Jack White na Frozen Charlotte: Riff jako posedlost, posedlost jako rutina

Album je sebevědomou sbírkou riffů z vintage světa sedmdesátých let. White se tentokrát příliš nezdržuje experimentováním s formou a mnohem víc si hraje se synkopami, posuny akcentů a ztřeštěným rytmem. Právě rytmus je jedním z hlavních motorů celé nahrávky. Jenže zároveň jde o postup, který už White v minulosti mnohokrát použil. Jeho neklidná pravá ruka, škubavé kytarové figury a vokál, který často spíš štěkavě vykřikuje, než zpívá, jsou dávno poznávacími znameními jeho rukopisu.

A tak se velmi rychle dostavuje zvláštní pocit: White hraje skvěle, kapela šlape, zvuk je nádherně špinavý, ale album se vlastně nikam nerozvíjí.

Otevírák G.O.D. and the Broken Ribs pracuje s gradací a okamžitě vytahuje z kapsy dirty blues. Je v něm humor, nadhled i typická Whiteova schopnost udělat z jednoduchého motivu něco, co má fyzickou sílu. Problém přichází ve chvíli, kdy zjistíme, že velká část zbytku desky bude pokračovat prakticky ve stejné linii. Jako by White objevil jeden výborný motor a rozhodl se s ním projet všech třináct skladeb.

There's Nobody There je příznačným příkladem. Celá skladba stojí na jediném motivu, který White postupně rozšiřuje drobnými mezihrami. Pentatonicky vyplňuje mezery, nechává kytaru dýchat a místo efektního sóla se drží při zemi. Je to minimalistické a muzikantsky chytré. Současně však trochu předvídatelné.

Na Raising the Grain White obstojně pracuje s echy, fuzzem a prostorovým zvukem. Tady se ukazuje jeho schopnost udělat z nedokonalosti přednost. Kytara není naleštěná, není sterilní a ani se o to nesnaží. Její zvuk má špínu, hranu a především charakter.

You'll Never Fix Me ovšem začíná poněkud otravně dlouhým úvodem založeným prakticky na jediném akordu. Když se skladba konečně rozjede, přijde poctivé rockování, které White zvládá s přehledem. Jenže právě to je zároveň největší problém Frozen Charlotte: příliš často čekáme na moment, kdy se píseň konečně rozjede, aby nám následně nabídla něco, co už jsme od Whitea slyšeli.

Pak přichází Nobody Knows, v níž se Jack přece jen trochu odvázal. Sborový refrén „nobody knows“ má koncertní potenciál a rytmika konečně působí jako něco víc než pouhý servis pod kytaru. White zde dokazuje, že jeho hudba stále dokáže být primitivní a současně nesmírně účinná.

Nejsilnější chvílí alba je ale Dollar Bill. White zpomalí, nechá vyniknout glissando a motiv rozvíjí téměř minimalistickým způsobem. Tady se vrací k tomu, co umí ze všeho nejlépe – k principu The White Stripes, kdy několik málo tónů dokáže vytvořit mnohem větší napětí než komplikovaná aranž.

She's in a Frenzy naopak šlape na plyn. Je rychlá, divoká a punková. A právě tady je dobře slyšet, jak White pracuje s rytmem. Nejde mu o matematickou přesnost, ale o neklid. O pocit, že se skladba může každou chvíli rozpadnout. A přesto drží pohromadě.

White proti vlastnímu stínu

Frozen Charlotte má jeden zásadní problém: je až příliš přímočará. Nejde o špatnou desku – právě naopak. Je dobře zahraná, dobře nazvučená a místy opravdu výborná. Jenže White tentokrát nepřináší nový pohled na vlastní rukopis.

Jeho sedmdesátková estetika je tu všudypřítomná. Hardrockové riffy, bluesové kořeny, špinavý fuzz, úderné bicí a synkopované figury vytvářejí svět, který White dokonale zná. Slyšíme v něm ozvěny Led Zeppelin, Black Sabbath, The Stooges i starého jižanského blues. Jenže místo toho, aby z těchto ingrediencí namíchal nový koktejl, servíruje znovu svou osvědčenou recepturu.

White štěká, kytara řeže, rytmika se opírá do sedmdesátkového groovu a skladby se valí jedna za druhou. Výborně, ale bez výraznější dramaturgie. Album se příliš nerozvíjí, gradace často zůstává pouze uvnitř jednotlivých skladeb a jako celek působí poněkud ploše.

A potom přijde závěrečná Neighbors Blues.

Najednou se všechno zpomalí. Těžký, plíživý bluesový rytmus nahradí zběsilost předchozích skladeb a White nechá prostor varhanám Bobbyho Emmetta, bicím Patricka Keelera a vlastní kytaře. Nástroje se tu skutečně nehádají o prostor – ony se přetahují o nadvládu.

A právě tady Frozen Charlotte konečně získává potřebnou hloubku.

White vypráví melodramatický příběh o paranoii, sousedském slídění, ztrátě soukromí a lidech, kteří čekají na chybu svého okolí. Je v tom černý humor i zjevná nadsázka. Zároveň ale skladba funguje jako metafora života člověka, na kterého se neustále někdo dívá.

Hudebně se píseň postupně mění v hypnotické bluesové monstrum. Kytara se utrhne ze řetězu a závěrečná pasáž se promění v dlouhé, špinavé a místy až psychedelické sólo. Tady už White nepředvádí další riff. Tady skutečně vypráví kytarou.

A najednou člověka napadne, proč podobně odvážných momentů není na desce víc.

Co oceníte na nahrávce jako hudebníci?

Z muzikantského hlediska je ovšem Frozen Charlotte velmi cennou připomínkou toho, proč Jack White pořád patří mezi nejzajímavější rockové kytaristy své generace. Jeho síla nikdy nespočívala v matematické přesnosti nebo v tom, kolik tónů dokáže za sekundu zahrát. White umí něco mnohem vzácnějšího – dát tónu charakter.

Jeho hra stojí na minimalismu, odporu a určité fyzické nedokonalosti. Místo sterilně seřízeného nástroje preferuje kytaru, se kterou musí o tón trochu bojovat. Fuzz nechává zvuk téměř rozpadnout, Whammy používá jako drastický zásah do reality a z jednoduchého riffu dokáže vytvořit událost. Jeho pravá ruka je agresivní, rytmická a neustále v pohybu. Pod tím vším přitom zůstává muzikant hluboce zakořeněný v blues, country a staré americké hudbě.

Právě to je na Frozen Charlotte možná nejcennější. White nepotřebuje předvádět techniku. Potřebuje, aby kytara bolela, štěkala, skřípala a občas se zdálo, že se každou chvíli rozpadne. A on ji na poslední chvíli zase chytí.

Frozen Charlotte je album člověka, který velmi přesně ví, co chce dělat. Možná až příliš přesně. Jack White znovu vytáhl ze svého arzenálu fuzz, blues, synkopy, sedmdesátkové riffy a garážovou energii a poskládal z nich velmi solidní rockovou desku. Problém je, že většinu těchto triků už známe.

Když funguje, je Frozen Charlotte zatraceně dobrá. Dollar Bill, Nobody Knows a především Neighbors Blues dokazují, že White stále dokáže napsat hudbu, která má nerv, koule i vlastní fyzickou přitažlivost. Jenže mezi těmito vrcholy je příliš mnoho skladeb, které pouze potvrzují již známou pravdu: Jack White umí hrát rock.

Tentokrát nám ale nedává příliš důvodů zjistit, kam by se mohl vydat dál.

Jack White – Frozen Charlotte
Third Man Records 00:42:00
70 %