderátorku pořadu Dobré ráno s Českou televizí je, sedět „na druhé straně barikády“? Nemáte v takových případech někdy profesní deformaci, kdy pozorujete řemeslo?

Já jsem se hlavně snažila nebýt moc ukecaná, odpovídat na otázky a pokud možno se až tak nerozbíhat. Doufám, že se mi to povedlo. Už jsem pár let nemoderovala, šla jsem si to hlavně užít. Bylo to moc příjemné, úplně jsem tam zrelaxovala. A byla jsem tam opravdu za respondentku, ne za pozorovatelku.

Mozaiku poslouchám prakticky denně – pouštím si ji k snídani podobně, jako si někdo pouští v televizi Dobré ráno. Mám moc ráda moderátorskou dvojici (Naděžda Hávová a František Šedivý, pozn. aut.) a vlastně s nimi žiju už dlouho. Když bychom se měly bavit o řemesle, moc oceňuji, jak na sebe reagují a jak se dokážou vzájemně podržet. To je ostatně podobné jako v Dobrém ránu – musíte jet, ať se děje, co se děje.

S Rozhlasem máte i tak bohaté zkušenosti coby hlas mnoha dramatizací. Vím, že máte na kontě nominaci v ocenění Neviditelný herec. Za které to bylo tituly?

Když jsem byla ve svém prvním angažmá v Olomouci, byl tamní Rozhlas hned vedle naší divadelní budovy – přímo se to tedy nabízelo. Nominace na Neviditelného herce už je z roku 2013 a bylo to za několik rolí dohromady, pamatuju si ale jen pohádku, kde jsem ztvárnila blechu Hopsalku. (smích)

Co se týče využití hlasu a těla v hudební sféře, objevila jste v sobě při tvorbě debutového alba něco nového, třeba i nečekaného?

V hudbě můžu být mnohem víc sama sebou, než jsem si dovolila v divadle. Velkou roli v tom určitě hraje fakt, že jde o moje vlastní, osobní texty. Mohla jsem taky rozhodovat o mnohem širším spektru věcí, které se vzniku alba týkaly. Mohla jsem si vše udělat podle sebe. Tím pádem jsem se cítila mnohem svobodnější.

A dělala jsem to pro sebe – to je zásadní rozdíl. Do té doby, i když byly v nějakém divadelním představení hudební části, bylo to určeno pro publikum. Tady mi šlo hlavně o to, udělat zásadní krok a zaznamenat své písně, aby hudebně ožily. Ani jsem původně neuvažovala o fyzickém nosiči, plánovala jsem album vydat jen online.

Když se dívám na booklet vaší desky, vidím tam určitou kostýmní stylizaci do přírodnin, folklóru, a to včetně ozdoby ve vlasech, která je něco mezi čelenkou, čepcem a korunou. Je to tedy stylizace kroje?

S lidovou písní má moje tvorba mnoho společného, ale před krojem jako takovým mám velký respekt. Netroufla bych se v něm jen tak vyfotit na obal alba. Připadá mi, že kroj si člověk musí nějakým způsobem zasloužit.

Nevyrostla jste ve folklórní tradici?

Nevyrostla. Ale od sedmi let jsem navštěvovala lekce zpěvu, a tam se začínalo lidovými písněmi. Myslím, že to je nějaký společný prazáklad, ze kterého chtě nechtě všichni v hudbě čerpáme, hudební podvědomí, ze kterého naše hudební kultura vyrůstá. A podobně na mě působí kroj – jako něco, co máme pod kůží. Když vidím kroj, je to pro mě domov, rituál. A nemůžeme si ho oblékat jen tak kdykoli.

Takže to, co mám na sobě, je sice část kroje, ale jde o horní část pracovního podlužáckého oděvu. Zároveň to nejsou tepláky nebo zástěra, je tam lemování, ozdoby. Pořídila jsem ho na burze Nadace Partnerství, kde Zlata Maděřičová začala po tornádu schraňovat tyto části oblečení, prodávat je a získávat tak peníze pro Moravskou Novou Ves. Projekt pořád pokračuje a podporuje i různé jiné komunitní projekty.

Takže tohle je pro mě míra folklóru či kroje, na kterou si troufnu, aniž bych měla pocit, že něco znesvěcuji. Ale použít takhle třeba část tradičního slováckého kroje, to pro ortodoxní folkloristy znamená svatokrádež. (smích)

A ta ozdoba na hlavě? To jsou čistě přírodní materiály, že?

To je ze šneků. Chtěla jsem, aby čelenka tvarově odpovídala tradiční krojové koruně, když se třeba nevěsty vdávají, ale aby zároveň byla z rostlinných materiálů, protože v mých textech je hodně přírody, květin, keřů a podobně. Oslovila jsem Lucii Králíkovou z Efeméru, která se zabývá rostlinami a rituálností. Sešly jsme se a ona mi říkala, že pokud by takovou korunu udělala z rostlinného materiálu, vydržela by maximálně jedno focení.

A tak navrhla čelenku ze šnečích ulit s pentlemi z trhaného hedvábí, která je navíc perfektně řemeslně udělaná, takže se dobře nosí. Natáčela jsem s tím klip na Ladronce, kde jsem běhala mezi křovím, a té čelence se vůbec nic nestalo. Mám tuhle vlasovou ozdobu ve videoklipech k písním a určitě se mnou bude i při koncertování.

Zároveň v klipu k písni Z hory byly i záběry městské zástavby tady v Praze na Hradčanské. Bylo tam tedy patrné určité polemizování mezi přírodou a městem. Kde vy sama teď působíte poté, co jste odešla z angažmá v Brně? A co bylo hlavním impulsem pro vydání alba?

Už před pěti lety jsme se přesunuli do Prahy, aby starší dcera mohla nastoupit do první třídy tady a netahali jsme ji uprostřed prvního stupně pryč z kolektivu. Takže jsem odešla z televize i z divadla a přestěhovali jsme se do Prahy. A paradoxně až tady začalo tohle moravské album vznikat – jednak proto, že mi bylo smutno, a také proto, že jsem na to měla prostor. Před rokem a půl se mi podařilo znovu otěhotnět, tak jsem práci na desce načasovala, abych měla ještě takové „další hudební dítě“.

Mateřství je samo o sobě takový zápřah, že člověk musí přemýšlet stylem „teď nebo nikdy“. Už nečekáte na nějaký „pravý moment“, ten nikdy nepřijde, ten je vždycky právě teď. Mateřství mě v tomhle hodně zefektivnilo. Nebo jsem se spíš vykašlala na snahu vydat album až v momentě, kdy bude úplně dokonalé. A opravdu jsem ho tvořila hlavně pro sebe. Že se moje muzika líbí ještě někomu dalšímu, že jsem vydala CD u Indies Records a že se písnička Karpatská drží v hitparádě na rádiu Proglas (celkem byly v této hitparádě tři písně z alba a píseň Z hory je momentálně také ve Velké 7 Rádia 1, pozn. aut.), to všechno jsou obrovské bonusy navíc, o kterých se mi ani nesnilo.

A jaké jsou vaše další plány s vydanou nahrávkou?

Bude živé hraní. Cédéčko je věc, kterou si člověk většinou koupí na koncertě – málokdy už si ho jdete koupit do obchodu, maximálně vinyl, ten chystáme na podzim. A na koncerty se těším také proto, že celý vznik desky byl poměrně osamělý proces. Na hudebních aranžích jsem spolupracovala s Martinem Kyšperským, ale pak všichni hudebníci nahrávali své party ve studiu beze mě a já jsem pak zpětně zpívala do hotových podkladů.

Mám úžasné „sideboys“, jazzové trio Veřejně nepřístupná vodní plocha. K tomu jsem oslovila hudebnici Julii Goetzovou dřív vystupující jako Zhilee, která s námi hraje na housle a zpívá vokály. Aranže na desce jsou nástrojově hodně bohaté a takhle se daří živý zvuk krásně „zahustit“.

Širší veřejnost vás zná zatím především jako herečku. Když se bookujete na koncerty, říkáte o sobě, že jste herečka?

Vůbec to neříkám. Nemyslím si, že jsem tak „profláklá“ – ani to nebyl nikdy můj cíl. Takže začínám od začátku, ale věřím, že to půjde. Zásadní je hrát, aby hudba zkrátka zněla naživo.

Přírodní motivy tvoří ve vašich textech určité pole či podhoubí, ve kterém se pak tematicky pohybujete. Co jsou pro vás hlavní témata, která jste na albu chtěla předestřít?

Není to tak, že bych si předem řekla, že přinesu nějaké téma. Byly to vždycky důsledky toho, co jsem zažila a koho jsem potkala, z toho pak vznikla píseň. A celé album je v podstatě časosběr – stáří textů je od dvaceti let po rok a půl. Nejnovější text se zjevil až v momentě, kdy jsme začali natáčet.

A která témata v těch písních vidíte teď, když se na ně díváte zpětně?

To je těžká otázka. Když jednotlivé písně zpívám, dostávám se v duchu zpátky na původní místo, prožívám znovu příběh, který se k dané písni váže. Určitě to ale může být úplně něco jiného, než tam slyší posluchač. Je tam pár písní, které jsou o smutných věcech, složitých vztazích... Ale všechno je to už v minulosti, takže v tuhle chvíli cítím smíření.

Jedna moje kamarádka-muzikantka říká, že nerada píše skladby o nepříjemných věcech, protože by je potom musela na pódiu pokaždé znovu otevírat a prožívat. Takže chce raději psát o pozitivních věcech a vytvářet si v hudbě něco jako bezpečný prostor. Máte to podobně?

Teď je mi dobře, když poslouchám to, co mám na desce. Jsou to už hotové věci a rozhodně je považuji za autentické a pravdivé. Ale když bych teď měla začít psát o tom, jak je krásné, že svítí slunce, byla by to lež. Tvořit s lehkostí a na pozitivní témata je teď velmi těžké, i vzhledem k tomu, co se teď děje okolo nás. Vůbec se nechci rouhat, mám se dobře, ale myslím, že jsou mnohem důležitější témata, která je potřeba verbalizovat a zpívat o nich. Pár nových textů, které jsem napsala, rozhodně nezní tak útěšně. A nemá cenu se do toho nutit.

Má umělec určitou občanskou zodpovědnost vztahovat se prostřednictvím své tvorby ke světu kolem?

To je taky těžká otázka. Někdy je lepší, když umělec dělá umění a nevyjadřuje se k věcem, kterým nerozumí. Ale teď je taková doba, že je nutné k některým věcem zaujmout jasný postoj. Dřív jsem třeba byla hodně tolerantní k lidem, kteří využívají právo nejít volit. Ale díky takovýmhle lidem teď máme ve vládě to, co máme. A myslím, že už to přestala být legrace. Je potřeba projevit normální, každodenní občanskou odvahu.

Zároveň v současné době nemám vůbec potřebu si například pouštět filmy, ve kterých je násilí. Proč sypat sůl do rány? Připadá mi důležitější řešit reálné problémy a reálné násilí, které se doopravdy děje. Na druhou stranu chápu, že umělecká tvorba může fungovat jako ventil a že skrze ni můžu přispět k tomu, aby se někdo zamyslel nad skutečnými problémy. Otázka je, jak důležité je to pro samotného performera – a jak zajímavé je to pro diváka. Pro herce může být někdy komfortnější hrát kladné postavy, ale pro diváka je mnohem zajímavější sledovat právě náš stín a záporné stránky, které často potlačujeme.

Inspirovala vás někdy k napsání písně nějaká divadelní postava?

Nikdy. Jediné, co mě značně inspirovalo, byly moje cesty do divadla – vlakem z Brna do Olomouce. Byly to dlouhé cesty s přestupem v Přerově. A tam vznikla moje píseň Boží muka – výhled z okna vlaku.

Povězte mi něco víc o tom, jak vznikají jednotlivé písně a jejich texty.

Většinou mě inspiruje nějaký detail, okamžik, pohled. To je určitý středobod, kolem kterého se rozvine příběh. U písně Boží muka si pamatuji, jak za oknem vlaku bylo rovné, hanácké, zasněžené pole a uprostřed něho jako prst stojí opuštěné místo připomínající, že se tam kdysi něco stalo.

Nebo třeba verš „svíce stvolů mocných divizen“. Mám chalupu a když vyjdu ven na zahradu, často jen tak stojím a koukám s otevřenou pusou – je to čistá nádhera. Je to hodně živá zahrada, ve které panuje velká biodiverzita, hlavně proto, že nemám čas se o ni moc starat. Je bezúdržbová, protože nemám čas ji udržovat. A tam jsem zjistila, že čmeláci mají hrozně rádi nektar z divizen. A když vletí dovnitř do květu, začne jejich bzučení znít jako zubní vrtačka pro panenky...

Tyhle věci mě inspirují. Detail, zastavení v čase, kdy se člověk nechá fascinovat nějakou úplně malou věcí, kterou můžeme považovat za samozřejmost, ale když se na ni zaměříme, zjistíme, že to je zázrak.

Říkáte, že hudební tvorba je mnohem víc o vašich vlastních rozhodnutích. Zároveň jste na albu spolupracovala s Martinem Kyšperským. Jak padla volba právě na něj? A jakým způsobem jste spolu komunikovali o zvukové krajině, kterou společně vytváříte?

O Martinovi jsem věděla hrozně dlouho, oba pocházíme z Brna. A potkali jsme se už hodně dávno, kdy produkoval první desku Jakubu Čermákovi (vystupuje pod uměleckým jménem Cermaque, pozn. aut.) a nahrávali klip na Moravském náměstí. Byla jsem tehdy už na JAMU a dělali jsme tam hlouček lidí, u kterého Kuba stál a hrál na kytaru.

A potom mě Martin oslovil, že budou natáčet klip s Květy a že potřebují „hrozně hezkou holku, která jede tramvají“. To je samozřejmě krásné, když vám tohle někdo nabídne. Jenže oni se mi pak už vůbec neozvali a já zjistila, že to natočili s mojí spolužačkou Vendulou, která byla objektivně mnohem krásnější než já! A já jsem se tehdy hrozně urazila. (smích) Až po letech jsem se konečně odhodlala, napsala Martinovi „Ahoj, známe se...“

„...a nevzal jsi mě do šaliny.“ (smích)

Ano, a že bych chtěla zakopat válečnou sekeru a pomoct s písničkami. Jeho tvorbu s Květy jsem průběžně sledovala. Ne že bych byla skalní fanynka, ale bavilo mě, že v jejich hudbě je vždycky něco podivného, nějaký „lom“, že to zkrátka není „na první dobrou“. A přála bych si, aby se něco podobného stalo i s mými texty. Aby nešly po srsti, aby nebylo úplně snadné je poslouchat. Protože je v nich určitý patos, sladkost, jsou o lásce... Tak jsem chtěla, aby je hudební aranžmá hodilo do současnějšího stylu. V hlavě jsem měla do té doby jen text a melodii.

Sešli jsme se a pro mě to bylo úplně mučivé, někomu dalšímu ukazovat své texty. Do té doby o nich nikdo další nevěděl, bylo to pro mě hodně osobní. Něco jsem mu pustila jako demonahrávku, něco zazpívala, a čekala jsem, že řekne: „Nooo, tak jako dobrý...“ Ale on řekl: „To je fajn, to udělejme!“ A až pak jsem zjistila, že produkoval už spoustu alb.

Ano, já o něm s nadsázkou říkám, že je to Rick Rubin české alternativní scény.

Ale já jsem to fakt netušila, když jsem za ním šla! (smích)

A co se stalo, když jste pak slyšela jeho návrhy aranží?

Já jsem mu vždycky pořád dokola zpívala svou melodii a on pod ni hledal kytaru. To zase zpětně ovlivňovalo melodii, takže jsme to takhle postupně proplétali. Jsou písně, kde moje melodie zůstala úplně beze změny, a jiné zase dostaly dost jinou, ale nikde to nebylo na škodu. Měla jsem i nějakou nástrojovou představu a nejhezčí byl moment, kdy jsme našli společný průsečík, kde se naše představy potkaly a píseň dostala tvář. To byl fantastický pocit.

Dobrá věc byla, že Martin v hudbě často odlehčil texty, které byly moc „těžké“, takže si sama píseň pak řekla o zpívání méně dramaticky, s větším nadhledem.

Jste zvyklá působit jak na velkých divadelních scénách a prostorech, tak třeba i v komorních představeních divadla Letí. Jaký typ koncertních scén vám nejvíc sedí?

To já právě vůbec nevím, protože koncertování je teprve před námi. Ale na desce je hodně léta a slunce, tak myslím, že mé hudbě bude slušet jak pódium letních festivalů, tak intimnější atmosféra, ale zároveň moje vize je, že si to jednou celé zahrajeme s filharmonií. (smích)