Dan Vertígo: Důležité je poznat chvíli, kdy už do písničky dál nesahat

Singl Stánky označuješ jako mikropísničku. Co pro tebe tenhle formát znamená? Je to experiment nebo plnohodnotná forma?

Nebyl v tom žádný záměr. Ta písnička si o to řekla sama. Měl jsem kousek textu a přišlo mi, že je tak krásně zacyklený, že už má hlavu a patu, začátek i konec. Nepotřeboval jsem to nafukovat další slokou nebo refrénem.

Kdybych chtěl, asi bych z toho dokázal udělat normálně dlouhý song, ale připadalo mi, že takhle funguje nejlíp.

Kde je podle tebe hranice mezi „správně blbým“ nápadem, který stojí za rozvedení a věcí, kterou zahodíš?

Ta hranice je strašně tenká. Nepoužitých věcí mám hromady – miliardu nahrávek v mobilu a v počítači. Ale většinou poznám, když si něco řekne samo o pokračování.

U Stánků jsem si nejdřív po přečtení toho zápisku říkal: „Ježiš, to je blbost.“ Jenže pak mi to přišlo až tak správně blbý, že mě to začalo bavit. Sedl jsem si k pianu, přidala se druhá sloka a najednou to mělo formu.

Vznikají tvoje písničky často z podobných náhodných poznámek?

Jo. Jen ten „šuplík“ dneska není šuplík, ale mobil. Mám tam zápisky, nápady, hlasovky, melodie…

Ty songy vznikají postupně. Někde mě napadne refrén, jinde jedna věta, pak třeba zažiju situaci, která mi připomene starší nápad a zase se k němu vrátím. Je to takové skládání páté přes deváté, které se časem spojí do celé písničky. Někdy to jde rychle, ale většinou je to dlouhý proces.

Máš pocit, že jsou dnešní posluchači otevřenější experimentálnějším formám, jako je třicetivteřinová písnička?

Upřímně jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Udělal jsem to prostě proto, že jsem chtěl.

Na koncertech mi to ale funguje jako dobrá vsuvka mezi delšími věcmi. Někdy člověk u písničky pochopí sdělení už po minutě a další dvě minuty jsou navíc. Tady je pointa rychle hotová a jde se dál.

Jak na Stánky reagují lidi naživo?

Často nevědí, jestli už mají tleskat. Myslí si, že jsem něco zapomněl nebo že praskla struna. Takže je občas musím povzbudit, že už opravdu můžou.

Tvoje tvorba často balancuje mezi nadhledem a osobní výpovědí. Je to vědomá práce?

Nemám žádný koncept typu „teď budu vážný“ a „teď budu vtipný“. Všichni máme různé polohy. Jeden den člověku leze z hlavy něco hlubšího, jindy zase úplná blbost. Spíš se snažím poslouchat, co si ta písnička sama žádá. Nejlepší je moment, kdy mám pocit, že si hudba i text říkají samy, kam chtějí jít.

Po desce #DNVRTG jsi několik let vydával hlavně singly. Co ti tenhle model dal?

Myslel jsem si, že budu vydávat singly, každý pořádně odpromuju a udělám díru do světa. Realita byla spíš deziluze. Nejsem velké jméno, mám pocit, že ty singly většinou zasáhnou hlavně lidi, kteří mě už stejně znají.

Někteří novináři říkali, že si radši počkají na desku. Ale zároveň jsem chtěl průběžně vydávat nové věci a nenechat ty písničky zestárnout, než vyjde album. Teď vlastně sám přemýšlím, jak dál. Možná mě víc láká cesta EP než dlouhých desek.

Začal ses víc věnovat domácímu nahrávání. Jak to změnilo tvůj přístup k hudbě?

Songwriting samotný se moc nezměnil. Pořád skládám podobně – postupně sbírám nápady a vracím se k nim. Změnilo se ale samotné nahrávání. Dřív jsem přišel do studia a muselo se všechno stihnout rychle. To má svoje výhody, ale i stres.

Doma si můžu dát miliardu pokusů, což je skvělé, ale zároveň nebezpečné. Najednou má člověk nekonečno možností a může skončit v paralýze z výběru. Hodně důležité je pak poznat moment, kdy už je věc hotová a nemá smysl do ní dál sahat.

Bylo pro tebe těžké naučit se pracovat s technikou?

Já se techniky obecně trochu bojím, takže to pro mě bylo vystoupení z komfortní zóny. Nahrávám v Abletonu, který má strašně moc možností a ze začátku jsem z toho měl respekt.

Pak jsem ale zjistil, že člověk vlastně potřebuje umět jen pár základních věcí a může dělat spoustu muziky. Mix a mastering stejně posílám profíkům do studia. A paradoxně mi domácí nahrávání pomohlo být autentičtější. Když jsem doma sám, zpívám uvolněněji, než když na mě někdo kouká přes sklo ve studiu.

Několik let jsi koncertoval s kapelou. Ovlivnilo to tvůj současný zvuk?

Myslím, že ne zásadně. Bylo skvělé mít na koncertech plný kapelní zvuk, ale paralelně jsem pořád hrál i sólové akustické koncerty.

Pro mě je přirozený stav pořád písničkářská sólová poloha. Kapela byla spíš dočasné obohacení.

Nová deska se jmenuje Smrtící koktejl. Co přesně v tom koktejlu mícháš?

To je dobrá otázka. Polovina těch písniček už vyšla jako singly a vznikaly v různých studiích, s různými lidmi a v různých obdobích. Něco je akustické, něco kapelní, něco smutné, něco úplně rozjeté. Už to samo o sobě působí jako koktejl.

A „smrtící“ je jen sranda – narážka na Českou sodu. Ve chvíli, kdy mě ten název napadl, jsem se tomu sám smál a věděl jsem, že to je ono.

Výrazná je i vizuální stránka alba. Jak vznikala spolupráce s ilustrátorem Daliborem „Max“ Krchem?

Max je strašně šikovný člověk a dlouhodobě jeho práci obdivuju. Poslal jsem mu písničky a texty a nechal mu hodně volnou ruku. To, co pak vytvořil, téměř nepotřebovalo zásahy. Měl jsem pocit, že úplně vystihl atmosféru celé desky.

Grafika je pro mě nedílnou součástí alba. Dokonce jsem chvíli uvažoval, že kdyby to s Maxem nevyšlo, možná ani nebudu dělat fyzickou verzi.

Přemýšlíš nad žánry a škatulkami?

Moc ne. Dlouho jsem se označoval jako folk punk, protože to někdo někde napsal a vlastně mi to přišlo v pohodě. Ale zároveň mám spoustu písniček, které do toho vůbec nezapadají. Teď jsem si vymyslel vlastní žánr „loop'n'roll“, protože na koncertech nově hodně používám looper a mini klávesy.

Stejně si ale myslím, že každý člověk má víc poloh. Líbilo by se mi, kdyby třeba kapela Zrní najednou zahrála úplně brutální metalovou věc a pořád to bylo Zrní.

Tvoje texty často vycházejí z každodennosti. Co rozhoduje o tom, že obyčejná situace stojí za písničku?

Většinou to poznám podle toho, že mi k nějaké větě nebo situaci začne automaticky hrát v hlavě hudba. Buď to zní jako písnička, nebo ne. Pak si to zapíšu, nahraju do mobilu a někdy se k tomu vrátím. A někdy taky ne.

Inspirace chodí průběžně, ale důležité je pak si sednout a tu věc skutečně dodělat. Ta písnička se sama nenapíše.

Busking je pořád součástí tvé identity. Co ti dává, co klasické koncerty ne?

V Brně mi busking dával všechno – zážitky i peníze. Během covidu mě doslova finančně zachraňoval. Praha je v tomhle bohužel mnohem složitější kvůli regulacím. V Brně to funguje víc na vzájemném respektu mezi muzikanty a lidmi kolem.

Dnes už chodím hrát ven méně často. Když dlouho nehraju, mám pocit, že se flákám.

Promítlo se do nové tvorby i otcovství?

Do Smrtícího koktejlu vlastně ještě moc ne, protože většina těch písniček vznikla dřív, než jsem se stal tátou. Ale nové věci už tím ovlivněné jsou. Jen jsem je nechtěl za každou cenu cpát na tuhle desku. To je vlastně zvláštní věc na hudbě – člověk něco prožívá teď, ale posluchači to slyší třeba až za několik let.

Co tě čeká v nejbližší době?

Celé léto hraju koncerty po republice. A 24. června pokřtím desku Smrtící koktejl na Střeleckém ostrově v Praze.

Teď jsme se navíc během tohohle rozhovoru bavili o tom, že bych možná udělal brněnský křest přímo na ulici při buskingu – a čím víc o tom mluvíme, tím víc mi to přijde jako skvělý nápad.