Tata Bojs: Čtyři dekády a pořád ve snu, který má smysl

Milan Cais je fascinující případ. Jeho vokál neumí stárnout. Neztrácí lehkost ani ironický nadhled, slovní hříčky zvládá s elegancí, jakou si pamatujeme z devadesátek. A přesto tu není ani stopa po nostalgickém přešlapování. Tata Bojs dál mluví jazykem dneška – jen si ho ohýbají po svém.

Otevírák Továrna na sny je energickým startem se vším, co od „tatabojáckých“ jinotajů čekáme. Hravost, vrstvení významů, rytmická pružnost. Kapela střídá jemné akustické polohy s elektrosmyčkami, které nesou aroma osmdesátek a devadesátek, aniž by sklouzly k lacinému retro efektu.

Skutečným překvapením je však Umělá. Atmosférická skladba s ženským duetem Sárou Vondráškovou (Never Sol) představuje citlivý posun k popovějšímu soundu. Jenže pozor – není to zaprodání se. Spíš důkaz, že kapela dokáže vstoupit na území současného popu a zůstat sama sebou. Melodie je přístupná, produkce vzdušná, emoce neokázalé.

Bůh má problém je tikající bomba postavená na pulzujícím beatu, napjatá od první do poslední vteřiny. Podobně temně barový „massive attack“ feeling dýchá z Alibistická, kde groove pomalu bobtná a zneklidňuje. Do rockových strun si Tata Bojs sáhnou v Třetí osobě – Cais tu s nadhledem komentuje vlastní já na prahu šedesátky. Sebeironie je tu zbraní i štítem zároveň.

Novej člověk („jako list papíru“) je křehká retrospekce s jasným refrénem a zvonivým hudebním doprovodem. Naproti tomu disharmonický beat ve Slovní udává vážnější tempo. Verš „stříháme slova, lepíme fráze, významy se pak nabalí snáze“ působí jako cynický úšklebek doby, kdy se víc mluví, než myslí. Tata Bojs tu zůstávají pozorovateli, nikoli moralisty.

Odlehčení přináší Holandský kakao, návrat do devadesátkové hravosti s lehce „butovskou“ rýmovačkou. Mlčení zase otevírá nové zvukové jinotaje, pracuje s tichem jako plnohodnotným nástrojem. Rocková kytara skutečně naplno zazní až v Chybí prázdno, která z celé kolekce vybočuje svou punkovou dravostí.

Akustická titulní skladba V původním snění uzavírá koncept bez křeče. Mile, nenápadně, tatabojsky. Snový oblouk se uzavírá tak přirozeně, že si ani nevšimnete, jak jste se nechali vtáhnout.

V původním snění, jedenáctá studiová deska Tata Bojs, deklaruje, že tohle těleso rozhodně nepatří do vitríny s nápisem „zasloužilí veteráni“. Nový materiál kapele žádnou ostudu nedělá. Právě naopak.

Co na nahrávce ocení muzikanti? 

Především práci s dynamikou a prostorem. Schopnost nechat skladbu dýchat, nebát se ticha, pracovat s kontrastem mezi akustikou a elektronikou bez prvoplánových efektů. A také fakt, že po čtyřech dekádách na scéně dokážou Tata Bojs napsat desku, která zní současně, aniž by ztratila vlastní DNA. To je disciplína, kterou se neučíte z tutorialů. To je zkušenost – a radost z hraní, která pořád trvá.

Tata Bojs – V původním snění
Supraphon 00:47:00
80 %