Prázdniny s očima a ušima navrch hlavy

Na tamním festivalu, který se jmenuje Folkové prázdniny, je diskutabilní opravdu jen jeho název, protože klasický folk se tam už léta prakticky nehraje. Je to podobný případ jako někdejší Beseda u bigbítu, jejíž pořadatelé od onoho poněkud vidlácky znějícího přídomku „u bigbítu“ průběžně upouštějí a pracují jen s prvním slovem názvu. Ostatně, každý se přece odjakživa ptáme kamarádů „A na Besedu jedeš?“ – a každý ví, o čem je řeč.

S Folkovými prázdninami je to těžší, protože tam platí zavedená zkrácenina „Folkovky“. A také podstata hudby, která se tam hraje. Protože slovo „folk“ má u nás přece jen dost zúžený význam, jinak ve světě znamená obecně všechno, co pramení z lidových kořenů, a tady se blížíme docela přesně k podstatě náměšťských Folkovek. Zní tam totiž nejen to, co rozumíme v onom českém zúženém významu pod termínem „folk“, ale také – převládající – spousta hudby, jež vychází ať už z evropských, nebo, možná ještě častěji, z mimoevropských tradic.

Letos jsem se tam od soboty 26. července do soboty 2. srpna (protože jsem tu byl poprvé na celý týden) potěšil spoustou muziky, pro kterou neplatí hranice států a kontinentů, ani časová pásma. Nejen mezi jednotlivými hudebními bloky, ale i v jejich rámci. Jako když se v bloku, kterým celý festival začal, sešli kubánský jazzový klavírista Omar Sosa, zpívající hráč na koru Seckou Keita ze Senegalu a venezuelský perkusista Gustavo Ovalles. Neboli multi kulti v té nejlepší praxi.

Nebo když svoje duo představil kapverdský písničkář Tcheka s dalším kubánským klavíristou Rolandem Lunou. Nebo když se sešli francouzský akordeonista Cyrille Brotto se senegalským zpívajícím hráčem na koru Ablayem Cissokem. A taky v nejlepším setu celých Folkovek, kdy se zavedené duo britského kytaristy Justina Adamse a italského houslisty, perkusisty a zpěváka Maura Duranteho spojilo se dvěma zpěvačkami a hudebnicemi, marockou Yousra Mansour a italskou Alessií Tondo – název projektu určeného pouze pro jediné vystoupení na Folkovkách nesl název Trance nad Oslavou. A nelhal.

Nechci tady vyjmenovávat celý telefonní seznam jmen, která v Náměšti hrála. Jen ilustruji, že slovo „folk“ tady má hodně široký záběr. Bez švů se do něj vejdou tradiční (mnohdy i v místě svého původu posvátné) nástroje, stejně jako elektrické kytary. Etnické bubínky všeho druhu, stejně jako standardní rocková bicí souprava. A jen třeba způsoby, jakými jsou schopni rozehrát svoje nástroje všichni přítomní houslisté, by vydaly na samostatný rozsáhlý článek. Anebo knihu – od někoho, kdo se tímto tématem skutečně do hloubi zabývá a není jen mírně informovaným, ale o to nadšenějším pozorovatelem, který si ten týden užil s očima a ušima navrch hlavy jako letos já.