Mutanti hledaj východisko: Vždycky jsme si na sebe uměli vydělat

Slyšel jsem, že si schraňujete slogany a sousloví, které mají potenciál stát se tituly budoucích alb. Rada starších je taky ten případ, kdy jste si poznačili něco, co by se v budoucnu mohlo hodit?

Honza: Upřímně, bývají to silnější slovní spojení, než je rada starších. 

Jirka: Ale je pravda, že takový seznam existuje, mám ho v poznámkách v mobilu. Pro nové album jsme měli vymyšlený titul Galacticos, což měl být odkaz na slavnou éru Realu Madrid, kdy v tom klubu hráli nejlepší hráči na světě. Plánovali jsme si k desce navrhnout i speciální merch, fotbalové dresy pomyslného týmu Real Mutant. Ale pak nám to přišlo moc komplikovaný.

Ale zase by to odráželo vaši fotbalovou vášeň. Pokud vím, jste velcí fanoušci.

Honza: To je pravda, já fandím Arsenalu, takže jsem nemohl chybět na Lize mistrů tady na Slavii, kde Arsenal před pár týdny hrál. Sehnali jsme lístky a utkání jsme s Jirkou absolvovali na tribuně Sever. A byl to zážitek!

Jirka: Já jsem zase fanoušek Manchesteru United, ten je na tom v posledních letech oproti Arsenalu hůř… Ale jsem rád aspoň za tuhé boje v domácí anglické lize.

Takže název Galacticos nevyšel, ale docela by mě zajímalo, co máte z možných titulů příštích desek ještě v zásobě.

Jirka: Počkej, mrknu do telefonu. Tak třeba: Roman a Denis. Mně jednu chvíli přišlo skvělý, že by se nějaké naše album jmenovalo právě takhle. Že by si to pak třeba někdo vytetoval na záda… A ještě mám poznamenaný název Žáby Ninja.

Honza: Ten si schováváme na album písniček pro děti, o kterém vážně přemýšlíme. Titul Žáby Ninja by se na dětskou desku hodil. A Rada starších se zase hodí pro nové album.

Jirka: Tentokrát jsme prostě udělali správné rozhodnutí, na rozdíl od druhé desky PLSCVTGTUAUVGTU. Přiznejme si, že Rada starších je titul, který zní mnohem líp.

Rada starších může znamenat poradní orgán, ale i radu od někoho, kdo už má něco odžito. Kdy jste naposled nějakou takovou dostali?

Jirka: Já byl nedávno na schůzi našeho bytovýho družstva, kde pár rad ze strany starších zaznělo. Ale byl to ten typ doporučení, které jsou spíš odstrašujícím příkladem.

Honza: Mně zase radila moje mamka, když viděla náš klip k tracku Tři zlaté zuby děda Vševěda, ať do písniček nedáváme ty sprosťárny, ať už se chováme jako dospělí. V klipu navíc hraje můj osmiletý syn, takže asi i proto jí to vadilo. 

Mimochodem, jak zvládal malý Antonín svou první hereckou roli?

Honza: Bral to hrozně vážně. On je spíš introvert, ale odmalička je schopný koncentrovat se na jednu věc, tak to děti většinou nemají. S mojí ženou po večerech trénoval, rapoval a pak to dal na place bez řečí asi čtyřikrát za sebou.

Jirka: Při natáčení nastal klasický skluz, takže musel, chudák, dlouho čekat, což by bylo náročné i pro dospělého člověka, natož pro dítě, co je poprvé před kamerou. Ale zvládnul to skvěle.

Honza: Dodělávali jsme ten klip až do pozdních večerních hodin, takže jsem mu slíbil, že možná nebude muset druhý den do školy. Ráno si na to vzpomněl, tak jsem to holt dodržel…

Téma Rady starších určují tři písně, do kterých jste přizvali muzikantské osobnosti, které vás formovaly. Byla to velká dřina, vybrat jen ty tři?

Jirka: Ani ne, všichni to jsou hudebníci, na kterých jsme vyrostli a zůstáváme jejich fanoušky. Fakt to byla první tři jména, která nás napadla.

Honza: Neměli jsme žádný seznam, ze kterého by se vyřazovalo, koho pozvat a koho ne. S Katem jsme už měli za sebou různé potkávačky, hráli jsme i jako předkapela Prago Union na jejich koncertě v Lucerně, a vycítili jsme, že nás má Kato asi rád a cítí k nám určitý respekt. Podobně to bylo se Sifonem z WWW a s Milanem Caisem z Tata Bojs. Tušili jsme už dřív, že budeme možná jednou chtít něco spolu upéct. 

Jirka: Všichni tři jsou pro nás tou pomyslnou radou starších. Nebo jinak: kdyby taková rada existovala, my bychom v ní určitě chtěli zrovna Kata, Sifona a Milana. A když jsme si je dali takhle dohromady, vyplynulo nám, že s nimi musíme udělat koncepční desku. Tematické album o tom, že už začínáme vnímat vlastní stáří, což na druhou stranu vůbec neznamená, že se sami cítíme staří.

Čím konkrétně vás Kato, Ondřej Anděra alias Sifon a Milan Cais ovlivnili? Dá se to ve zkratce definovat?

Honza: My jsme s Jirkou každý vyšli z trochu jiného hudebního podhoubí, já od čtrnácti sjížděl český rap a Kato byl pro mě modla, obdivoval jsem, že byl jiný než ostatní. Stejně tak Sifon, ten si taky dělal to svoje. Líbila se mi jejich hravost, to, jak pracují se slovy. Kdybych měl vybrat zástupce českého rapu, jak jsem ho já vnímal, tak by to byli tihle dva. 

Jirka: WWW jsem taky miloval, přišli mi divní a jiní. I jejich beaty byly zvláštně nekompromisní, fakt mě to bavilo. A protože já vyrůstal v kapelním prostředí a už od puberty jsem měl různé skupiny, tak mě vždycky bavili Tata Bojs, třeba album Ukončete nás mě dost ovlivnilo. Od začátku dokázali balancovat na hraně popu a totální kapelní srdcařiny. Dneska už jsou velkou mainstreamovou skupinou, ale současně bych dal ruku do ohně za to, že si pořád udrželi vlastní integritu. To se nepodařilo každé kapele, která se rozjížděla v devadesátkách. Měl jsem rád třeba i staré Chinaski, ale tam už to později nebylo ono.

Jak probíhala spolupráce se zmíněnými „staršími“: prostě jen narapovali a nazpívali svěřené party, nebo jsou ty featy jejich autorskou záležitostí?

Jirka: Každá spolupráce byla diametrálně odlišná. Katovi jsme poslali polovinu songu, ať ji dodělá, a netrpělivě čekali, co nám od něj přijde zpátky. S Ondrou jsme se nejdřív bavili o různých tématech, kterými teďka žije, a on si od nás pak vzal naše zvuky a samply, sám je dekonstruoval a tu hudební složku si vytvořil po svém.

Honza: Moc si cením toho, že jsme Ondru trochu vybudili k tomu, aby ze sebe zase něco autorsky dostal. On psal v začátcích WWW hodně textů sám, ale v poslední době pracuje s Lubomírem Typltem a soustředí se už spíš na muziku. Text našeho společného tracku ale psal sám a cítil jsem z něj, jak je rád, že jsme ho k tomu postrčili.

Jirka: A s Tatáčema to bylo tak, že text je sice Honzův, ale Milan si ho upravil, pokrátil a přizpůsobil, aby mu ta textová výpověď seděla. Zvlášť v jeho případě bylo fajn, že na spolupráci kývnul, protože teď mají s kapelou náročný program, dodělávají novou desku. 

Honza: Zajímavé je, že my už jsme s Tata Bojs jeden track v minulosti udělali, takový mash-up z naší skladby Lexus a jejich Vozejčku, hráli jsme to na nějaké benefici. Tam vznikla i myšlenka, že zase něco zkusíme společně. 

Rád bych se ještě vrátil k textům nového alba. Je v nich trocha introspekce i něco sentimentu. Přišla na vás s blížící se čtyřicítkou krize středního věku?

Honza: Klidně tomu tak můžeme říkat, ale ona je to spíš krize věku než krize středního věku… Pro nás je každopádně důležité být upřímní, vydávat ze sebe to, co nás aktuálně zajímá nebo trápí. 

Jirka: Je to tak, že nechceme fňukat, ale zároveň považujeme za důležité vyjádřit i svoji naštvanost, strachy a nejistoty, které pociťujeme v té fázi, kde se zrovna nacházíme.

A nebojíte se, že fanoušci, kteří vás znají ze songů Klimeš nebo Čau Čau Čau, budou z těch vážnějších témat zaskočení? Nebo máte z koncertů pocit, že publikum stárne společně s vámi?

Honza: Myslím, že fanoušci zaskočení nebudou. Na každé desce se podle mě dotýkáme i těžších témat, něčeho apokalyptického nebo jinak znepokojivého. 

Jirka: My máme dobré poslouchače, nikdy jsem neměl pocit, že na koncertech musíme hrát jen rozjuchanosti. A jestli stárnou s námi? Řekl bych, že naše publikum je poslední dobou generačně dost rozstřelený. Chodí na nás relativně starší lidi, ale současně i ti hodně mladí. A to je za mě úplně ideální stav.

Honza: Jako tvůrce nejvíc oceňuješ právě názory lidí starších, než jsi sám. Když jsme hráli v Plzni, přišel za námi zvukař, asi padesátiletý chlápek, a pochvaloval si naši písničku Du prát: „To je přesný, já to mám úplně stejně.“ Je skvělý, když se to, co děláš, dotkne i někoho, kdo je generačně jinde. 

Jak se jako Mutanti vnímáte v kontextu české hiphopové scény? Je to škatulka, do které by se vám chtělo? 

Jirka: Jasně. My tam chceme patřit. Nejvíc nám vadí nálepka „spolužáci z pražské DAMU“. Vnímáme samozřejmě, že nejsme ani v hiphopu žádný mainstream. Cítíme se jako hrdí členové alternativní hiphopové scény. Zároveň je otázka, co je to ten hiphop, jestli už to taky není zastaralý termín. Máme podle mě naprosto jasné rapové tracky, ale máme i pecky, co jsou úplně „weird“. Rádi se pohybujeme na pomezí. Baví nás nebýt zaseklí jen v jednom žánru. Záměrně někdy vykročíme úplně do háje a baví nás počkat si, co nás tam potká.

Zmínili jsme asi váš nejznámější song Klimeš, který zpopularizoval klip s Miroslavem Krobotem v titulní roli. Herec a režisér Dejvického divadla je zmíněn i ve vaší nové nahrávce. Jak se přihodilo, že se stal zrovna on kultovní postavou Mutantů?

Honza: To je jednoduchý, on byl vedoucí našeho ročníku na DAMU. Pro nás je to něco jako druhej táta, podobného člověka jsem v životě nepotkal. Když vejde do místnosti, vstoupí tam s ním něco, co nedokážeš popsat. Nějaká aura. Prostě pan Klimeš.

Jirka: Já ho znám nejen z DAMU, deset let jsem jako herec hostoval v Dejvickém divadle, kde jsme s Honzou hráli i na jeho narozeninách. Ale i když ho znám tolik let, pořád jsem nervózní, když se vedle něj ocitnu. Prostě jen sedíme a mlčíme. 

Honza: Když jsme mu nabídli Klimeše, měl jsem ze začátku obavy, aby si nemyslel, že tu píseň a postavu bereme jen jako srandu. Ale on rychle pochopil, že si z Klimeše neděláme legraci, že je to určitá adorace. Já fakt obdivuju tyhle manuálně zručné a v principu vlastně jednoduché lidi. Ale jednoduchý neznamená hloupý nebo špatný, to vůbec ne. 

Jirka: Mirek Krobot nám jako učitel hodně dal, v pohledu na divadlo i na performanci, v uvědomění si sama sebe, když veřejně vystupuješ. Pořád z toho čerpáme.

V minulosti jste v klipech využívali taky další známou tvář, Bereniku Kohoutovou. Spolupracujete pořád?

Jirka: Už mi vynadala, že na nové desce nezpívá! Já chodil s Berenikou do Dismanova dětského rozhlasového souboru, takže ji znám od jejích třeba šesti let. Je to jedna z mých nejbližších kamarádek, jezdíme spolu na chalupy, vídáme se na Velikonoce, o silvestrech. Když Mutanti vznikali, což se váže k nahrávce, která vznikla jako vánoční dárek kámošům na DAMU, tak už se tam nachomýtla. 

Mutanti vznikli jako vánoční dárek? To jsem nevěděl.

Honza: Přesně, jako dárek k Vánocům, natočili jsme z legrace cédéčko a to jsme pak asi v patnácti exemplářích vypálili pro kamarády. 

Vznikají i vaše nahrávky takhle spontánně?

Honza: Já bych rád, kdybychom si byli schopní vytvořit určitý výhled a pracovali systematicky, ale většinou to je jinak, je v tom právě ta spontaneita. Teď si podobně hrajeme i s myšlenkou alba pro děti.

Jirka: Máme už aspoň ten název: Žáby Ninja… Napadlo nás to i proto, že jsme tátové pořád ještě malých dětí. Takže kdy jindy, když ne teď? 

Honza: Já pracoval v dětském divadle a dobře vím, na jaké úrovni produkce pro děti často jsou. Přijde mi smysluplný nabízet dětem osobitá představení i písničky. A právě ty písničky jsou problém. Napsat pro děti něco, co nebude jen stupidní všeobjímající věc, není jednoduché.

Jirka: Honza o tom ví mnohem víc než já, ale je to vidět už na představeních, které vídám se svými dětmi ve školce. Při tom se člověk slušně kroutí…

Honza: Nejhorší jsou videa, co nosí děti ze školky. Když vidíš, jak jim tam pouštějí Michala Davida, říkáš si, tohle ne, to fakt ne.

Máte před sebou velký úkol.

Honza: To jo. Už jsme ten záměr natočit desku pro děti párkrát vyslovili nahlas, takže to asi budeme muset dotáhnout.

Oba jste vyšli z DAMU, oceníte hereckou průpravu, když vymýšlíte a ztvárňujete role v klipech Mutantů?

Jirka: Určitě, já myslím, že díky tomu jsme při tvorbě klipů velmi rychlí. Když máme jasný záměr, umíme ho bez chyb a záseků naplnit, nic moc nám neuteče. To je právě ta herecká průprava, ještě od pana Krobota. Říkával nám, že herectví není ani tak o tom, mluvit pregnantně a umět ztvárnit nějaké situace, jako o uvědomění si toho, co děláš, co chceš, odkud kam to vede. Já z toho čerpám i v opravdové práci, když třeba dělám marketingové kampaně nebo prezentace.

Co přesně obnáší ta „opravdová práce“, jinými slovy, co vás živí, kromě Mutantů?

Jirka: Píšu hudbu pro divadlo, konkrétně teď jsem pro Národní divadlo dělal muziku k představení Farářův konec, premiéra je koncem listopadu, takže za chvilku. Vedle toho jsem něco jako creative director, vymýšlím reklamní kampaně a mám pod sebou tým grafiků a jiných kreativců.

Honza: Taky pracujeme pro Planetárium Praha, které se letos po rekonstrukci znovu otevřelo a my tam máme představení Planeta B, které Jirka režíroval a já v tom hraju. 

Jirka: Nejsou to sice úplně Mutanti, ale je to totálně mutantí dílo.

Honza: Něco mezi divadlem a filmovou projekcí, trochu ve stylu Laterny magiky.

Jirka: Mimochodem, ten prostor Planetária je uchvacující. Doporučujeme! Planeta B se hraje tak dvakrát měsíčně, na prosinec ještě pár lístků zbývá.

Honza: Tak já si taky přihřeju polívčičku. Dokončil jsem hudbu k představení Já, Racek mosteckého Divadla rozmanitostí, režírovala to Tereza Karpianus, moje bývalá dramaturgyně z Divadla Lampion, kde jsem pracoval jako umělecký šéf. A momentálně dělám ještě produkčního v kulturním domě v Kralupech nad Vltavou, kam se snažím dostat různá malá divadla, v tom se cítím nejsilnější. Současně jsem začal od září učit na waldorfské škole tělocvik a matiku, ale už vím, že jsem to přepísknul, časově už úplně nestíhám. Takže ve škole to vidím jen do pololetí. 

Jirka: Takhle my to patláme. Na druhou stranu jsem rád, že jsme nikdy jako Mutanti nepotřebovali různé crowfundingové sbírky, vždycky jsem si na sebe uměli vydělat. 

Honza: Nějaký příjem už generuje i samotná kapela. Když jsem dával výpověď z Divadla Lampion, věděl jsem, že nebudu úplně na suchu, že z Mutantů taky něco vyplyne. Ale kdyby nás měl někdo chuť zasponzorovat, mecenášským darům se nebráníme!

Dvanáctého prosince pokřtíte novou desku v pražském prostoru MeetFactory. Koho „z rady starších“ uvidí fanoušci i naživo?

Jirka: Ještě to nemůžeme na sto procent potvrdit, ale pokud se nic nerozsype, měli by se tam objevit všichni tři.

Honza: V našem zájmu to určitě je a taky odezva kluků je oukej, cítíme, že by tam sami chtěli být.

Jirka: Každopádně to bude to speciální, velký koncert, který se hned tak nebude opakovat. 

Honza: Maximálně na druhém křtu v Brně, 7. února na Flédě, kde máme v plánu „radu starších“ taky přivítat.

Jirka: Když tak o tom přemýšlím, tak nám se konečně povedlo to, že jsme vydali album dřív, než ho budeme křtít. Doteď to bylo tak, že deska vyšla pomalu v den křtu. Takže by se tentokrát mohlo stát, že lidi v MeetFactory a na Flédě už budou znát i nové songy. O to víc se na ty koncerty těšíme!