Co je ještě blues a co už ne?

Předesílám dvě věci, abych vyvrátil něco, z čeho můžu být nařčen. Za prvé takzvané „škatulkářství“. Spousta lidí tvrdí, že hudební styly a žánry, tedy ty takzvané „škatulky“, jsou k ničemu a že oni sami je nevyznávají, ba dokonce jimi ostentativně opovrhují. S oblibou oponuji dotazem, zda z pouhé informace, že tříčlenná kapela hraje na kytaru, basu a bicí poznají, jestli se o ni mají zajímat nebo jít na její koncert, a jestli z té sestavy lze usoudit, zda kapela hraje black metal, hard core, šedesátkový rock, jazz anebo třeba – právě blues.

Za druhé. To, že ve svém sloupku pro Frontman vytahuju, vlastně poprvé, zrovna blues, není diktováno tím, že bych si chtěl přihřívat polívčičku svého pracovního ponoření dramaturga festivalu Blues Alive, jehož devětadvacátý ročník už je blíž než za rohem. Nebylo by to k ničemu, v kase je posledních pár lístků, které se patrně vyprodají, než si tenhle sloupek přečtete, takže žádné mrzké důvody k jeho propagačnímu zaměření opravdu nejsou.

Řeknu vám, proč mě to téma napadlo, a dokonce souvisí mimo jiné, byť trochu vzdáleně, s naším festivalem. Velmi nedávno jsem viděl koncert skupiny Morcheeba v soukromém pražském klubu Doupě. A když v jednu chvíli jamovala na jednu z nejslavnějších instrumentálek pophudebních dějin, totiž Green Onions od skupiny Booker T. & MG´s původně z roku 1962, která má klasické bluesové dvanáctitaktové schema a zcela nepochybný bluesový výraz, který hráči Morcheeby velmi citlivě a s pochopením zachovali, opět jsem si připomněl, že tenhle bluesový nerv v hudbě Morcheeby vnímám odjakživa.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl na jeden z prvních ročníků Blues Alive na konci devadesátých let, kdy jsem v mladické pýše zařadil do festivalového programu svůj vlastní poslechový pořad, název jsem mu dal „Co se děje v blues“ nebo tak nějak. A měl jsem v plánu skutečně takříkajíc „páchat osvětu“ – byla to doba, kdy se na festival do Šumperka sjížděli v drtivé většině skutečně ortodoxní bluesoví fanoušci, skoro bych řekl puristé až dogmatici. Nic proti nim, mám mezi nimi i pár přátel, ale můj vkus je přece jen trochu jinde.

V sálku, kde měla poslechovka probíhat, se sešlo nějakých třicet lidí, což na tu dobu vůbec nebylo málo. Nakráčel jsem na pódium k CD přehrávači a pronesl cosi ve smyslu, že jestli přišli návštěvníci poslouchat Roberta Johnsona, Muddyho Waterse, Johna Mayalla nebo Erika Claptona, jsou na špatné adrese, protože jim budu pouštět současnou hudbu, ve které cítím bluesové ohlasy, tedy hudbu, která bluesovou tradici podle mého názoru nejlépe udržuje při životě. A vyjmenoval, pokud si vzpomínám, například PJ Harvey, G Love & Special Sauce, Mobyho – a právě Morcheebu.

V tu chvíli se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Z těch třiceti lidí se jich asi dvacet zvedlo a odešlo. Zřejmě někam na pivo a na protest proti tomu, že někdo může považovat za blues (nebo bluesově ovlivněnou hudbu) někoho, komu není osmdesát, případně je mladší, ale ty osmdesátileté, o dávno mrtvých nemluvě, kopíruje. Nicméně se oddělilo zrno od plev a nás cca deset zbylých si tu hudbu pěkně užilo a dobře jsme si popovídali.

Tohle je historka stará nějakého čtvrt století. Myslím si, ba dokonce jsem si jist, že dneska už by se něco takového nestalo. Dokonce se domnívám, že by lidé odešli, kdybych naopak na začátku poslechovky řekl, že budu pouštět nějaké staroby, které fanoušci mají dávno doma na pevných nosičích nebo si je můžou kdykoli pustit ze streamů.

Ale hlavně: myslím si, že „míru blues“ v projevu nějaké kapely už (tolik) neřeší ani ti největší puristé – ostatně to mám ověřeno právě z onoho festivalu Blues Alive, kde hrál opravdu už leckdo, kdo je s čistým blues spojen jen někde hodně hluboko pod povrchem. A přesto měl obrovský úspěch. Beru to za skvělý rys doby, kdy tohle obrušování hran a přijímání něčeho dlouho nepředstavitelného je ke zdaru věci samotné. Totiž uspokojivého vývoje muziky samotné, právě bez ohledu na ty zmíněné, jakkoli potřebné škatulky.