Paul McCartney se vrací domů. Nachází jednu z nejsilnějších desek své pozdní kariéry

Dvacátá sólová studiová deska vznikala dlouhých pět let mezi zastávkami turné Got Back. Producent Andrew Watt, který v posledních letech dokázal probudit novou energii v Ozzy Osbournovi, Iggym Popovi nebo Rolling Stones, přinesl do McCartneyho světa mladistvý tah na branku. Přitom však respektoval to nejcennější – Paulovy vzpomínky. Výsledkem je nahrávka, která funguje jako hudební autobiografie. Není sentimentální, není patetická. Je lidská.

Úvodní As You Lie There sází na křehkost. Mluvené slovo, akustická nálada a pocit, že vstupujeme do starého fotoalba. Jenže McCartney by nebyl McCartneym, kdyby po minutě nerozetnul ticho ostrou elektrickou kytarou. Skladba se promění v energické beatlesovské běsnění, ve kterém osmdesátitříletý hudebník dokazuje, že rock'n'roll pro něj stále není muzeální exponát. Podobně doutná i Lost Horizon. Má slušné tempo, tah a melodii, která se posluchači okamžitě usadí v hlavě. Paul zde opět potvrzuje, že jeho skladatelský instinkt prakticky nikdy nezakopne.

Největší síla alba ale přichází ve chvíli, kdy zpomalí. Paulův hlas už dávno není tím pružným nástrojem z dob Revolveru nebo Band on the Run. Je stařecký, křehký, místy rozechvělý. Jenže právě tato nedokonalost mu dodává autenticitu. McCartney nic neskrývá, nesnaží se omlazovat studiovými triky. Zpívá tak, jak mu věk dovoluje. A právě proto jeho výpovědi působí silněji než kdy dřív.

To je případ především nádherné Days We Left Behind. Jedné z nejsilnějších skladeb, jaké Paul v novém století napsal. Folkově laděná balada je plná vzpomínek na Liverpool, dospívání a první hudební sny. Ve verších věnovaných Johnu Lennonovi se navíc skrývá tichá, ale mimořádně dojemná pocta přátelství, které změnilo svět. McCartney zde nepůsobí jako legenda. Působí jako starý přítel, který vám večer vypráví svůj životní příběh.

Ripples in a Pond přináší úplně jinou náladu. Typické wingsovské tempo, svěží melodika a produkce, která místy připomene zvuk osmdesátých let. Paul zde zní překvapivě úderně a mladistvě. Je to jeden z těch momentů, kdy si člověk uvědomí, že věk je v jeho případě často jen číslo.

Experimentální vrchol přichází s Mountain Top. Psychedelická pocta Beatles z období Sgt. Peppera a Magical Mystery Tour se otevírá snovým klávesovým motivem, do něhož následně vtrhne rocková kytara a rozetne napětí jako nůž. Spojení cembala, elektrické kytary a neustále stoupajících a klesajících sekvencí vytváří podivuhodně neodolatelnou atmosféru. Když vše uzavře překvapivé kytarové sólo, je jasné, že McCartney stále umí překvapovat.

Down South je další výlet do vzpomínkového alba. Vypravěčský Paul zde zůstává přítomný v každé větě. Akustická kytara doprovází příběh o cestách a dospívání, zatímco autor se na své mládí dívá s laskavým úsměvem a bez zbytečné idealizace.

We Two přináší nostalgii v čisté podobě. Samplované bicí, pomalejší tempo a melodie, která připomene některé McCartneyho sólové experimenty z osmdesátých let. Kytara pak dostává více prostoru v Come Inside, kde Paul opět víří taneční vody s lehkostí, jakou by mu mohli závidět mnohem mladší kolegové.

Never Know naopak znovu zpomalí. Tady je nejvíce slyšet věk v jeho hlase. Některé výšky už nedosahují zamýšlené síly. Jenže právě to je na celé desce sympatické. McCartney si na nic nehraje. Nezastírá svůj věk a nesnaží se předstírat, že je mu čtyřicet.

Velkou událostí je bezpochyby Home to Us. První skutečný duet Paula McCartneyho a Ringa Starra od rozpadu Beatles. Ringo, kterému nedávno vyšla také velmi povedená country deska, zde usedá za bicí a přidává svůj nezaměnitelný hlas. Výsledek nepůsobí jako nostalgická atrakce pro fanoušky. Naopak. Skladba má vlastní život a energii. Ringo svou hrou připomíná beatlesovské kořeny a člověka nevyhnutelně napadne otázka: takhle nějak by možná Beatles zněli, kdyby se jejich příběh nikdy nepřerušil.

Nejsilnější skladbou alba je však Salesman Saint. Už úvodní trubka naznačí, že nepůjde o obyčejnou baladu. Akustická kytara, plačtivý McCartneyho vokál a melancholická atmosféra nás vracejí do poválečného Liverpoolu. Píseň věnovaná rodičům Mary a Jimovi patří k nejupřímnějším momentům celé desky. Postupně moduluje, rozšiřuje instrumentaci a nečekaně přechází do pomalého jazzově swingového aranžmá. Je syrová, odvážná a emocionálně zdrcující. Právě zde McCartney dokazuje, že ani po více než šedesáti letech kariéry neztratil schopnost napsat skladbu, která zasáhne přímo do srdce.

The Boys of Dungeon Lane není albem, které by se snažilo konkurovat současným trendům. Je to album člověka, který už nemá komu co dokazovat. O to více překvapí, kolik energie, nápadů a radosti z hudby v sobě stále má.

Co oceníte na nahrávce jako hudebníci

McCartney na většině skladeb znovu potvrzuje své výjimečné multiinstrumentální schopnosti. Baskytary, klavíry, kytary, perkuse i část bicích nahrál sám a každá nota zde slouží písni. Andrew Watt navíc odvedl mimořádnou producentskou práci. Nepřehlušuje autora moderními triky, ale citlivě zvýrazňuje jeho přednosti. Nic zde není navíc. Každý zvuk, každá harmonie i každá instrumentální odbočka mají svůj smysl.

The Boys of Dungeon Lane je návratem ke kořenům, vzpomínkou na Beatles, poctou rodičům i oslavou přátelství, které přežilo desetiletí. Především je však důkazem, že Paul McCartney stále patří mezi největší skladatele populární hudby.

Paul McCartney – The Boys Of Dungeon Lane
Capitol Records 00:47:00  
80 %