Satanova malá raketka: Když jsme konečně pochopili, že se nic nestane

Dlouho jsem si myslel, že stačí napsat dobrou písničku. Že když bude dost dobrá, někdo si jí všimne. Že potkáme správného člověka, který nám pomůže s nahráváním, klipem i propagací a posune nás dál.

Jenže roky plynuly a nic takového se nedělo.

Ne že by se nedělo vůbec nic. Hráli jsme koncerty, potkávali zajímavé lidi a zažili i chvíle, kdy jsem měl pocit, že už se něco láme. Třeba když jsme dostali možnost zahrát si s Kurtizánami z 25. Avenue. V tu chvíli jsem si říkal, že přesně takhle vypadá okamžik, po kterém se věci začnou dít samy. Že stačí vydržet a zbytek už se nějak rozběhne.

Jenže nerozběhl.

A zpětně jsem za to vlastně rád.

Dřív jsem si představoval cestu kapely jako sérii velkých příležitostí, které člověka posunou na další úroveň. Dnes to vidím tak, že rychlé vzestupy často znamenají i rychlé sestupy. Mnohem větší hodnotu má to, co člověk vybuduje vlastní prací a dokáže opakovat bez ohledu na okolnosti.

Postupně nám došlo, že žádný zlomový moment nejspíš nepřijde. Nikdo se neobjeví a nezačne za nás řešit věci, které si musíme vyřešit sami. A čím déle člověk čeká, tím déle stojí na místě.

S tímhle uvědoměním jsme se rozhodli vydat singl Kdo dneska končí.

Ta písnička vznikala v období, které pro mě nebylo úplně jednoduché. Byla to doba pochybností, kdy člověk začne přemýšlet, jestli má smysl pokračovat v tom, co dělá, a jestli všechna ta energie někam vede.

Po čase jsem si všiml, že se tenhle stav vrací pořád dokola. Když přišel, říkal jsem si v duchu: „Aha, už seš tady zase, ty sv*ně.“ Nebyl to konkrétní člověk ani konkrétní problém. Spíš něco, co se pravidelně snažilo podkopat chuť něco tvořit.

Kdo dneska končí?

Z toho vznikl text Kdo dneska končí. Je to dialog s něčím, co člověka stahuje dolů. Refrén se pro mě stal připomínkou, že člověk nemusí automaticky uvěřit všemu, co mu v podobných chvílích běží hlavou. Že se dá bojovat i tím, že si tyhle stavy pojmenuje a vědomě se rozhodne, že jim tentokrát nedá poslední slovo.

Paradoxní je, že ten song patří k našim nejstarším. Vznikl mezi prvními věcmi, které jsme spolu hráli. Jenže jsme ho tak dlouho upravovali, přepisovali a pilovali, až jsme ho nakonec skoro celý předělali. Postupně jsme se na něj přestali dívat optikou „jak jsme to dělali vždycky“ a začali si pokládat otázku: Co když to zkusíme úplně jinak?

Podobně to bylo i s videoklipem.

Věděli jsme, že když chceme singl vydat pořádně, klip k němu potřebujeme. Začali jsme proto hledat někoho, kdo by se o něj postaral. Čím déle jsme ale hledali, tím víc jsme naráželi na stejnou věc: nikdo ho za nás neudělá.

Tak jsem si jednoho večera sedl a začal přemýšlet, jak natočit videoklip, který zvládneme sami. Zadání bylo jednoduché: musí mít nápad, ale zároveň být natolik jednoduchý, aby šel v nejhorším natočit i na mobil. Z toho pak vznikl scénář.

Nakonec se ukázalo, že jakmile člověk začne něco skutečně dělat, začnou se objevovat i lidé kolem něj. Našli jsme kamaráda s přístupem k technice a chutí zkusit režii. Další kamarád se postaral o kameru. Připravili jsme lokaci i harmonogram a po důkladné přípravě celý klip natočili během jediného dne, asi za osm hodin.

Podobně se to vyvinulo i u samotného nahrávání.

Když jsme začínali, představa vlastního studia byla úplně mimo naši realitu. Dnes nahráváme ve studiu SMR Records, které si náš kytarista Václav Jura postupně vybudoval vlastníma rukama od nuly. Díky tomu jsme přestali být závislí na tom, jestli máme rozpočet na další studiový den nebo se nám podaří domluvit termín. V kapele tak postupně vznikla schopnost nahrát si velkou část věcí sami.

Neznamená to, že si myslíme, že umíme všechno. Neumíme. Proto třeba mastering stále svěřujeme Kakaxovi z 3bees, protože víme, že některé věci je lepší nechat lidem, kteří se jim věnují naplno.

Pochopili jsme, že čekání na ideální podmínky je často jen elegantní forma odkládání. Člověk čeká na lepší vybavení, lepší kontakty, větší zkušenosti nebo větší rozpočet. A mezitím neudělá nic.

Když něco neumíme, snažíme se to naučit. Když něco nemáme, hledáme způsob, jak to obejít. A když máme nápad, snažíme se ho dotáhnout do konce místo toho, abychom čekali, až se objeví někdo, kdo to udělá za nás.

Nespoléhat na to, že se něco stane, ale začít dělat věci tak, aby se něco stát mohlo.

Na jaký zlomový okamžik čeká vaše kapela – a co můžete vzít do vlastních rukou už teď? Podělte se s námi o svůj příběh a napište na redakce@frontman.cz.