Tomáš Kočko & Orchestr na novém albu znovu promlouvá jazykem bohů

Tomáš Kočko patří k těm několika málo autorům, kteří dokázali proměnit folklór z historického artefaktu v živý, dýchající organismus. Od konce devadesátých let, kdy založil svůj Orchestr, buduje svébytný hudební svět, v němž se přirozeně setkávají lidové nástroje, moravská melodika a archetypální témata sahající hluboko do předkřesťanské minulosti. Na rozdíl od mnoha současných projektů, které dnes objevují estetiku takzvaného pagan folku či pagan metalu, Kočko tento přístup rozvíjí kontinuálně po celou svou kariéru. Slovanská mytologie pro něj nikdy nebyla stylizací ani dekorací, ale přirozeným jazykem, skrze který lze vyprávět příběhy o člověku, krajině a osudu. Vždyť na svém kontě má už více než desítku alb!

Tento dlouhodobý autorský oblouk podtrhuje albem Perperuna, jehož samotný název odkazuje ke staroslovanskému rituálu přivolávání deště a ochrany. Perperuna je zároveň mytologickou partnerkou hromovládce Peruna, božstva, které v předkřesťanském slovanském světě zosobňovalo řád, spravedlnost i ničivou sílu. Není náhodou, že album vyšlo právě na svátek Hromnic, tradičně spojovaný s návratem světla a koncem zimní temnoty. Impulsem ke vzniku alba se totiž stala prudká bouře, která přerušila koncert kapely na hradě Špilberk, zkratovala aparaturu a rozehnala publikum. Pro Kočka to nebyla jen technická komplikace, ale znamení. Perun si žádal pozornost. A Kočko mu ji dal. Právě z této zkušenosti začala vyrůstat deska, která působí jako rituální odpověď. Jako úlitba, ale zároveň dialog s dávnými silami. Kapela už před rokem dala veřejnosti najevo, co pro své fanoušky chystá, skrze spuštěnou crowdfundingovou kampaň na portálu Donio. Ta byla, stejně jako u předchozího alba Ona, úspěšná a proces vzniku desky mohl být odšpuntován.

Zatímco na minulých deskách se Tomáš Kočko se svými spoluhráči věnoval obecnějším tématům (deska Z radosti byla věnována dětem, už zmíněná Ona zase ženám), po dekádě se znovu plně vrátil k předkřesťanské slovanské mytologii. Textová stránka alba je v tomto ohledu mimořádně kompaktní. Jednotlivé skladby nepůsobí jako izolované obrazy, ale jako kapitoly jediné iniciační cesty. Opakují se zde motivy smrti a znovuzrození, zasvěcení, oběti i proměny. Hrdina prochází krajinou, která je zároveň fyzická i duchovní, setkává se s božstvy, čelí násilí i vlastní konečnosti. Perun zde není vzdáleným bohem, ale přítomnou silou, která zasahuje do běhu světa i do nitra člověka. Podobně se objevují další archetypální postavy slovanského panteonu – Morana jako zosobnění smrti a cyklické obnovy, Dažbog jako dárce světla, nebo ženský princip Perperuny, který představuje sílu plodnosti, ochrany i osudu. Kočkovy autorské písně přirozeně doplňuje výrazně autorsky upravená uherská lidovka Moravo, Moravo. Temnější doba se na nové desce jasně zrcadlí, přesto do zamračené krajiny probleskují paprsky naděje. Nejvíce ve Světlonošce, kterou zakončuje tato sloka: Drž světlo pevně v rukou vysoko nad hlavou / tak jako Dažbog zlatý štít. / Ze smutků Země zvedni úrodu modravou / a z temných mraků jasný svit.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

A když temnější téma, tak větší příklon k rocku. Již v minulosti měli příznivci skupiny možnost ochutnat písně okořeněné tvrdými kytarami (Godula, Velesu), které odkazovaly na spolupráci Tomáše Kočka s doom/folk metalovými Silent Stream of Godless Elegy. Kočko jim produkoval hned několik nosičů. Spolupráce z roku 2004, která přinesla album Relic Dances, byla dokonce oceněna cenou Anděl. Zatímco už zmíněná alba Kočka a Orchestru byla tvrdým rockem pouze připepřena, Perperuna je v tvrdém rocku poctivě „vylouhována“. Také se na nahrávání desky kromě kmenových hráčů kapely podílelo hned několik současným nebo bývalých členů Silent Stream of Godless Elegy - Hana Hajdová, Pavel Hrnčíř (Hrnec), Michal Sýkora (Siki) a Hynek Stančík (Hyenik).

To ale neznamená, že by se Tomáš Kočko & Orchestr vzdal svého dosavadního akustického zvuku s výraznými houslemi Libuše Černé, šalmajem a cimbálem Heleny Vyvozilové a výrazné rytmiky v rukou Pavla Plcha, Romana Plaširyby a Tomáše Melichara. Když ale do jemného otvíráku Radehast náhle nastoupí hutné kytarové riffy, může to jemněji orientovaným posluchačům Beskydských klasiků zvednout nečekaně tep. A to je teprve začátek. Hned následující titulní kompozice je ještě hutnější položka, která i po hudební stránce přitakává temnějšímu tématu. Ale i v nejostřejších momentech novinky (například Perunu nebo Kalině) se z písní nevytratí typický, folklórní podtón. Příhodný kontrast odlehčených slok versus hutných refrénů nabízí Dodola s výrazným vokálem Hany Hajdové a bezeslovným brumendem, klidnější pasáže nabízí i na dvě části rozdělená balada Po bitvě ozdobená operním vokálem Veroniky Rovné s výrazným propletencem houslových linek.

S poslechem nové desky jsem si uvědomil, že Kočkova hudba na mne nejsilněji působí právě ve spojení se slovanskou předkřesťanskou mytologií. Zatímco mnohé projekty přicházejí a odcházejí spolu s proměnlivými trendy (viz současný paganský boom), hudba Tomáše Kočka & Orchestru působí jako pevný bod, k němuž se lze vracet. Perperuna není pokusem o redefinici identity, ale jejím suverénním prohloubením. Je připomínkou, že tradice není minulostí, ale procesem. Neustálým dialogem mezi tím, co bylo, a tím, co teprve vzniká.

Tomáš Kočko & Orchestr – Perperuna

Vlastní náklad, 2026, 00:45:23

85 %