David Zezula: Dramaturgii WiFič VEN! určuje samotný industriální areál

V čem je letošní ročník festivalu WiFič VEN! jiný oproti minulým letům? A v čem je festival obecně jedinečný oproti jiným akcím z české festivalové scény?

Je jiný v tom, že se ho snažíme nepojímat jako klasický festival, ale snažíme se vzít do hry samotný prostor, kde se akce odehrává. Ostatně náš areál byl také důvodem, proč jsme ten festival začali pořádat. Je to hrozně zajímavé místo a my jsme cítili, že každý, kdo ho navštíví, nám mnohem líp porozumí.

Jde o to, otevřít naše výrobně-industriální prostory lidem zvenčí a ukázat jim, co děláme. Už nám to takhle funguje osm let – když lidi pozveme „k nám domů“, daří se nám mnohem lépe zprostředkovat všechny věci, o které se v Egoé snažíme. Je to pozvání do naší hlavy.

Je samotný prostor tedy i výchozím bodem pro dramaturgii festivalu?

Vlastně je, areál sám o sobě spoluurčuje dramaturgii a zároveň je to naše zázemí, my tam žijeme i pracujeme. Je to prostředí od kancelářských budov až po výrobní haly – v tom zároveň spočívá i nevýhoda, protože mimo festival ten prostor normálně funguje a provoz jede, takže my musíme vždy rychle přejít z provozního režimu do toho festivalového a pak to celé zase rychle vrátit zpátky. To nás trochu limituje, ale zase je to zajímavá hra a dobrodružství, co zajímavého se nám zase letos podaří vytvořit – nové instalace, nové prvky...

Pojďme si víc přiblížit, o jaký prostor se jedná.

Je to bývalé JZD, ze kterého byl potom v devadesátkách trochu opuštěný brownfield. Naše firma ho už několik desítek let přetváří jednak v zázemí pro výrobu, ale taky v prostor pro lidi, kteří tam například jezdí do kempu nebo na jednorázové kulturní akce, které pořádáme. Snažíme se lidem poskytnout nové možnosti vyžití. Jsme součástí obce Bílovice a dost lidí tam má o tyhle zážitky zájem.

Co je přesně tím výrobním artiklem, který vyrábíte?

Jsme značka Egoé, která se v několika rovinách zabývá venkovním a veřejným prostorem. Máme divizi, která dělá design v dopravní infrastruktuře, čili zastřešení nástupišť, přístřešky, mobiliář a další věci spojené s touto oblastí. Potom děláme městský mobiliář, venkovní nábytek, vyjímatelné vestavby do aut, ale navrhujeme třeba i design lyží a spoustu dalších věcí. Je to takový konglomerát značek, které spolu fungují v jednom prostoru.

Jak se tohle všechno propisuje do dramaturgie kulturní akce?

My zkrátka zkoumáme, co lidé v našem prostoru dělají, jak ho ovlivňují – a zároveň i obráceně: sledujeme, jak ten prostor dokáže na lidi zapůsobit a co s nimi dokáže udělat. Je to v podstatě laboratoř, kdy s lidmi zkoušíme kooperovat, vyvíjíme (doufám i příjemnou) interakci, a zároveň tím získáváme reakce a informace, které někdy používáme při práci. Naše produkty jsou přitom přirozenou součástí prostředí, není to veletrh. Lidi se s nimi mohou seznámit, mohou je využívat a vzniká tím specifická koexistence.

Tím se dostáváme k publiku. Jaký typ publika k vám na WiFič VEN! jezdí? A navštěvují akci i místní lidé? Jsou součástí?

Jsou. V obci Bílovice žije skoro dva tisíce obyvatel a nějaká jejich část se přirozeně zajímá i o náš obor a chodí za námi, někteří u nás i pracují. Provozujeme například „Výtvarnou polepšovnu“ pro děti, máme různé kurzy, přednášky, jednorázové koncerty, komentované prohlídky...

Ale na naše akce chodí i lidé odjinud, kterým se líbí sama o sobě atmosféra toho místa. Sídlíme na kopečku nad obcí, kolem vede jedna z dopravních tepen na Zlín, takže lidi náš areál už ze silnice vidí a zkoumají z auta, jen třeba zrovna nemají odvahu se zastavit a přijít se podívat. Hodně lidí mi říká: „Jsem rád, že jste udělali WiFič VEN! festival, protože jsem se sem vždycky chtěl podívat, ale bylo mi to blbý.“

Jezdí za námi i odborná veřejnost a spousta našich partnerů, se kterými spolupracujeme a vzájemně si ukazujeme, na čem pracujeme. Třetím rokem je součástí WiFič VEN! festivalu i platforma Žně designu, kde se snažíme ukazovat příklady dobré praxe nejen českých, ale i evropských značek z různých odvětví průmyslového designu.

Design je stále většinově vnímán spíš jako butiková, luxusní věc na objednávku a spojená se jménem konkrétního designéra – viz třeba platformy jako Designblok. My se snažíme ukazovat řešení určená pro každodenní potřebu. Když cokoli vyvíjíte, musíte do toho dát energii, musíte to kvalitně zpracovat, otestovat, aby to fungovalo, vyrobit sériově a zároveň do toho vkládáte vlastní kreativitu a invenci – a to jsou všechno věci, které lidi často nevnímají. I to je důvod, proč se snažíme ty věci ukazovat.

A chodí na festival také vaši zaměstnanci?

Ano. Možná k tomu na začátku byli nedůvěřiví, ale teď už je to osmý ročník a většina z našich zaměstnanců se na festivalu přímo podílí. Pro první ročník jsme oslovili Tata Bojs a oni zahráli v jedné z našich výrobních hal. To byl takový první výkop. Nám se hrozně zalíbilo, jak se atmosféra celého místa proměnila, připadalo nám to ohromně inspirativní i směrem dovnitř do firmy – lidi, kteří u nás pracují, si uvědomili, že to je zajímavé. V rámci té akce se i stírají bariéry mezi jednotlivými bublinami „management“, „výroba“ a tak dále. Lidi tam berou i své rodiny. Když pak WiFič VEN! skončí, zvoní nám na personálním telefon a lidi volají, že by u nás chtěli pracovat.

Takže to není ten typ akce, kam místní nepáchnou a jen Pražáci přijedou předvést, jak se aktuálně stříhají knírky v metropoli?

Ne, a navíc Pražáci mají obecně problém tam dojet, protože je to daleko. Maximálně někteří dojedou v půli léta na Filmovku (Letní filmová škola Uherské Hradiště, pozn. aut.), která je od nás kousek. To se vždycky ve stejnou dobu snažíme udělat u nás taky nějakou akci, abychom jich k nám pár „unesli“. Pro Pražáky jsme prostě pohraničí.

Jednou z dramaturgických posil WiFič VEN! je Kristina Frascaová, která byla v roce 2024 v bezprecedentním řízení odvolána z postu ředitelky Klubu kultury v Napajedlech. Tato kontroverzní kauza otevřela debatu o tom, jaký typ kultury se má a dá dělat v menších městech či na vesnicích. Zaznívaly hlasy, že pro tyto oblasti se spíše hodí kultura městských slavností nežli snaha o „art“ a alternativu. Jaká je podle vás ta nejlepší strategie, aby i alternativní dění bylo v menších městech přijato a obecně mohlo docházet k mezikulturní výměně?

Řeknu to takhle: kdybychom chtěli, aby se nám ta akce zaplatila jenom z lístků, museli bychom tu dramaturgii mít postavenou trošku jinak, a to nechceme. Na druhou stranu myslím, že u určitého procenta návštěvníků jsme si už vytvořili takovou důvěru, že oni za námi na ty dva dny přijedou, ať už je line-up jakýkoli. Zajímají je unikátní zážitky, atmosféra...

Proto se taky snažíme trochu vymezovat vůči označení „hudební“ festival. Nejsme nějací super hudební dramaturgové, spíš jsme se vždycky snažili vybírat hudební projekty tak, aby nás nějakým způsobem charakterizovaly a reprezentovaly. Kristina Frascaová letošní line-up ovlivnila významným způsobem, protože na festival přivedla projekty, jako je Nivva nebo Sunnbrella, které by nás nenapadly, protože jsme je neznali. My spíš řešíme to naše téma, design a venkovní prostor. Produkci necháváme profesionálům a sami se věnujeme práci s areálem.

Zároveň o letošním line-upu a výběru projektů a aktivit pro festival píšete v průvodních textech jako o „radikálním“. Čím je pro vás radikální a v čem podle vás působí jako „otvírák na konzervy“?

Snažíme se hledat lidi, kteří se v tom, co dělají, také občas octnou ve slepé uličce a musí hledat nová řešení – podobně jako my. Lidi, kteří by to podobně jako my nemohli dělat bez vášně. Lidi, kteří také dělají věci bez kalkulu, ze zaujetím pro věc. Všechno to jsou tvrdě odpracované záležitosti, kterým ti lidé věří. Když si vezmeme například Dark Horse od Lenky Vagnerové & Company, tak víme, že to byla určitě dřina, že oni hledali tvar představení strašně dlouho a dost se na tom nadřeli. Nebylo to zadarmo, ale výsledek stojí za to. My to máme stejně. Taky se nám spousta věcí nepovede, musíme se vrátit a začít nanovo. Cítíme, že u spousty těch interpretů je míra kreativity a vášně pro věc nadprůměrná. A takové lidi se snažíme hledat.

Nezávislá nebo alternativní kulturní scéna je často spojená se snahou otevírat dialog o podpoře a rozvoji kultury s gatekeepery z oblasti komunální politiky, kteří rozhodují o jejím financování nebo přímo o její existenci. Kdo jsou vaši gatekeepeři? U vás jde financování celé akce především ze strany firmy, je to tak?

Ano, ale drobná část prostředků jde ze vstupného a dostali jsme i dotaci od kraje. Jsem obrovsky rád, že i oficiální struktury zavnímaly naše aktivity jako počin, na který stojí za to přispět. To vnímám jako velký posun.

A co se týče diskuse na téma, jak ten kulturní model funguje z hlediska společnosti nebo politiky, v tom si myslím, že jsme teprve na začátku, protože my jsme to zatím vůbec neřešili. Pro nás byla celá akce vždycky přirozená věc, přirozené vytváření prostředí a jeho vyplnění zajímavým programem. A na těch vnějších okolnostech nám nikdy úplně nezáleželo.

Podobně je to i s naší značkou, která se jmenuje Egoé – my si ty věci taky většinou navrhujeme nejdřív pro sebe a teprve pak je nabízíme někomu dalšímu. Hledáme si svoje témata, svoje specifická řešení. Beru to podle sebe: když o někom vím, že si nějakou věc vytváří pro sebe, jsem si skoro stoprocentně jistý, že to dělá nejlíp, jak to umí. A my se to snažíme dělat podobně.

Pojďme teď k diskusnímu festivalovému programu. Mezi pozvané diskutující letos patří například sociální architektka Kateřina Šedá, polský spisovatel Mariusz Szczygieł, horolezec a lékař Matěj Bernát nebo literární historik a teolog Martin C. Putna. Co mají tyto osobnosti pro vás coby organizátory vnitřně, svou čiiností nebo pohledem na svět společného?

Jsou to veřejně známé osobnosti a profíci ve svém oboru, to je všeobecně známé pojítko. Vtip je ale v tom, že Lucie Výborná se jich umí zeptat i na úplně jiné věci. Snaží se u nich odkrývat vrstvy, které jsou nepoznané, a témata, která nejsou v diskusním formátu u těchto lidí obvyklá – jsou pro většinové publikum nová a zároveň pořád něčím zajímavá.

Potom je tam ještě další, odbornější forma rozhovorů, kdy už se bavíme přímo v souvislostech s naším oborem. A jsou tam přesně ti autoři „neviditelného“, užitkového designu. Průmyslový design sice má být nenápadný, ale i ten smetáček a lopatku musí někdo navrhnout a je skvělé se s ním pobavit, jak to vlastně udělal a jak celý ten proces funguje. Je to ve výsledku určitě stejně zajímavé, jako když se bavíte například se sklářem o tom, jak se dělá dekorativní váza.

Měli jste někdy ve firmě chuť věnovat se i designu hudebních nástrojů nebo jejich příslušenství, aparatuře a podobně?

Je pravda, že jeden z našich designérů skutečně navrhoval i design klavíru pro hradeckou firmu Petrof, ale to byla shoda okolností. Každopádně se vůbec nebráníme jakémukoli kreativnímu procesu, který nám dává smysl. Náš rozptyl je od lyží až po mikrodomky – ty jsem předtím zapomněl zmínit. (smích) A zase to vzniklo z osobní potřeby řešit téma bydlení, jako součást našich tiny houses, kterým říkáme „Ulita“.

Jaký vy osobně, coby původní profesí grafický designér, máte přesah směrem k hudbě?

Moje kvalifikace je trochu specifická. Kolegy z Egoé znám už od školy, ale potom jsem se nadlouho vydal jinudy – pracoval jsem jako kreativec a art director a až po nějaké době se naše cesty zase spojily. Takže teď vím, jak to funguje z obou stran – vím, jak funguje grafický design a marketing, rozumím tomu, jak těžké je danou věc vytvořit, a díky tomu spolu umíme komunikovat.

A co se týče propojení s kulturou, tam bych řekl, že každý, kdo je nějakým způsobem tvůrčí, se zajímá o tvůrčí procesy i v jiném oboru, než je ten jeho. To by tak i mělo být.

V čem spatřujete výhody a možná i nevýhody skloubení „nárazového“, vícedenního festivalu s celoročními akcemi?

Vzniklo to spontánně, protože jsme měli pocit, že je škoda, aby ten vibe, který akce WiFič VEN! vyvolá, existoval jen dva dny v roce. Chtěli jsme si ho uchovat déle. A protože leitmotivem je samotný prostor, řekli jsme si, že základ máme a můžeme podobnou atmosféru vytvořit i vícekrát v roce. Takže jsme vytvořili volný cyklus eventů, který jsme nazvali „Zvykejte si“, protože opravdu jde o to, aby si tam za námi lidi zvykli chodit. Takže už rok a půl si na sebe vzájemně průběžně zvykáme. (smích)

Zatím to jsou věci převážně hudebního charakteru, ale máme tam třeba odborné přednášky, komentované prohlídky, divadelní představení, autorská čtení... Máme i příměstské tábory, takže pomaličku prorůstáme do veřejnosti. Výborně třeba funguje kemp, který je opravdu ve velmi specifickém, industriálním prostoru...

Rozumím té motivaci pořádat kulturní akce, aby značka a firma byla lidem známá, sympatická a srozumitelná. Kdyby vás ale někdo chtěl nařknout z pustého artwashingu, co byste mu odpověděl?

Samozřejmě, když to někdo bude chtít takhle vnímat, tak mu v tom asi nezabráníme. Ale my v tomhle máme čisté svědomí – organizace WiFič VEN! a přidružených akcí je poměrně klopotná činnost a kdybychom chtěli dosáhnout rychlého efektního výsledku, vybereme si asi jinou cestu. Konceptů, kterými se firmy snaží nalákat lidi do svých areálů nalákat, je celá řada – a myslím, že my jsme si vybrali opravdu ten nejtěžší. Stojí nás to spoustu energie a kolikrát se s tím opravdu trápíme.

Na všechno si přicházíme postupně a pomalu. Pokud chceme, aby za námi lidi chodili i spontánně, musíme jim vytvořit nějaké zázemí. Proto teď budeme v areálu otevírat bistro a kavárnu, kam člověk může kdykoli během dne přijít. Ani nemusí něak cíleně „vizitýrovat“ po výstavě nebo po areálu, může si prostě dát jen dobré kafe. S tím vším budeme chtít ještě dál pracovat.

Jaké jsou vaše další vize do budoucna? Jaké další máte nápady, které by nebylo tajemstvím uvést teď?

Jedním z nich je výrobní areál ještě více zadaptovat, protože tam je spousta dalších míst, která se dají využít. Výhledově se tedy budeme orientovat na sofistikovanější výstavní prostory, ve kterých budeme chtít ukázat třeba i stálou expozici plus krátkodobé výstavy.

A dále nás pořád zajímá interakce lidí a venkovního prostředí. V posledních letech obrovsky roste trend prolínání soukromého a veřejného prostoru – třeba různé formy nábytku, které jsme byli dříve zvyklí mít v obýváku a teď je máme na ulici. Existují technologie umožňující vyrobit měkké sezení, které je odolné, takže ani v parku už to nemusí být jen o lavičkách. Trend užívání (si) venkovního prostoru se za poslední roky zásadně změnil a obrovsky se zvýšily nároky. Například ve spolupráci s freestyle koloběžkáři vyvíjíme nový typ „sjízdného mobiliáře“, který je zároveň odolný vůči poškození.

Zároveň tahle aktivita právě patří hodně do kontrakultury, která vzniká primárně z touhy použít něco, co bylo původně určeno pro jiný účel, a tím si celý prostor přisvojit organicky, „zespoda“. Nebude pak freestyle ježdění nebo parkour „zkrocený“ a komodifikovaný podobně jako oficiální muraly vyhrazené pro graffiti?

To je pravda, ale zároveň je právě zajímavá debata, jestli to celé nezkusit otočit a nezačít spolupracovat. Teď budou mít na WiFič VEN! lidi z téhle scény vlastní „mobilní mobiliář“, sestavu polotovarů nebo hotových produktů, které si mohou přesouvat a modifikovat podle své potřeby.

Jak děláte celý areál „hudebně sjízdný“? Co otázka akustiky prostoru?

Když tam tehdy hráli ti Tata Bojs, museli jsme pod strop výrobní haly pracně podvěšovat látku, aby ten odraz aspoň trochu utlumila. Snažíme se to dělat tak, aby se hrálo venku, a zároveň stage byla pod střechou. Zároveň se chceme vyhnout stavění monstrózních festivalových pódií, protože to zase úplně boří atmosféru samotného areálu. Využíváme to, co máme k dispozici – například ve velké hale se zvednou vrata a scéna se postaví do vzniklého prostoru, aby byla krytá.

Kolik návštěvníků festival průměrně navštěvuje? A jak řešíte bezpečnost?

Je to kolem 3000 lidí na festival. Největší péči máme o děti, takže máme posílený dětský dozor a aktivity pro děti jsou na bezpečných místech. Zároveň tyhle dětské koutky – my jim říkáme „Polepšené dílny“, nejen výtvarná, ale i další workshopy – vznikly částečně přímo z potřeby našich zaměstnanců, kteří nám řekli: „Ano, my přijdeme, ale nemáme kam dát děti.“

Proč je to „Polepšovna“? Budou tam děti vlastní aktivitou polepšovat zkažené výtvarné umění? (smích)

Kolikrát to tak je, zároveň je to vždy o lidech. My například věříme, že tam budou časem i kurzy pro náctileté, například digitální fotka pod vedením Dušana Tománka, který dokáže vyfotit skvělé věci na mobil. To by bylo skvělé, kdyby se formát, který teenageři běžně využívají ke komunikaci, učili používat třeba i ve spolupráci se svými rodiči.