Katarzia na Pozvi ma, neprídem odmítá cizí pravidla a staví si vlastní svět

Když jsme se před třemi lety na Frontmanu loučili se Šťastným dieťaťom, zdálo se, že se další cesta Katarzie rozdvojuje. Spolupráce s Petrem Ostrouchovem tehdy její elektronickými experimenty poznamenaný rukopis uzavřela do komorního akustického prostředí, zatímco elektronika měla zůstat cestou směrem za hranice. Pozvi ma, neprídem ale ukazuje, že podobné dělení bylo příliš jednoduché. Katarzia obě polohy znovu propojuje, vrací se k Abletonu, syntezátorům a samplům a především mnohem rozhodněji přebírá producentskou kontrolu. Děje se tak navíc v době, kdy sama pochybovala, zda má v hudbě pokračovat. Crowdfunding na dokončení alba a výrobu vinylu nakonec podpořilo 254 fanoušků částkou přes 314 tisíc korun. A právě tahle odezva jí podle vlastních slov vrátila část ztracené jistoty, že má stále pro koho své písně psát.

Jestliže na Šťastném dieťati Katarzia obracela pozornost především dovnitř partnerských vztahů, tentokrát výrazně rozšiřuje zorné pole. Láska a rozchody nezmizely, ale vedle nich stojí vztah k vlastnímu tělu, domovu, stárnutí, mateřství i představě „správného“ dospělého života. V Empatia sa bude učiť ako matika sní o státu postaveném na soucitu, ve Vařit, prát, šít a rodit se opírá do přežívajících představ o ženské roli a v Nechcem mačku ani psa odmítá katalog společenských povinností. Těžší témata přitom vyvažuje vzdorem, cynismem, humorem a sebeironií. Proměňuje se i způsob vyprávění: poprvé ve větší míře sahá po češtině, střídá zpěv s mluveným slovem a rapem a vlastní hlas nechává vstupovat do dialogu s dalšími ženskými hlasy. Pozvi ma, neprídem tak místy připomíná malé hudební divadlo, v němž se osobní zkušenost, společenský komentář a různé vypravěčské perspektivy neustále prolínají.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Právě po producentské stránce je Pozvi ma, neprídem možná nejzajímavějším bodem Katarziiny dosavadní cesty. Tentokrát už nestojí před hotovým aranžmá pouze jako autorka textů a hlas, ale sama výrazně určuje výsledný tvar skladeb, vrství vokály, pracuje se samply a ostatní muzikanty využívá jako rozšíření vlastní zvukové představy. Přitom si zachovává zkušenost z akustického Šťastného dieťaťa: klavír Robina Galii, kytary a basa Laury Jaškové nebo bicí Olivera Lipenského a Martina Valihory dávají elektronickým základům živou protiváhu, zatímco Aid Kid, Matej Turcer či Oliver Torr jednotlivé skladby dotahují různými směry. Titulní Pozvi ma, neprídem tak přechází od klavíru a Moogu k ostřejšímu rapovému tahu, Empatia sa bude učiť ako matika staví na vrstvené elektronice, samplech a mluveném projevu, zatímco závěrečná Dala jsem ti život se vrací k mnohem komornějšímu prostoru klavíru, baskytary, kytary a bicích. Výsledkem není návrat k čisté elektronice ani pokračování akustického období, ale pružný hybrid, v němž se zvuk pokaždé podřizuje významu konkrétní písně.

Pozvi ma, neprídem není nejradikálnějším obratem v Katarziině diskografii, ale možná jejím dosud nejpřirozenějším propojením všeho, co si během let vyzkoušela. Akustická intimita se tu bez násilí potkává s elektronikou, písničkářství s rapem a osobní zpověď se společenským komentářem. Občasná textová doslovnost může ubrat některým momentům prostor pro vlastní interpretaci, většinou ji ale vyvažuje humor, sebeironie a schopnost trefit přesně pocit, který ostatní jen obtížně formulují. Především je však znát, že Katarzia už svou hudbu nejen píše a zpívá, ale stále důsledněji také sama staví její výsledný svět. Pozvi ma, neprídem proto nepůsobí jako další hledání nové polohy, nýbrž jako chvíle, kdy se několik dříve oddělených cest konečně setkalo.

Katarzia – Pozvi ma, neprídem
Slnko rec., 2026, 00:39:47

85 %