Lanugo slaví dvacet let deskou, která se nebojí tmy ani velkých gest

Lanugo vždycky působili jako kapela, kterou česká scéna obdivuje, ale zároveň si s ní neumí úplně jednoduše poradit. Na jazzové festivaly byli příliš písničkoví, na popové playlisty příliš členití, pro alternativu někdy až moc noblesní a pro mainstream zase málo ochotní slevit z vlastního způsobu přemýšlení. Přitom právě v téhle neochotě zjednodušovat je ukrytý důvod, proč se k nim po dvaceti letech existence pořád vyplatí vracet.

Od debutu z roku 2009 přes album LANUGO, 2011 nominované na ceny Apollo, desku LANUGO, 2014 s písní Sára až po neplánovaně koncepční nahrávku LANUGO, 2019 si skupina kolem Markéty Foukalové a Viliama Béreše postupně vytvořila jazyk, který stojí na křehkosti, ale nebojí se ani zvukového tlaku, elektronických vrstev a temnějších spodních proudů.

Nové dvojalbum LANUGO, 2026, vydané po sedmileté pauze vlastním nákladem právě v roce, kdy kapela slaví dvacet let existence, nepůsobí jako comeback. Spíš jako záznam kapely, která se po letech znovu potkala v plné síle a dovolila si natočit svou nejrozsáhlejší, nejhlubší a možná i nejambicióznější desku.

Letošní albumové dějství Lanugo je textařsky sevřené. Všechny texty tentokrát napsala Johana Franková, dlouholetá spolupracovnice kapely, která umí přesně pojmenovat okamžiky, v nichž se člověk ocitá mezi bděním a snem, mezi běžným dnem a vnitřním propadem. Nová deska je plná noci, tmy, mlhy, deště, vody a moře, ale nejde o samoúčelnou melancholickou scénografii. Spíš o prostředí, v němž se člověk přestává vymlouvat sám před sebou. Viliam Béreš v rozhovoru pro vltavské ArtCafé říkal, že původní část alba byla tak hluboká, až posluchače vtahovala do míst, „ze kterých se nedá dostat“, a proto bylo potřeba dopsat druhou polovinu jako záchranný kruh. Právě tenhle pohyb mezi ponorem a vynořováním je pro LANUGO, 2026 určující.

Písně jako Racek, Tramvaje, Esse nebo Perseverance nepopisují velká gesta, ale drobné záchvěvy, ve kterých se láme život: prázdné sedačky v tramvaji, šumící město, samotu po půlnoci, dětské objevování světa i vědomí, že nic z toho netrvá napořád. Franková nepíše v heslech ani refrénových zkratkách. Její texty se spíš pomalu usazují pod kůží, a Markéta Foukalová jim dává hlas, v němž se křehkost nikdy nemění v slabost. Osvěžujícím vybočením je Iris, v níž se hlavního vokálu překvapivě ujímá sám Béreš. Nejde přitom o ambici přebírat Markétě Foukalové její výsadní místo, ale o logickou reakci na text psaný z mužské perspektivy; Béreš byl podle vlastních slov jednoduše „po ruce“ a píseň se tak proměnila v jednu z nejintimnějších odboček celé desky.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Hudebně zůstávají Lanugo těžko zařaditelní, ale právě proto přesní. Na nové desce je pořád slyšet původní setkání jazzově školených muzikantů, jenže jazz tu už dávno nefunguje jako žánrová visačka. Spíš jako způsob myšlení: otevřenost, cit pro detail, ochota nechat píseň dýchat a zároveň ji neuzavřít do obvyklého popového půdorysu. Zatímco dříve písně po hudební stránce vznikaly hlavně společnou tvorbou, novinka se rodila v jiných okolnostech. Velká část materiálu vznikla během covidu z pera Viliama Béreše, často v podobě intimních dem, se kterými se členové kapely seznámili už v poměrně detailním stádiu rozpracovanosti. Lanugo se tím přiblížilo producentskému způsobu práce, ale neztratilo tělo živé kapely.

Foukalová v ArtCafé zdůraznila, že nahrávka není „chemicky vytvořená“ a že jednotliví hráči museli písně zpracovat vlastním cítěním, čímž se do nich znovu otisklo celé sexteto. Právě tohle je na albu slyšet nejvíc: i ve chvílích, kdy se skladby dotýkají elektroniky, R&B, osmdesátkové nostalgie nebo výrazněji produkovaného alt-popu, nepůsobí jako studiové konstrukce, ale jako živý organismus.

Esse v sobě nese dekadentní živočišnost s náznakem současné klubové produkce, která se ke konci přelije do až barokně opulentního popu. Závěrečná Perseverance kombinuje něžnou vesmírnou nostalgii i mateřskou péči s nenápadnou harfou i výraznou analogovou elektronikou, Iris překvapí nejen Bérešovým hlavním vokálem, ale naprosto úchvatným refrénem, který kapela dokáže ke konci vyšponovat do závěrečné, triumfální části skladby. Noční Racek zase otevírá desku jako sestup do černé, hluboké vody tvořené elektronikou, kytarovými hluky, náběhy smyčců i efektními vpády kontrabasu. Latinskou krví pulzují vytleskávané Topoly s dominantní mandolínou, kdy se z jemné, intimní první poloviny přirozeně překlopí do párty finále.

Lanugo na nové desce ukočírovali chůzi po ostří nože. Jejich hudba je vrstevnatá, místy až pompézní, a snadno se mohla překlopit do nevkusně přeplácaného tvaru. To se ale nestalo. Kapela naopak našla míru, v níž se velké aranže, intimní zpěv, živé nástroje i elektronické detaily navzájem nepřebíjejí, ale drží jeden společný tah. Podobně jako slovenští, tanečněji zaměření Fallgrapp dokážou i Lanugo nabídnout barevnou hodinovou jízdu, která se přes svou rozsáhlost nerozpadá a nenudí. A stejně jako už zmíněný slovenský oktet nebo rockovější Illustratosphere Dana Bárty umějí propojit jazzovou zkušenost s přístupnějšími hudebními nápady tak, aby výsledek nepůsobil jako intelektuální cvičení, ale jako živá, emocionálně sdílná hudba. LANUGO, 2026 je album, které po sedmi letech mlčení potvrzuje, že tahle kapela nestárne do rutiny. Naopak zraje do větší odvahy, soustředění a schopnosti říct složité věci bez zbytečného vysvětlování. Jeden z kandidátů na domácí desku roku.

Lanugo – Lanugo 2026

Vlastní náklad, 2026, 01:03:07

90 %