Megadeth 2026: Elegance na hraně únavy
Sedmnáctá a poslední kapitola kariéry Megadeth nepůsobí jako velkolepý ohňostroj, ale spíš jako pečlivě vytesaná bilance života stráveného v metalu. Stejnojmenné album je důkazem, že kapela i na prahu konce kariéry dokáže znít technicky přesvědčivě, aranžérsky promyšleně a hráčsky sebevědomě. Zároveň ale odhaluje únavu materiálu – motivy se vracejí, překvapení ubývá a vokální limity jsou slyšitelnější než kdy dřív.
Hned úvodní Tipping Point stojí na klasickém mustaineovském „stop–go“ riffu se synkopami a ostrými přechody mezi tlumenými a otevřenými akordy. Struktura skladby je učebnicová – gradace, most, dvojhlasé sólo – všechno funguje, ale nic nepřekvapí. Podobně přímočará je i I Don’t Care, která sází na punkově úderný drive a šlapající rytmiku. Basa tu příjemně vystupuje z mixu, zatímco vokální linka už naráží na limity hlasu Davea Mustaina, jenž ve vyšších polohách ztrácí pružnost.
Střední tempo a temnější harmonii přináší Hey, God?!, kde zaujme kontrast čistých kytar s arpeggii proti zkresleným stěnám riffů. Textově jde o jeden z nejsilnějších momentů alba – ironie tu nepůsobí křečovitě a hudba dává prostoru významu. Naopak Let There Be Shred je demonstrací kytarové techniky, kde Mustaine a Teemu Mäntysaari rozehrávají technicky precizní dialog plný unison, lichých rytmů a rychlých běhů. Muzikantsky téměř bezchybné, emocionálně však spíš chladnější cvičení z formy.
Kompozičně nejpropracovanější položkou první poloviny desky je Puppet Parade, která graduje skrze vrstvení kytarových motivů místo zrychlování tempa. Refrén je silný, ale přináší pocit déjà vu – ozvěny starších alb jsou nepřehlédnutelné. Odlehčenější Another Bad Day ukazuje, že kapela umí pracovat i s minimalismem: riff dýchá, bicí nechávají prostor, groove funguje bez zbytečné okázalosti.
Agresivnější tvář vrací Made to Kill – rychlé tempo, ostré přechody, důraz na rytmickou přesnost. Sóla jsou krátká a efektivní, text však sklouzává k obecným frázím. Největší kontroverzi přináší Obey the Call, kde hudební pevnost kontrastuje s textovými motivy, které mohou působit přepjatě a odvádějí pozornost od hudby samotné. Právě zde se nejvíc ukazuje, že Mustaineův vokální rozsah už není tím, čím býval.
Krátká, úderná I Am War sází na výrazný refrénový hák a šlapající rytmiku – koncertně vděčný kus. Závěrečná The Last Note pak působí jako klidné smíření. Pomalejší tempo, melodické motivy a nostalgická atmosféra dávají vyniknout kytarám, které tu vyprávějí víc než vokál. Nejde o monumentální finále, spíš o tichou tečku za dlouhou cestou.
Poznávacím znamením celé desky je souhra kytar – Mustaine a Mäntysaari se doplňují s respektem i technickou jistotou. Rytmická sekce James LoMenzo a Dirk Verbeuren drží materiál pevně pohromadě a dodává mu energii, která místy překonává samotný skladatelský obsah. Instrumentálně jde o jednu z nejsilnějších nahrávek kapely v tomto století, přesto chybí výraznější kreativní nápad, který by album posunul za hranici důstojného standardu.
Bonusový cover Ride the Lightning od Metalliky pak působí spíš jako osobní gesto smíření než hudební statement. V kontextu Mustaineovy historie dává smysl, ale nepřináší nový interpretační rozměr.
Jako celek je Megadeth deskou, která nestaví na inovaci, ale na profesionalitě. Řemeslně precizní, aranžérsky dotažená, místy však předvídatelná a poznamenaná limity hlasu i textové invence. Přesto jde o důstojné rozloučení kapely, která definovala podobu thrash metalu na několik dekád.
Co na desce oceníte jako muzikanti?
Především práci s riffem a aranžemi: vrstvení kytar, promyšlené přechody, cit pro dynamiku i schopnost budovat napětí bez zbytečné exhibice. Album funguje jako lekce efektivního skladatelství – ukazuje, jak udržet soudržnost materiálu a dát každému nástroji prostor. Není to revoluce, ale poctivá učebnice profesionality. A možná právě v tom spočívá jeho největší síla.
Megadeth – Megadeth
BlkllBlk Records 47:00
75 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
