Jaromír Nohavica pro mě i nadále zůstává tabu

Ano, patřím k těm, kteří už dlouho nejsou schopni Nohavicovy písničky poslouchat, přestože jsem jej v osmdesátých letech uctíval málem jako Pánaboha – jsem součástí té generace, o které před časem kdosi napsal, že jí Nohavica zlomil srdce. Spousta mých vrstevníků k písničkáři zaujala negativní postoj po objevení jeho spolupráce s StB, já to ale mám spíš z jiných důvodů. Samotné podepsání nekomentuji, v jeho situaci jsem nebyl a nechci to hodnotit.

To, proč jsem Nohavicu vyškrtl ze svého srdce (aniž mu upírám značné kvality textařské i hudební), přišlo až později, a je toho celá série – mlžení ohledně vlastní minulosti, focení se s Tomiem Okamurou, paktování se s dezoláty všeho druhu, přispívání na dezinformační weby a v neposlední řadě samozřejmě ona Puškinova medaile, kterou převzal od Putina už v době, kdy byla část Ukrajiny obsazena Ruskem.

Ve filmu Jarek se Nohavica (nikoli kupodivu) vyjadřuje jen k prvně a posledně jmenovanému, tedy ke spolupráci s StB a k medaili, to ostatní jako by neexistovalo. Spolupracovníkem StB prý nebyl a pouze k ní chodil na výslechy jako každý druhý, na koho bylo v té hnusné době trochu vidět. Tím manipulativně popírá i to málo, které ke své spolupráci v minulosti řekl. A teatrálně přitom říká s přímým pohledem do kamery, že nikomu neublížil. Jako by nechápal, že napráskat třeba i něco, co StB už dávno věděla, je chucpe.

To daleko horší se ale ve filmu motá kolem Puškinovy medaile, o které Nohavica opět posté říká, že ji dostal za propagaci Vysockého a Okudžavy (tak určitě, Putin nepochybně patří k jejich velkým fanouškům...). Vrátit ji v době zahájení války by prý bylo laciné gesto a – pozor! – kdyby mu ji nabízeli dneska, klidně by si pro ni za Putinem (tohoto masového vraha označuje za pouhého úředníka!) zase jel. To je buď totální egomaniacká ztráta zábran, nebo provokace.

Nohavicu už léta podezírám právě z takového extremistického provokování. Ačkoli v osmdesátých letech byly jeho písničky opravdu posilou pro naši generaci (a na tom vlastně onen smutný podpis na vázacím aktu nic nemění), a ačkoli písničkáři věřím, že finančně podporuje ukrajinské uprchlíky (jak sám opakovaně řekl), jeho stavění se k dvěma záporným činům jeho života připomíná myšlenkový pochod kluka ze základní školy, který zjistí, že být za vzorného ve třídě se mu nedaří: když nemohu být nejlepší, budu aspoň nejhorší. A začne pro to cíleně všechno dělat. Pak se ale takový malý kluk (a ani Jarek Nohavica) nemůže divit, že s ním někteří nechtějí kamarádit.