David Herzig: Písničkářství jsem podědil po meči

Vznik vaší nové nahrávky ovlivnila nehoda, které se děsí úplně každý – kolaps notebooku spojený se ztrátou dat. O co všechno jste přišel?

O většinu rozpracovaných materiálů pro připravované album, které mělo navázat na mou elektronickou tvorbu z Field Theory. Některé starší soubory jsem sice zálohoval, ale veškeré hudební nápady, které jsem v průběhu zhruba roku shromáždil a ve kterých se už rýsoval tvar dalšího projektu, byly najednou pryč. Zase jsem začínal skoro od nuly.

Jak se vlastně dnes vztahujete k nahrávce Field Theory, která nastartovala vaši samostatnou tvorbu?

Je to pro mě v tuto chvíli uzavřená kapitola. Jsem rád, že k ní došlo, ale už zhruba před třemi lety jsem začal experimentovat se zvukem, který má dnes Planeta Pluto. Velký rozdíl je i v tom, že narozdíl od Planety Pluto bylo Field Theory němé album, žádné hlasy, žádná slova. Přišlo mi, že právě proto se ta hudba s mnoha lidmi nepropojila, neměli ji proč poslouchat. Což neznamená, že bych měl něco proti instrumentálním skladbám, jen jsem hledal způsob, jak vytvořit něco, s čím by mohl posluchač víc komunikovat.

Planeta Pluto obsahuje vedle tří instrumentálek hned šest zpívaných skladeb. Jaké to pro vás bylo, začít zpívat?

Sborový zpěv jsme měli na konzervatoři, kde to byl povinný předmět, kterým jsem získal určitou průpravu a základy. V Bert & Friends zpívám doprovodné vokály, což taky přispělo k tomu, že pro mě nebyly zpívané písničky úplná novinka. Ale i tak to byla velká zkušenost. Musel jsem se naučit přijímat svůj hlas. Poslouchat se zpětně je hodně zajímavé, člověk zjišťuje, co všechno se v jeho hlase odehrává, jaký je jeho hlasový rejstřík, ale i to, jak nesnadné je správně intonovat a vyslovovat. Šlo až o sebeterapeutický prožitek a jsem docela zvědavý na to, až budu poprvé v roli zpívajícího frontmana stát před mikrofonem na pódiu.

Měl jste přechod k písničkové tvorbě v plánu už delší dobu, nebo to tak přirozeně vyplynulo? 

Na „bucket listu“ jsem to měl už dlouho. V tom, že jsem se ke zpívaným písničkám konečně odhodlal, hrálo možná roli i to, že jsem jako producent procházel procesem tvorby písní s jinými interprety. Lákalo mě taky udělat celé album sám, od začátku do konce, nejen jako skladatel a producent, ale i jako mixer anebo zpěvák, chtěl jsem si rozšířit svůj portfoliový záběr.

Mluvil jste o inspiraci načerpané v rámci producentské práce. Které projekty byste konkrétně zmínil? 

Produkoval jsem třeba ípíčka raperky Arlety Ability to Damage Plant a Sex, to bylo hodně zajímavé. Loni jsem pomáhal s deskou Větve stromů jsou jako moře písničkáři Axmanovi, což je taky moc hezká nahrávka. A taky jsem součástí Bert & Friends, byl jsem u vzniku většiny našich písní, i když v té kapele nejsem jediným producentem, ale spíš součástí producentského týmu. 

Na novém albu cíleně pracujete s písničkářskými prvky a trampskou tradicí. Jste příslušník úplně jiné generace, než jaká bývá spojována s country a trampingem. Jak jste přišel k téhle inspiraci?

Podědil jsem ji po meči. Táta hrával na kytaru i na harmoniku, byl to první člověk, kterého jsem viděl hrát u ohně. Tu atmosféru venkovního táborákového hraní jsem si v sobě nesl, ale pamatuju si, že během studií na konzervatoři jsem se za to trošku styděl. Až časem jsem pochopil, že není proč se té inklinaci bránit, že trampské písničkaření je pozitivní věc, která má tu moc spojovat lidi, fungovat jako generační přemostění. Na Planetě Pluto jsem to chtěl zkusit přenést do současnosti a dobarvit novou zvukovou paletou. Zároveň mám pocit, že se dnes děje určitá renesance písničkářské tvorby a češtiny vůbec. Možná je to obecnější trend.

Bral jste někdy country a trampskou muziku parodicky? 

Ne. Neměl jsem důvod.

Jste i součástí sdružení Borcov Kanada, kde se taky věnujete interpretaci trampské a country muziky. Ani v tom není trocha nadsázky, grotesky?

Ne, tam jde o koncept, který souvisí s odkazem Marka Fishera, což byl kulturní teoretik, filozof a spisovatel, který definoval hauntologii jako termín, který zjednodušeně znamená nostalgii po vysnívání budoucnosti, která se nestane, a spojoval ho s elektronickou hudbou přelomu tisíciletí. V hudebních souvislostech může jít o samply zvuků ze starých dob, třeba archivní televizní znělky, které vytvářejí nostalgii vztahující se k době, která nás minula a už nikdy se nevrátí. Ve sdružení Borcov Kanada hledáme ten pocit právě v trampských písních představujících pro nás kontury minulosti, kterou máme uloženou v genech. Vybíráme si relativně staré a ne úplně známé songy, které v nás nějak rezonují.

Máte v oblibě i nějaká velká country jména, která vás inspirují? 

Spíš než konkrétní lidi mě ovlivnily jednotlivé písničky. Baví mě trampská muzika, určitě víc než bluegrassová scéna. V poslední době mě chytla třeba písnička Toulavej od skupiny Roháči. To je krásný song. Jako dítě jsem rád poslouchal Greenhorny, táta mi je pouštěl ještě z elpíček, taky Fešáky, Plavce. Ale úplně nejvíc formativní pro mě byla deska Petr Kalandra & Blue Session. Dlouho jsem žil v domnění, že to jsou Kalandrovy písně, až postupně jsem si začal objevovat předlohy těch coverů, od Boba Dylana, Neila Younga, JJ Calea. Ale pořád mi přijde, že ty Kalandrovy verze jsou naprosto geniální a mám je často radši než původní verze.

Zmínil jste, že trampskou a country hudbu máte spojenou s pocitem něčeho neodvratně mizejícího. Jak přesně byste to popsal?

Mám pocit, že jak nám moderní technologie v produkci hudby pomáhají víc a víc, jako by současně mizela ta prapůvodní schopnost písničkáře, který prostě vezme nástroj a něco zahraje a zazpívá. Nechci, aby se to rozplynulo navěky, stejně jako muzicírování u ohně, kdy se lidi sejdou a jsou spolu v tom přítomném okamžiku. To je něco, co člověk u laptopu nezažije. 

V souvislosti s albem Planeta Pluto se mluví o „spacesternu“, žánru, jehož označení kombinuje anglické slůvko space, vesmír, s filmovým žánrem westernu. Co tomu termínu říkáte?

Mě vždycky bavil Stopařův průvodce Galaxií, ten poetický obraz tuláka po hvězdách nebo vesmírného trampa. Nevím, jestli znáte Tučného song Kosmickej vandr, já ho objevil relativně nedávno, a v té písni to všechno je. No a k westernům zase patří country music, v Americe tedy spíš bluegrass, tam se označení country v hudebních souvislostech až tak nepoužívá. 

K westernům patří i banjo. Máte ho doma?

Mám. Začal jsem se na něj učit asi před půl rokem a teď právě v uskupení Borcov Kanada na banjo hraju. To mě taky hrozně baví, jak první čeští banjisté ty původní nástroje neměli možnost sehnat, a tak si je stavěli doma sami. A když neměli kde koupit struny, tak i ty struny si vyráběli na koleni, stejně jako náprstky na banjo, které se vyřezávaly z plechovek. Mimochodem, Česko je ve hře na banjo docela velmoc, mistr světa ve hře na pětistrunné banjo z roku 2020 je Čech David Benda. 

Čím je pro vás ten nástroj zajímavý? 

Byl to asi první nástroj, na který jsem chtěl hrát. Když jsem byl dítě, dokolečka jsem z kazety poslouchal Banjo Band Ivana Mládka. Pak jsem začal otravovat mámu s tím, že bych taky banjo chtěl. Ale ona mi řekla, že nejdřív se musím naučit na kytaru, a tím otevřela celý můj hudební příběh. To mi byly asi čtyři nebo pět. Teď jsem se k banju oklikou vrátil. Pocházím z Blatné a kousek odtud, v Bezdědovicích, žije Vladislav Ptáček, který léta banja dělá, dokonce vyráběl díly na banjo pro firmu Gibson. Vláďa má taky zajímavý příběh, dlouho hrál s bluegrassovou kapelou Cop a vedle toho se stal respektovaným výrobcem toho nástroje. Přes rodinné známé jsem se k němu loni v létě dostal a poprosil ho, jestli by mi nepostavil banjo i pro mě… Ten nástroj mě přitahuje, je hodně specifický, někdy zní jak z repráku, jindy jako sitár. Moc rád s ním pracuju i jako sound designér, je to hrozně zajímavý zdroj zvuku. 

Nostalgie, která charakterizuje nahrávku Planeta Pluto, je i jedním z rysů poetiky vaší mateřské kapely Bert & Friends. Považujete svou generaci za generaci nostalgiků? Po čem se vám tak stýská?

Dobrá otázka. My jsme taková přechodová generace, vyrůstali jsme na půl cesty mezi dětským hřištěm a internetem. Lidé, kteří jsou o generaci mladší než my, jsou trochu jiní. Ale zároveň zažili začátky všech věcí, které se na té změně podílely. Začátky internetu, první mobily a tak…

Počkejte, kolik že vám je?

Dvaatřicet. Dobře si pamatuju tátovu obří databanku i svůj první mobilní telefon. Měl jsem Nokii 3310, používal telefonní budky, internet před pevnou linku… Taky o tom je moje nová deska – že i svět mého dětství postupně a nenávratně mizí do muzea.

Vlastně jsem se ani nezeptal, proč se deska jmenuje Planeta Pluto.

Protože mě vesmír vždycky přitahoval a protože planeta Pluto už není planeta, což mi přijde jako geniální fór. Jsou v tom i nějaké astrologické souvislosti, jsem narozený ve znamení Štíra a planeta Pluto je s tím znamením taky spojená. Název alba jsem měl v zásobě už asi od roku 2019, kdy jsem s úžasem zjistil, že Pluto mezinárodní astronomická unie sesadila z planety sluneční soustavy na planetu trpasličí… 

Ve vašich skladbách je pořád prostor i pro experiment, jakým je třeba práce s „field recordings“, nahrávkami zvuků pořízených v prostředí, které je pro náladu konkrétní nahrávky určující. Jak v té terénní zvukové práci postupujete?

Mám svoji zvukovou banku, kterou už dávám dohromady docela dlouho. A rád do ní sahám. Mám tam třeba super zvuky z výletu do Jižní Koreje a Japonska, kde jsme hráli s Bert & Friends – zvuky tržiště, náměstí, zahrady, ale taky ptáků, kterých žije v Japonsku strašně moc druhů. Na novou desku jsem si z té své zvukové banky zařadil aspoň pár zvuků bouřky a deště.

Jste i skladatel scénické hudby a zvukový designér řady divadelních představení. V tomhle světě hodně spolupracujete s Jakubem Kudláčem, držitelem Českého lva za hudbu k filmu Krajina ve stínu. Je filmová muzika něco, co by vás taky autorsky přitahovalo?

Určitě by mě to zajímalo, ale zatím se mi filmová muzika úspěšně vyhýbá. Doufám, že nabídka ještě přijde. Rád bych napsal hudbu k nějakému ulítlému animáku nebo třeba k experimentálnímu sci-fi.

Z instrumentálek, které máte na albu Planeta Pluto, na mě dýchnul Tarantinův Django.

No proč ne? Planeta Pluto Unchained.

Planeta Pluto už má i svůj první klip, a to k titulní skladbě. Točili jste ho v kaolinových lomech. Jak jste přišel na tohle prostředí?

Natáčeli jsme ve dvou kaolinových lomech. Do toho prvního, u Valče na Karlovarsku, jsem se podíval náhodou po festivalu Povaleč, kde jsme hráli s Never Sol a s Bert & Friends, po hraní jsme tam zajeli na koupačku. Když jsem pak přemýšlel o lokacích pro klip, padaly návrhy jako Mrtvé moře nebo solná jezera ve Španělsku. Ale já chtěl točit u nás a vzpomněl jsem si právě na ten lom u Valče. Večer jsem pak trochu googlil a zjistil, že existuje ještě větší lom, u Kaznějova nedaleko Plzně, což je dokonce největší kaolinový lom ve střední Evropě. Zajeli jsme se tam podívat a zjistili, že točit tam bohužel nemůžeme, protože se v lomu pořád těží. Tak jsme tam pořídili aspoň celkové záběry, kdežto detaily vznikaly v lomu na Karlovarsku, který je naopak veřejně přístupný.

Devatenáctého března album koncertně pokřtíte. Chystáte nějaké speciality – kovbojské oblečky a scénu jak ze saloonu na Divokém západě?

To asi úplně ne, ale křest proběhne 19. března v pražském Café V lese, což zní taky trochu trampsky… Přehrajeme tam s kapelou všechny songy z desky a snad přivezeme i čerstvě vylisované vinyly z limitované edice stovky číslovaných kusů. Obaly budou potištěné speciální technikou, kterou vyvinul výtvarník Lukáš Kalivoda, a každé album bude mít ten cover trošku jiný. Takže co deska, to originál!