Duben v Pešti hrají na nové desce o tichu hlasitěji než kdy dřív

Duben v Pešti vznikli na podzim roku 2000 v Litoměřicích jako poněkud svérázné spojenectví několika zádumčivých mužů kolem pětadvaceti. První písně stavěli bez bicích na akustické a elektrické kytaře, base a houslích a svůj pomalý, introvertní výraz nazývali dark popem. Od prvních koncertů na jaře 2001 se však sestava i její zvuk postupně proměňovaly: přibyly bicí, housle ustoupily klávesám, akustickou kytaru nahradila elektrická a do původní melancholie začala stále výrazněji pronikat syrová rocková energie. Sedmé album Uprostřed ticha proto nepředstavuje náhlý obrat, ale další fázi dlouhého návratu k hudbě, na níž členové kapely vyrůstali.

Žádnou z těchto proměn přitom neurychlovala kariérní strategie. Duben v Pešti fungují spíš v rytmu životů svých šesti členů, rozesetých mezi Litoměřice, Prahu, Chomutov a východní Čechy. Zkoušky proto mívají podobu víkendových soustředění a desky vznikají v několikaletých odstupech: po raných nahrávkách #emo 2001 a emo 2 následovaly Šesterňica, Anna, Štěstí a v roce 2020 Nina, první album vydané Polí5. Důležitější než kariérní růst se pro kapelu ukázala kontinuita. Od jara 2007 se vrací na východní Slovensko a od následujícího roku střídá jarní a podzimní turné se spřátelenými Poslednými decembrovými dňami. Právě tento téměř soukromý rituál podle Bronislava Podlahy drží skupinu pohromadě – a také vysvětluje, proč k albu Uprostřed ticha dospěla po téměř šesti letech, zato beze změn v sestavě.

Na rozdíl od předchozí Niny, jejíž rozptýlené narážky a opakující se postavy vytvářely volnou příběhovou osu, není Uprostřed ticha koncepčním albem v pravém slova smyslu. Jeho dvanáct skladeb tvoří samostatné drobné příběhy, obrazy a situace, jejichž společný jmenovatel kapela rozpoznala až dodatečně. Ticho tu není pouhou nepřítomností zvuku, ale téměř hmotnou silou: někdy je rozpačité a svíravé, jindy bolestně křičí, postavy se do něj propadají, nedokážou se z něj vymanit, nebo jim naopak schází. Podstatný je především rozpor mezi tím, co lidé prožívají, a tím, co si ještě dokážou navzájem sdělit. Každopádně důraz, který sextet klade na lyrickou stránku své tvorby, je na novince stále zřejmý. I když kapela přišla s asi nejhlučnější kolekcí své historie, výpověď zpěváka a textaře Bronislava Podlahy je stále zřetelná a silná.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Za výslednou sevřeností nahrávky stojí nezvykle důkladná předprodukce. Řada základních motivů pocházela ještě z covidové zásobárny, kdy si členové kapely pořídili nahrávací programy a začali si na dálku posílat a rozvíjet jednotlivé stopy. Před návštěvou Amákova studia Golden Hive pak připravili demonahrávky všech skladeb a dopředu řešili nejen jejich stavbu, ale také poměr obou kytar a ostatních nástrojů. Amák při samotném nahrávání a mixu nevystupoval jen jako technik: ve chvílích, kdy se šest názorů rozcházelo, fungoval jako producentský korektiv a jeho rozhodnutí zpravidla spor uzavřelo. I díky tomu působí album navzdory své hutnosti přehledně – jednotlivé nástroje mají dostatek prostoru a Podlahův hlas zůstává srozumitelný, aniž by byl násilně vysunut před kapelu.

Vydavatel sice v tiskové zprávě preventivně upozorňuje, že Duben v Pešti nejsou noví Houpací koně, jistá příbuznost se přesto nabízí. Nejde ani tak o konkrétní kytarový rukopis jako o schopnost proměnit všední situace a osobní zkušenosti v obecnější existenciální výpověď. Podobně jako Houpací koně nebo Drtikol na letošních Slepých mapách nechává šestice alternativní rock vyrůstat z melancholie, soustředěnosti a tichého vnitřního napětí, jen jej častěji zatěžuje ostřejšími elektrickými kytarami. Uprostřed ticha je proto především introvertní a niterně podaný indie rock, jehož uvěřitelnost nevychází z okázalých gest, ale z přirozené souhry lidí, kteří spolu hrají dost dlouho na to, aby už nemuseli nic předstírat. Klidná rocková síla šestice v tomto nabízí silnou, hudebně suverénní, i když po obsahové stránce submisivní výpověď.

Duben v Pešti – Uprostřed ticha
Polí5, 2026, 00:39:30

70 %